Dokud mě chráníš(3)

7. listopadu 2014 v 0:11 | Janča |  Dokud mě chráníš
Nový díl.

JUSTIN

Kdyby mě Brian včera a dnes ráno nezachránil, nevím, co bych dělal, buď to bych se probudil na podlaze v Babylonu nebo vedle někoho bezejmenného v posteli anebo bych se právě teď zpovídal Debbie a ani jedno z toho bych momentálně nesnesl. Takže jsem opravdu rád za to, co pro mě Brian udělal, ušetřil mě tak další hromadě problémů, které už bych stoprocentně nezvládl, už takhle toho mám až nad hlavu a držím se doslova jen stébla trávy a až i to mi přestane být nápomocné, nevím, co si počnu!


Debbie: "Tak se pusť do díla, zázraku."
J: "Tohle je tak nespravedlivé."
Debbie: "To je celý život."
J: "Jak dlouho tady musím zůstat?"
Debbie: "Nevím... Uvidím, jak si povedeš."
J: "V tom případě mám pocit, že mám práce na celý den."
Debbie: "To abys začal."
J: "Samozřejmě, šéfko!"

By se jeden fakt už zbláznil! Může tohle být snad ještě nějak horší?! Doufal jsem, že dnes prostě vyležím tu šílenou kocovinu způsobenou mým včerejším, nekontrolovatelným a především důvodným, alkoholickým popíjením a... Sakra, neměl jsem se tak zřídit! Nebýt Briana, nejspíš bych dopadl ještě hůř, ale takhle mám alespoň šanci užít si jeden z Debbiiných oblíbených trestů, v tomto případě odepření vytouženého volna! Fakt, co víc si přát?!
Teď je však ale nejdůležitější svými problémy nikoho nezatěžovat a to především Briana s Debbie, kteří by mi ihned přispěchali na pomoc a snažili by se za mě všechno vyřešit, což je přesně to, co nechci, tohle je jen na mně a na nikom jiném... Bude to těžké, ale bude to alespoň po mém!

Debbie: "Koukni, koho nám to čerti nesou... Nevydržel bez tebe ani hodinu."
J: "Co?"
Debbie: "Tvůj zákazník je tady."

Podíval jsem se směrem ke vchodovým dveřím a opravdu ho tam uviděl, automaticky se mi na tváři rozšířil můj pověstný úsměv. Miluju vědomí, že beze mě nedokáže být, i přes to, jak moc se snaží, aby to tak nevypadalo, ale tím, že se ke mně vždycky bude vracet, toho nikdy nedocílí... Což je moc dobře!

J: "Tebe bych tu nečekal,"...Dobíral jsem si ho.
B: "Ještě včera to byla moje nejoblíbenější jídelna... Něco se snad změnilo?"
J: "Myslel jsem, že budeš doma."
B: "Nudil jsem se."
J: "Mohl si jít poctít někoho z kluků."
B: "O co přesně se tu snažíš?"
J: "Nic jsem jen rád, že tě vidím."
B: "Viděl si mě před hodinou."
J: "To i ty mě a stejně si tady."
B: "Dám si omeletu a pomerančový džus... Děkuju,"...Odpoutal svou pozornost ode mě.

Nikdy nepochopím, proč ho to pořád tak moc baví, když ví, že ať už udělá cokoliv, ať už se ke mně bude chovat jakkoliv, ať už mě bude sebevíc ignorovat, tak se mě stejně nikdy nezbaví, že ho nikdy neopustím!
Odběhl jsem mu pro jeho objednávku a cestou od něj jsem pořádně kroutil zadkem tak, aby to pěkně viděl, sice mi to způsobovalo nesnesitelnou bolest, ale stálo mi to za to!

J: "Tady to máš."
B: "Divím se, že vůbec můžeš kroutit zadkem."
J: "Co?"
B: "Vzhledem k tomu, jak máš zrasený záda."
J: "Briane..."
B: "Co, Briane? Myslíš, že jsem to snad nechal být?"
J: "Doufal jsem v to."
B: "Udělal ti to někdo ve škole, že jo? Ten Hobbs nebo jak se jmenuje?"
J: "Tentokrát to výjimečně nebyl on... Ale hádám, že jeho poskoci,"...Zarazil jsem se hned, jak mi došlo, že jsem mu to více méně řekl.
B: "Řekl si to někomu?"
J: "A komu? Mému homofobnímu učiteli nebo řediteli? Mámě, která má teď kvůli rozvádění s tátou sama starostí až nad hlavu? Nebo snad..."
B: "Třeba mně,"...Přerušil mě.
J: "Teď ti to říkám!"
B: "Měl si to udělat, už když se ti to stalo."
J: "Jsem ti ukradený... Zapomněls?"
B: "Máš pravdu... Nic mi do toho není,"...Sebral se a nabroušeně odešel.

Tohle se mi snad už jen zdá! A to jsem naivně doufal v to, že se už nic nestane... Že mě Brian ohledně toho nebude zpovídat! Jo udělali mi to dva kluci ve škole, ti stejní, kteří mi minulý týden zapálili skřínku, ti stejní, kterým vadí můj nechutný styl života a žádný z učitelů s tím nehodlá nic dělat, jsem na to sám... Vlastně mám ještě Daphne, která mi pomáhá ve škole přežívat! Nevím, co bych bez ní dělal! Oběma nám nezbývá nic jiného, než to tam nějak ještě ty dva proklaté měsíce do maturity přetrpět a pak s radostí vypadnout... Do té doby však svými problémy nemusím nikoho zatěžovat, hlavně ne Briana, který by s tím chtěl určitě něco dělat... Chce mě chránit, já to chápu, ale co si nevybojuju sám, to nemám... To je něco, co už jsem se stihl naučit.

Debbie: "Nechutnalo mu?"...Zastavila mě, když jsem odnášel jeho nedotknutou objednávku.
J: "Musel jít."
Debbie: "Co tak najednou? Zdálo se, že se kvůli tobě zdrží klidně celý den."
J: "Já to nevím, Debb! Jasný?! A teď mě omluv, musím si oddřít svůj trest, abych pak mohl vypadnout a vymyslet, co si počnu s mým mizerným životem!"

Tak teď jsem tomu dal třešničku na dortu! Po tomhle mém výstupu mě odtud Debb nepustí dřív, jak za měsíc! Bože můj!

Debbie: "Prosím, pusť se do práce,"...Rozhodila ruce a šla se věnovat svému.

Měl bych se naučit držet hubu zavřenou, protože každému akorát říkám věci, kterých pak můžu leda tak hluboce litovat po nějakou dobu! Dnes jsem opravdu na zabití!
Šel jsem se raději pustit do práce, bylo to lepší, než zpytovat svoje svědomí nebo myslet na tu ukrutnou bolest zad! Avšak co jsem myslel, že už nerozdýchám, bylo ,když se moje máma zjevila v jídelně...

J: "Mami, co tu děláš?"
Máma: "Musím s tebou mluvit... O samotě."
J: "Ale já nemůžu, mám práci."
Debbie: "Jen běž, když s tebou potřebuje mluvit... Já bez tebe chvíli vydržím."
J: "Díky, Debb,"...Hodil jsem po ní děkovný a stejně tak omluvný pohled.

Rychle jsem si skočil pro bundu a pak jsem se šel s mámou projít ven, vypadala celkově napjatě a já měl obavy z toho, co se mi chystá říct, obzvlášť když se mnou chce mluvit o samotě...

J: "Řekneš mi už, co se děje?"
Máma: "Volali mi ze školy."
J: "To snad... No to je výborný."
Máma: "Proč si mi neřekl o tom včerejším incidentu?"
J: "Asi jsem jednoduše nechtěl... A stejně, jak se to dozvěděl ředitel?"
Máma: "Oznámil mu to nějaký rodič, který tomu byl svědkem."
J: "Všichni by se měli naučit držet hubu!"
Máma: "Nemůžeme to nechat jen tak... Tvůj otec a já si myslíme..."
J: "Počkej, počkej... Ty a táta? Ještě nedávno jste nemohli být ani ve stejné místnosti a najednou myslíte jako jeden? Ještě lepší!"
Máma: "Chceme tě chránit."
J: "S Brianem vždycky používáme ochranu."
Máma: "Justine!"
J: "Co?"
Máma: "Víš co, já to prostě řeknu... Chceme, aby si šel na Dartmouth."
J: "Cože?"
Máma: "Vím že jsem s uměleckou školou souhlasila a i tvého otce se nám podařilo přesvědčit... Ale myslíme si, že pokud půjdeš na školu do jiného státu, můžeš začít znova... S čistým štítem."
J: "Jako, že o mně nikdo nebude vědět, že jsem gay... Kde nebudu projevovat svůj nechutný způsob života?"
Máma: "Nic takového jsem neřekla... Víš, že podporuju to, kým jsi a..."
J: "Ne, víš ty co, mami? Už si mi toho řekla dost a já to pochopil, teď, pokud mě omluvíš, jdu se schovat někam, kde se nebudu nijak projevovat,"...Obešel jsem jí a rychle spěchal pryč.

Myslel jsem, že se snad zblázním! Pro to, abych mohl chodit na uměleckou školu jsem udělal všechno a nakonec, když jsem byl takhle blízko svého snu, mi to pár homofobních kreténů překazilo a rodiče je ještě k tomu nechávají... Chtějí, abych se schovával jako nějaký malý teplouš, abych začal nově někde, kde mě nikdo nezná, někde, kde budu muset tajit to, kým jsem, jen abych nedostal nakládačku... Jenže to nejsem já! Já se chci všemu postavit čelem a ne před tím utéct, chci bojovat... Tak, jak mě to naučil Brian!
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 7. listopadu 2014 v 6:12 | Reagovat

Hrozná situace. Ty útočníky bych něčím vzala po hlavě, aby si uvědomili, že takové věci se dělat nemají nikomu!

2 Janča Janča | Web | 7. listopadu 2014 v 13:18 | Reagovat

[1]: S tím souhlasím! :/

3 Karin Karin | 30. července 2015 v 22:54 | Reagovat

To je hrozné já vím že i v reálu jsou takové Hyeny. O_O

4 Janča Janča | Web | 31. července 2015 v 11:41 | Reagovat

[3]: To bohužel jsou :/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama