"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Slzy slunce(5)

24. října 2014 v 0:04 | Janča |  Slzy slunce
Poslední díl.

BRIAN

Nevím, jestli jsem donucením ho zůstat spíš nepřilil olej do ohně, ale v tu chvíli se mi to zdálo jako dobrý nápad, jak by mohl strávit víc času s rodinou, pro mě už to ovšem tak dobré nebylo, ale pokud to znamenalo, že mu tím pomůžu, byl jsem klidně ochotný zůstat přes noc v domě mámy svého... Prostě Justina! A i když se zprvu chtěl rvát a přesvědčit mě o tom, že jsem mu to teda pěkně podělal, tak se nakonec zdálo, že usoudil, že mám pravdu a zůstat mu už tak nevadilo, za což jsem byl vážně rád! Co se mi už ovšem nepodařilo, bylo zůstat vzhůru a to i přesto, že jsem se opravdu moc snažil, chtěl jsem vidět, jak spí a ujistit se, že je v pořádku, ale spánek mě zkrátka přemohl a já spal tak tvrdě, že jsem nevěděl o světě, natož o Justinovi!

"Briane?" Někdo se mnou začal cloumat, ale já byl až moc unavený na to, abych vnímal, co se to se mnou vlastně děje, jenže pak začalo být cloumání naléhavější a já naprosto procitl...

B: "Co je?"
Jennifer: "Justin je pryč."
B: "Co? O čem to mluvíš?"
Jennifer: "Není tady... Odešel."
B: "Ale kam?"
Jennifer: "Já nevím, mám pocit, že se zblázním... Šla jsem na toaletu a chtěla jsem se na něho podívat, ale byl si tu jen ty... Dívala jsem se po domě, ale není nikde k nalezení."
B: "Ale proč by chodil pryč uprostřed noci, aniž by něco řekl?"
Jennifer: "Je to Justin... Co když zase utekl?"
B: "Slíbil mi, že už to neudělá, i tobě to slíbil... Určitě se šel jen projít."
Jennifer: "Jsou 4 hodiny ráno, kam by mohl jít?"
B: "Myslím, že bych nápad měl."

Vím, že pravděpodobnost mého nápadu byla prakticky nulová, ale něco mi říkalo, že by to tak mohlo být, i přesto, jak se k tomu nejprve stavil! Hodil jsem na sebe tedy nějaké oblečení a s pocitem, že ho prostě musím najít za každou cenu, jsem chtěl odejít, Jennifer mě však zastavila u dveří...

Jennifer: "Kde myslíš, že je?"
B: "Ty víš."
Jennifer: "Půjdu s tebou."
B: "Nemyslím si, že je to dobrý nápad... Chce to udělat sám, já se jen potřebuju ujistit, že je opravdu tam a ne na cestě do země nezemě."
Jennifer: "Ale..."
B: "Přivedu ho domů."
Jennifer: "Tak mi alespoň dej vědět, až ho najdeš."
B: "Neboj,"...Pohladil jsem jí po paži a vydal jsem se do auta.

Nasedl jsem do něj a vydal jsem se rovnou na hřbitov, z toho místa mi vždycky mrazilo, připomíná mi to jen, že v jedné z těch děr, zasypaný hlínou, taky jednou skončím a být to jen na mně, nevkročil bych tam dřív, než by bylo nutné, ale právě teď to nutné bylo... Justin tam možná je a já se v tom potřebuju ujistit, protože jestli to tak není, zblázním se, nesnesu další chvíle nevědomí bez něho!
Jakmile jsem dorazil na místo, okamžitě jsem zamířil k hrobu, naštěstí jsem si pamatoval cestu, sice jsem to Justinovi neřekl, ale na tom pohřbu jsem byl, nevím, jestli jsem mu to neřekl, protože jsem nechtěl vypadat jako, že mám city a že jsem to udělal hlavně kvůli němu anebo proto, že kdybych mu to řekl, cítil by se ještě hůř, že dokonce i já jsem si našel čas na jeho pohřeb, zatímco on sám utekl... Takže bude lepší nechat to tak, jak to je!
Měl jsem pravdu - byl tady! Seděl na lavičce stojící kousek opodál od tátova hrobu a hlavu měl složenou v dlaních, měl jsem takový pocit, že tam seděl celou tu dobu a k tomu hrobu se ani nepřiblížil... Chtěl jsem za ním jít a pomoct mu překonat strach, ale věděl jsem, že tohle je něco, co musí udělat on sám...

JUSTIN

Seděl jsem na té lavičce asi dvě hodiny a na nic jsem se nezmohl! Ani nevím, jak jsem se sem vlastně dostal, nechtěl jsem to, ale když jsem se tak procházel, nakonec jsem skončil přesně tady... Na místě, kde jsem chtěl být ze všeho nejmíň! Na místě, kde si nezasloužím být! Jenže ještě jednu věc jsem si uvědomil za tu dobu, co tu sedím a to pravdu... Ano, nechtěl jsem sem jít z pocitu, že si to nezasloužím a že už je pozdě na omluvy, ale ten nejhlavnější důvod toho, proč jsem se sem bál přijít, byl můj vztek! Vztek za to, jak se ke mně choval, za to, jak mě odmítal, za to, jak mi nedával svou lásku najevo, za to, že se choval jako bych nebyl jeho syn, ale jen kus smetí... A já ho i přesto miloval, i přesto, že on nemiloval mě! Snažil jsem se přesvědčit o tom, že to já si nezasloužím se s ním rozloučit, ale pravda je taková, že to on si nezaslouží mé sbohem!
Část mě se chtěla sebrat a odejít, vykašlat se na to, co chci říct, nedělat prostě nic a snažit se žít dál... Ale věděl jsem, že pokud to teď neudělám, tak už nikdy, že mě to bude pronásledovat do konce života a já už nikdy nepřestanu trpět!

J: "Ahoj, tati,"...Přistoupil jsem k jeho hrobu.

Znělo to tak hloupě, že jsem se musel zasmát, povídal jsem si s kusem šutru a říkal mu 'tati'... Kameni! Ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem řekl 'tati' jemu osobně... A teď už se to ani nikdy nestane! Jsem tu jen já a kus kamene s jeho vytesaným jménem... To, jak se cítím, můžu říct jen tímto způsobem, jinou možnost nemám!

J: "Nevěděl jsem, jestli za tebou přijdu... Nechtěl jsem, měl jsem pocit jako, že si to nezasloužím, že už je pozdě a že ty bys o to ani nestál... Víš, tak moc jsem se bál přijít, že jsem byl klidně ochotný být za mizeru... Za tvého mizerného, teplého syna. Ale já jím být nechci... Už ne! A víš, proč? Protože jsem lepší, než ty! Nikdy bych tě neopustil, miloval jsem tě, byl si mým vzorem... Byl jsi..!"

Nedokázal jsem to doříct, naprosto se mi zlomil hlas a slzy mi začaly nezastavitelně téct po tvářích, byl jsem tak nabitý adrenalinem, ale zároveň jsem měl pocit, že se za chvílí sesypu!

J: "Já to nechápu... Proč si mě tak moc nenáviděl? Proč si se za mě styděl? Jsem tvůj syn a udělal bych všechno, abys na mě mohl být hrdý... Tak proč, sakra?!"

Nohy mě naprosto zradily a já dopadl na svá kolena naprosto zničený s pocitem, že tohle utrpení už musí konečně skončit... Potřebuju být volný!

J: "Nechci se na tebe zlobit, ale zlobím, dal bych cokoliv za to, abychom mohli mít normální vztah, ale teď už je pozdě a proto to musím udělat... Pro sebe, ne pro tebe! Potřebuju se konečně hnout dál... Potřebuju se nadechnout... Potřebuju se s tebou rozloučit, abych mohl žít..."

Na chvíli jsem utichl, potřeboval jsem nabrat vzduch do plic, potřeboval jsem se uklidnit a najít odvahu na to říct ty dvě slova...

J: "Sbohem, tati."

Ještě chvíli jsem seděl na zemi a díval se na jeho hrob, potřeboval jsem to, abych mohl odejít bez pocitu, že se nenávidím a nakonec, když jsem dostal sílu do svých nohou, jsem si stoupl, ještě jednou jsem se podíval a otočil jsem se k odchodu... Co jsem však nečekal, byl Brian stojící přímo za mnou...

J: "Co tady děláš?"
B: "Myslel jsem, že bys mohl potřebovat obejmout."
J: "To potřebuju,"...Slzy se mi draly zespod víček.
B: "Pojď ke mně,"...Pevně mě objal.

Můj pláč byl doslova nekontrolovatelný, ale už jsem necítil tu tíhu nenávisti k sobě, najednou jsem cítil volnost a úlevu! Konečně jsem dokázal říct vše, co jsem kdy chtěl a potřeboval, mohl jsem se konečně opět nadechnout a žít dál!
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 24. října 2014 v 6:07 | Reagovat

To bylo nádherné zakončení :-)
Jsem ráda, že tam Justin nakonec šel :-)

2 Janča Janča | Web | 24. října 2014 v 10:46 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že se ti to líbilo :-) To by prostě nešlo aby tam nešel :-)

3 Tonicka Tonicka | 4. listopadu 2014 v 16:54 | Reagovat

Opravdu bozi a krasne zakonceni :)
Moc se mi libilo jak Brian nechal Justina si to vyresit sam protoze Brian ho takhle uci jak byt spravny muz a to je to krasny na tom protoze Brian se o nej zajima a stara a kdyz se sel Justin se svym otcem rozloucit .... souhlasim ono by ani neslo kdyby to neudelal :)
Vazne krasne zakonceni :)

4 Janča Janča | Web | 4. listopadu 2014 v 18:41 | Reagovat

[3]: Moc děkuji :-)

5 Karin Karin | 30. července 2015 v 21:58 | Reagovat

Je dobře že tam Justin šel a vyrovnal se s tím. :-)

6 Janča Janča | Web | 31. července 2015 v 11:33 | Reagovat

[5]: Souhlasím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama