August 2014

Okamžik

31. august 2014 at 0:03 | Janča |  Povídky QAF-jednorázovky
jednorázovka

bez varování

#Brian Kinney #Justin Taylor

Brian

Stačí jeden okamžik a úplně se Vám změní život. Jen jeden a už nikdy nebudete takový, jací jste byli. Ten můj se odehrál asi před 20 minutami, byl nečekaný. Vyšel jsem z obchodu, po boku jsem měl Justina a držel jsem ho za ruku, bylo nám skvěle, těšili jsme se domů do tepla a na film, který mě Justin přinutil půjčit. Vzpomínám si, jak jsem se na něj podíval, ten jeho úsměv široký od ucha k uchu mě donutil se taky usmát a pak zničehonic jakoby zkameněl, v jeho tváři se objevilo zděšení a strach se náhle odrážel v jeho očích. Ohlédl jsem se a spatřil dva kluky, nemohlo jim být více než dvacet, chtěli naše peníze, ale já byl zase tvrdohlavý, odmítl jsem to udělat, jenže to jsem ještě nevěděl, že jeden z nich za zády skrývá něco mnohem nebezpečnějšího, než jsou ostrá slova vycházející z jeho úst a pak už si jen pamatuju hlaveň mířící na mou hruď a to, že se snažím bránit Justina svým vlastním tělem a až následně bolestí padám k zemi.
Vidím jen tmu, ale mé podvědomí všechno cítí, slyší, jen mé tělo se nemůže hnout, je paralyzované. Slyším Justinův křik, jeho pláč, volání mého jména, ale nemůžu odpovědět, ani mu dát vědět, že žiju, protože si tím ani nejsem jistý, cítím se mrtvý, cítím, jak ze mě odchází i ty poslední zbytky čehosi! Najednou mě někdo zvedá ze země, nevím, kdo to je, nemohu otevřít oči, ale cítím, jak se mnou hýbají a slyším jejich hlasy, jsou tak vzdálené a přitom tak blízko, jeden z nich neustále opakuje - nabít, pal - nabít, pal - nabít, pal - ale já na to nemohu reagovat, mým tělem a srdcem procházejí šoky, ale nic to se mnou nedělá, jako by už všechna naděje na mou záchranu byla ztracena a pak se ještě jednou ozve "Pal!" a já se s hlubokým nádechem probouzím...

Lékař: "Pane Kinney, slyšíte mě, víte, kde jste?"
B: "V... V nemocnici."
Lékař: "Výborně a chápete to, co se vám stalo?"
B: "Postřelili mě."
Lékař: "A přesně proto vás musíme operovat, rozumíte tomu?"
B: "Ano,"...Sotva vydechnu a pak zase ztrácím vědomí.

Trable v ráji(5)

29. august 2014 at 0:06 | Janča |  Trable v ráji
Poslední díl. - 12+

BRIAN

Já jsem vůl volí! Ne kretén kreténská! Nebo... Copak vůbec existuje dost výstižná přezdívka pro takového vymaštěnce jako jsem já? Ani bych neřekl! Protože nikdo nemůže být tak naprosto blbej! Vlastně může, ale nebudu vyslovovat jeho jméno, mohl bych si ušpinit jazyk! Jak si vůbec mohl dovolit mi vrazit kudlu do zad a ještě jí několikrát otočit?! Já idiot měl blbé svědomí z toho, že jsem ho nejprve okřikl s tím, že si má najít jiné bydlení, potom, že jsem ho donutil vyhodit to křeslo, po kterém tak toužil a nakonec jsem se se svým svědomím odporoučel do Babylonu, kde jsem si dal na rozptýlení své oblíbené a-b-c-d-eeee! A on nakonec udělá takovou podlost a je mi úplně jedno, že ten, co s ním tancoval nebo spíš zkoušel z jejich těl udělat jedno samostatné,, byl Emmett... O to možná hůř zrovna ta královnička, ta která pro něj měla hned na začátku menší slabost, ta která... Já jednoduše nebudu vyjadřovat své emoce a pocity, mohl bych pak totiž vraždit i jen třeba pohledem!
Nevím, jestli i tohle byl boží záměr, ale přímo před Babylonem jsem se rozplácl, jakmile mi noha ujela po nějaké sračce v podobě sraček! Zůstal jsem ležet na zemi a popadl mě přímo zuřivý smích nemohl jsem uvěřit tomu, že se tohle děje, že tohle všechno se stihlo odehrát během jednoho jediného dne... Posral bych se!

J: "Co to, proboha, děláš?...Zjevil se nade mnou.
B: "Dávám si dvacet!"...Štěkl jsem.
J: "Ty si spadnul?"
B: "Ne chodník se zvednul! Kdes přišel k těm ujetým otázkám?!"
J: "Promiň... Chceš pomoct?"
B: "Zvládnu to sám!"

Trable v ráji(4)

28. august 2014 at 0:15 | Janča |  Trable v ráji
Nový díl.

JUSTIN

Věřili byste tomu, že mám nutkání nakopnout ho do rozkroku? Protože mám a to přímo nesnesitelné! Skoro jsem to i udělal nestát mezi námi nejprve moje křeslo a následně Maikey překecávající ho k Babylonu. Za to jsem myslel, že budu vraždit a to přímo dvakrát! Zabil bych je oba, za tu jejich bratrskou romanci, ale stejně mám ten pocit, že Brian s ním šel jen proto, aby nemusel zodpovídat mou otázku ohledně mého stěhování! A ačkoliv všichni dobře známe Briana a víme, že mele hovadiny celkem pravidelně, tak tentokrát nevím, bojím se, že to myslel vážně, že mě opravdu vykopne a to nebude jednoduché... Možná přímo děsivé!

Trable v ráji(3)

27. august 2014 at 0:09 | Janča |  Trable v ráji
Nový díl.

BRIAN

Myslel jsem, že se snad poseru anebo prasknu vzteky, ale to by asi vyšlo nastejno, hádám! Prostě jsem byl nasranej a to přímo nehorázně, za to Justin se smál... jak debil! Jednu bych mu fláknul vědět, že toho později nebudu litovat! Skoro jsem si hlavu omlátil o stěnu ve snaze přijít na to, za co mě ten kretén nahoře tak trestá a pak jsem si vzpomněl... Moje matka s ním má velice vášnivý platonický vztah a tohle je asi část jejich dohody 'Budu v tebe věřit znič mého teplého syna!' No, mami, daří se ti to na jedničku!
Tohle bylo vážně k vzteku - ztvrdnout ne v tom dobrém slova smyslu ve výtahu, který pro mě může co nevidět představovat klaustrofobické záchvaty, ještě k tomu s Justinem, který z toho všeho má očividně velkou švandu, za kterou bych ho pověsil za koule na hák a velmi bolestivě vykastroval, jen abych jej zbavil toho přiblblýho úsměvu a jako třešničku na dortu jsem mohl označit to historický křeslo z doby neandrtálců vhodné na pohřbení tam, kde ho nikdy nikdo nenajde a to ani třeba posranej červ... Tohle je totiž přírodní úkaz, který by neměl spatřit vůbec nikdo normální... A to si přiznejme, že já jsem! O Justinovi to teď už tvrdit nemůžu!

B: "Přestaň se smát jak debil, Justine!"
J: "Já se nesměju... Já se smíchy dusím!"
B: "Tak se třeba poser, pokud chceš, hlavně tím nezatěžuj mě!"
J: "Kdykoliv si řekneš! Nemám přestat dýchat, aby ti to vyhovovalo?"
B: "Konečně tě napadlo něco rozumného... Gratuluju!"
J: "Samozřejmě... Idiote!"

Trable v ráji(2)

26. august 2014 at 6:48 | Janča |  Trable v ráji
Nový díl. - 15+

BRIAN

Já věděl, že tohle bude problém, velký problém, ale netušil jsem, jak moc bude Justin schopný a především ochotný vyjednávat... To byly samé řečičky a sladké sliby! Že prý ho dá na nějaké neutrální místo v bytě - což si s ním ještě vyřídím, protože tady je všechno perfektní a ne neutrální! A pak, že ho prý hned zase vrátí tam, kde ho našel, až dokončí svůj obraz, kvůli kterému ho přitáhl až ze čtvrti bezdomovců a podobné havěti! K tomu se mě ještě snažil vydírat sexuálně, ale pokud jde o mě ojedu radši strom, než abych to monstrum dál trpěl ve svém království! Tohle tady jednoduše nezůstane a tečka, je mi jedno, jestli se posere vzteky, malovat může i na ulici, až tam to křeslo zase vrátí a klidně mu budu nosit polívku a horký kafe, až tam bude svoje zmrzlý koule odlepovat od betonu!

J: "Jsi fakt mizera, víš to?"
B: "Říká se to o mně!"...Provokativně jsem se usmál.
J: "Jeden den... Jeden blbej den a zítra večer bude pryč... Prosím!"
B: "Ani jednu jedinou minutu... Dostaň to křeslo z mého bytu, než začne chodit!"...A já bych i věřil, že začne, kdo ví, co v něm žije!
J: "Tohle ti vrátím!"
B: "Budu se těšit!"

Trable v ráji(1)

25. august 2014 at 0:05 | Janča |  Trable v ráji
Nová povídka. - 18+

BRIAN

Ráj? Neznám přesný význam tohoto slova, ale jsem si dost jistý, že to má představovat nepředstavitelné blaho, které se vztahuje na všechny, kteří se v tomto takzvaném ráji nacházejí! A přesně to právě teď s Justinem stoprocentně neprožíváme, ještě včera bych klidně řekl, že jsme se v něm bez pochyby nacházeli, ale dneska? Dneska je to naprosto do očí bijící cvokhaus! Zabil bych ho snad klidně vlastníma rukama anebo ho při nejmenším alespoň mučil, jakýmkoliv způsobem, který bych jen dokázal svým zakrnělým mozkem ve velmi krátkém časovém limitu vyprodukovat... To mi teda věřte! Překonal bych sám sebe, jen abych se mu pomstil za všechny ty katastrofy, co se mu dnes nějak nevysvětlitelně, ale přímo brilantně podařily vyvést! První - hned ráno jsem se držkou ocitl na podlaze, protože se pán milostivý rozhodl "trochu protáhnout" a svým jindy dokonalým teď na odstranění vhodným zadkem mě vystrčil z postele!

Polibek z pravé lásky

24. august 2014 at 10:02 | Tonička |  Povídky QAF-jednorázovky
jednorázovka

varování 18+

#Brian Kinney #Justin Taylor #Debbie Novotny

Brian

Sedím sám ve svém loftu a přemýšlím nad tolika věcmi, že pomalu ani já sám nevím, proč vlastně přemýšlím. Celá tato situace je opravdu absurdní a vůbec nechápu, co se to tady teď děje a je mi to vážně nepříjemný! Co si ten kluk o sobě, sakra, myslí? Nechá mi tady papír, na kterém je napsáno: "Jsem u Debbie až pochopíš, co ode mě vlastně chceš a co všechno pro tebe znamenám, tak pak teprve přijď!" Pane bože, za co mě to vlastně trestáš? Copak jsme už tyhle kraviny neřešili? Opravdu musíme být stále na tom samém místě a pořád dokolečka řešit něco, co já ale vážně nehodlám řešit! Sakra, vždyť to, že jsem mu přiznal, že jsme pár, ještě neznamená, že mu musím přiznat i to, že od něho chci, aby se mnou zůstal až do konce našich dní a že už si bez něj svůj život představit neumím a ani nedokážu a že ho nesmírně a neskutečně miluju!
Hergot, ten kluk mě má hezky omotaného kolem prstu, protože opravdu nevím, jak je to možné, ale sedím v autě před Debbiiným barákem a ani já sám nevím, co tady dělám, poněvadž se vůbec nedá říct, že bych měl nějakou odvahu vystoupit a jít si promluvit s Justinem! Fuck, já jsem Brian Kinney, přece se nebudu chovat jako nějaký nervózní teplouš! Jenže ani tohle povzbuzení nepomohlo, protože i když už stojím u dveří, tak se třesu jako osika a srdce mám až v kalhotách! Seru na to, raz, dva, tři...

Debbie: "Ale, ale, koho nám to čerti nesou? Tohle bylo rychlejší, než jsem si myslela."
Brian: "Taky tě rád vidím, ale..."
Debbie: "Prostě si to zase posral! Kdy už mu konečně přiznáš, že ho miluješ a že ho potřebuješ?!"
Brian: "Debb, byla bys tak laskavá a přestala kecat takový blbosti, protože na tohle já opravdu nemám náladu a řekla bys mi spíš, kde je Justin?"
Debbie: "Blbosti? Sakra, Briane, nechceš přestat s touhle šaškárnou a konečně dneska mu to říct, protože kdyby to nebyla pravda, tak by tě vůbec nezajímalo, kde se Justin nachází a už vůbec by si ho nehledal!"
Brian: "Fajn, přiznávám to! Potřebuju ho, tak moc, že jsem za ním musel běžet jako nějaká jeho ženuška! Miluju ho tak moc, že je mi teď opravdu ukradený, že nás klidně může slyšet on nebo kdokoliv jiný! Nenávidím situace, kdy nevím, na čem jsem, protože ho miluju a potřebuju vědět, že je všechno v pořádku a že i on mě miluje a potřebuje!
Pane bože, Debbie, kvůli tobě jsem to všechno řekl nahlas, vidíš, co jsi to udělala? A nesměj se!"

Zůstaň!(6)

23. august 2014 at 0:19 | Janča |  Zůstaň!
Poslední díl.

BRIAN

Ranní probuzení nebylo ani zdaleka takové, v jaké jsem doufal a o jakém jsem snil. Ale bohužel vím, že jsem to mohl očekávat, Justinovi jsem nedal ani trochu najevo, že jsem své rozhodnutí odjet, změnil, a tím pádem, že zůstanu, protože nezměnil, takže proč by on měl být po ránu v mé posteli? Ale je to teda pekelně k zešílení, to říkám narovinu, už je to pěkných pár dnů, co jsem se k němu v posteli mohl natisknout, hladit jeho bělostnou, jemnou pokožku a rty si užívat jeho tělo a teď, když nad tím tak uvažuji, opravdu netuším, jak to bez něho v New Yorku mám v plánu přežít! Sakra, ještě včera, než se ke mně nečekaně dostavil, jsem byl přesvědčený o tom, že tohle je to nejlepší, co můžu pro všechny udělat, prostě odjet, neohlížet se a už se nikdy nevrátit, všichni by se tak zbavili toho hajzlíka Briana Kinneyho, který nikdy neudělal nic dobrého pro druhé, ale jenom pro sebe a štěstím by si určitě oddychli, jenže on pak přišel a já si uvědomil, co všechno ztratím, pokud odjedu a z toho mi bylo tak zatraceně mizerně!

Zůstaň!(5)

22. august 2014 at 0:02 | Janča |  Zůstaň!
Nový díl.

JUSTIN

Ráno jsem se probudil brzy v Brianovo posteli hned vedle něj. Měl tak klidnou, nádhernou tvář, pořád si stojím za tím, že je to 'tvář Boha' a já ho i přes věci, které mi včera řekl, pořád nade vše miluji a je mi jedno, jak moc se mě bude snažit přesvědčit o tom, že on mě nenávidí, jen abych ho nechal odjet, protože já mu to nežeru... On mě miluje! Asi na vteřinu jsem mu včera věřil, že pro něj nic neznamenám, ale v momentě, co si mě přitáhl zpátky k polibku a následně jsme v jeho posteli v objetí usnuli, jsem věděl, že pro něj znamenám všechno a že i on se svého odjezdu do New Yorku bojí jako čert kříže!
Chtěl jsem se k němu přivinout a líbat jej na jeho mužnou hruď... Jednoduše být u něj a už nikdy neodejít, ale nemohl jsem! I přesto, jak včerejší večer dopadl, nemám ani zdaleka jistotu, že to znamenalo, že tu zůstane, on je tvrdohlavec a ať už se mu sebevíc nechce odjet a opustit všechny včetně mě, tak o to víc věří tomu, že by odjet měl a proto nejlepší bude ho nechat být, dokud se sám nerozhodne, co vlastně chce. Nebudu na něj nijak tlačit ani ho ovlivňovat, chci, aby zůstal, ale ne pokud by to znamenalo, že pak bude nešťastný... Tohle musí být jen a jen jeho rozhodnutí!
Pomalu jsem se odkryl, sundal jeho ruku ze svého boku a následně jsem opatrně vylezl z postele, oblékl jsem se a pak jsem opravdu potichu opustil jeho byt. Nebyl jsem si jitý tím, kam mám jít, ale nakonec jsem skončil na místě, kde jsem byl přesvědčený o tom, že právě tam dokážu přežít, dokud se Brian nerozhodne o tom, zda odjede anebo zůstane...

J: "Ahoj, Daph."
Daphne: "Ahoj, co tady děláš?"
J: "Můžu tu zůstat?"
Daphne: "Jasně, pojď, rodiče jsou na pár dní pryč a podle tvého výrazu hádám, že potřebuješ dlouhodobější útočiště."
J: "Díky, jsi skvělá."

Zůstaň!(4)

21. august 2014 at 0:07 | Janča |  Zůstaň!
Nový díl.

BRIAN

Bože, tohle bylo opravdové mučení! Měl jsem ho přímo před sebou, ale nemohl jsem se ho dotýkat, líbat ho nebo ho alespoň cítit u sebe a to nejen proto, že mé ego pro mě ještě pořád něco znamená a že bych mu tím, kdybych se k němu přiblížil, dal najevo, že jeho přítomnost mě naplňuje a rozradostňuje, že jeho jediného se tak moc rád dotýkám a nikdy mi to nikdo nedokáže vynahradit, tak... Jednoduše jsem mu nedokázal dát najevo, jak moc ho chci a potřebuju - pro mé ego by to byla prohra! Ačkoliv pro mě samotného výhra! Ale taky, jak jsem tak nějak pochopil z toho jeho výrazu a nervózního pochodování, tak on si přišel promluvit a ne jen tak o něčem, ale o něčem velmi konkrétním, pro mě nepříjemném...

B: "Nechceš si sednout?!"...To jeho pobíhání mě nervovalo.
J: "Jo... Ne... Já nevím!"
B: "A kdo to má vědět?"
J: "Nejspíš já."
B: "No tak se rozhodni!"...Proboha, to je takovej cvok, že to snad ani není možný!
J: "Dobře... Tak já si sednu,"...Vykoktal.
B: "Skvělej nápad."
J: "Ne, to nejde,"...Jakmile dosedl tak zase vstal.
B: "Ty si fakt na hlavu!"...Rozesmál jsem se.
J: "Já vím,"...Přidal se ke mně.

Ach jo! Já snad budu brečet! Nemohl by si ke mně jít, sakra? Proč chceš, abych ten první krok udělal já?! Prostě ke mně pojď... Obejmi mě!

Zůstaň!(3)

20. august 2014 at 0:11 | Janča |  Zůstaň!
Nový díl.

BRIAN

Jako by nestačilo, že stěhování do New Yorku se mně samotnému svým způsobem příčí, ačkoliv tak nevypadám, oni mě k tomu všemu musí ještě všichni podkopávat! Justin ani večer nepřišel a pro jistotu se mnou nemluví, s Maikeym jsem se včera pohádal a ani ten se mnou teď nemluví, Debb mi hned po ránu musela dát přednášku o tom, jaký jsem pitomec, když jsem ochotný se všeho a všech kvůli blbému místu vzdát a Lindsay mě po telefonu konfrontovala s tím, že Gus potřebuje svého tátu... Takže si asi dokážete představit, jaký teď mám v hlavě guláš!
Navíc to, jak mě Justin prakticky vypakoval z jídelny, mě docela zaskočilo, od Debb jsem na to zvyklý, to ona dělá ráda, ale od Justina? To mě prostě překvapilo, ale ani nemluvím o tom, co jsem mohl číst v jeho očích - byl to vztek a bolest zároveň a ať už tak nebo tak, nechtěl jsem, aby se tak cítil, jenže jsem nemohl nic říct ani udělat, za prvé, bych to před ostatními nedokázal a za druhé, on mě vyhodil a doprošovat se mu rozhodně není můj styl a myslím, že on by o to momentálně ani nestál!
Sice jsem mu nejprve chtěl vzdorovat a ukázat mu, že mě nemůže jen tak ovládat, ale nakonec jsem se překonal a nechal ho být, moje blbé poznámky zrovna teď asi nepotřeboval a i přesto, že mi přímo na jazyku ležela otázka o tom, zda ke mně večer přijde, tak jsem se na ní zeptat nedokázal a odešel jsem pryč s nepříjemným pocitem.
"Briane?!" ozvalo se z dálky, když jsem odemykal auto a během chvilky mi došlo, komu hlas patří, jen jsem nevěděl, zda právě jeho hlas jsem chtěl slyšet víc, než někoho jiného...

B: "Copak, Maikey?"
Maikey: "Nemůžeme toho nechat?"
B: "Čeho?"

Zůstaň!(2)

19. august 2014 at 0:13 | Janča |  Zůstaň!
Nový díl.

JUSTIN

Chtěl jsem se propadnout do země a to okamžitě, bylo by mi tam mnohem lépe, než v přítomnosti těch dvou supů, kteří na mě hleděli jako na svou kořist - Debb, protože jsem přišel pozdě a Brian, protože jsem k němu nedorazil vůbec! Chtěl jsem na ně zařvat, ať na mě tak neciví, ale ovládl jsem se, s klidným výrazem jsem je obešel a zamířil jsem si pro zástěru a tác. Divil jsem se, že mě Debb nezastavila, od Briana mě to ani nepřekvapilo, ale u Debb to bylo divné, jako by se bála mi něco říct nebo já fakt netuším... Jen to prostě bylo neobvyklé! Hned, jak jsem si vzal vše potřebné a odložil nepotřebné, tak jsem se k nim vrátil zpátky a stoupl jsem si hned vedle Debb, tudíž přímo naproti Brianovi, ale ten se na mě jen podíval, zvedl se a odpochodoval si sednout k Tedovi s Emmettem... Bože, kéž bych po něm mohl něco hodit!

J: "Samozřejmě,"...Zamumlal jsem si pro sebe.
Debbie: "Říkal si něco?"
J: "Ne a promiň za zpoždění."
Debbie: "V pořádku."

Zůstaň!(1)

18. august 2014 at 0:14 | Janča |  Zůstaň!
Nová povídka.

JUSTIN

Nemiluje mě. Já vím. Říká mi to už od prvního dne, kdy jsme se poznali nebo, jak by spíš řekl on, kdy jsme si vyšukali mozek z hlavy a on mi dal přednášku o tom, že není žádná romantická duše a že už vůbec nehraje na kluky. Ale já i přesto, jak moc mě to bolí, jsem byl ochotný se s tím smířit. Stačila mi jeho přítomnost, to že u něho prakticky bydlím a že už mě od sebe tak neodhání jako dřív, jen nevím, jestli proto, že nechce anebo, protože už na to nemá sílu a nervy, ale to je jedno... Mně to stačilo! Jenže teď je všechno ztracené - já ho ztrácím a nejspíš už na dobro! Dostal pracovní nabídku z New Yorku a je rozhodnutý ji vzít nebo spíš už jí vzal, jen čeká na to, zda bude vybraný, naposled když jsem ho viděl, což bylo včera večer, posílal do té firmy svůj životopis, bylo mi z toho nevolno od žaludku a po těle mi běhal mráz, ale nic jsem mu neřekl, bál jsem se, že se mi bude vysmívat nebo řekne něco, co mě raní a tak jsem prostě mlčel, i když jsem z plných plic chtěl zařvat "Zůstaň!"

Máma: "Jez nebo to budeš mít studené."
J: "Promiň, já nějak nemám hlad."
Máma: "Vždyť si tak vyhublý, musíš jíst... Nechápu, jak můžete s Brianem přežívat na té vaší stravě."
J: "No o to už se asi nebudeš muset strachovat."
Máma: "Proč? Co se stalo?"
J: "Odjíždí."

Symbol lásky(5)

17. august 2014 at 0:17 | Janča |  Symbol lásky
Poslední díl.

BRIAN

Jen já jsem si mohl vzít takového cvoka, jakým Justin bez pochyby je, tohle totiž neudělá nikdo s normálním uvažováním - nechat si na tělo vytetovat jméno milované osoby, copak se opravdu dočista zbláznil?! Vždyť já jsem zlo, neustále odmítám mu vyjadřovat svou lásku a trávit s ním romantické chvíle a on si teď klidně jde nechat vytetovat moje jméno na tělo a ještě lepší je, že ani nevím, na kterou část to má v plánu... Tohle je opravdové peklo!
A ještě k tomu je na mě naštvaný, i když se snaží předstírat, že ne, ale nemohl přece očekávat, že něco takového podstoupím, vždyť je to naprostá magořina a ani si to nezasloužím! Nezasloužím si nosit jeho jméno - někoho tak úžasného a naprosto báječného, na svém těle, vždyť já jsem záhuby a pekla hoden a ne něčeho takového! Samozřejmě, původně mi šlo o to, že jsem si nechtěl zohyzdit své tělo, vždyť já šílím i z jizev, natož z tetování, ale po nějakém přemýšlení, které mi bylo dopřáno, když se Justin šel schovat do jídelny a já se pustil do Jambalayi, jsem usoudil, že tady ve skutečnosti nejde o mé tělo, ale o to, že něco takového udělat nemůžu, tohle můžou dělat jenom lidé, kteří byli svému partnerovi vždy stoprocentně věrní, vyznávali mu lásku a snášeli modré z nebe a to se mi nedařilo pět let před svatbou a 8 měsíců po ní v tom pořád nejsem nijak dobrý, takže jsem myslel, že když se mi podaří i Justinovi to rozmluvit tak nebudu za toho hajzla, ale on má svojí hlavu a jde si za svým, takže jsem nic nezmohl a raději jsem tam s ním ani nešel, i když jsem opravdu chtěl, ale vím, že...

Maikey: "Briane, jsi v pohodě?"
B: "Proč?"
Maikey: "Málem si právě srazil psa."
B: "Málem!"
Maikey: "Nemám řídit?"
B: "Zvládám to."
Maikey: "Jsi si jistý?"
B: "Jo, sakra, jsem!"

Symbol lásky(4)

16. august 2014 at 0:16 | Janča |  Symbol lásky
Nový díl. - 18+

JUSTIN

Dopadlo to tak, jak jsem již od začátku předpokládal, Brian to zcela zamítl, nechce si nechat moje jméno vytetovat, prý to nemá nic společného s tím, že by mě nemiloval, ale s tím, že tohle prostě není on... Jako bych to asi nevěděl! Jenže věta "Tohle prostě nejsem já!" mi od něho už začíná lézt pěkně na nervy. Když tenkrát říkal, že dává lásce šanci, předpokládal jsem, že se pokusí všechno změnit, tedy takhle - že on zůstane stejný, ale některé věci, které dřív nemohl ani slyšet nebo vyslovit, se pokusí změnit, ale to jsem se spletl a jemu to zazlívat nemůžu, bylo to pouze mé velké očekávání, to já jsem doufal v příliš, ale neměl jsem a teď jsem kvůli tomu zklamaný a naštvaný zároveň a nemůžu si to ani na nikom vybít, za tohle si totiž můžu já sám!
Už dneska jsem objednaný na svůj velký životní krok, kterého doufám nebudu jednou litovat, třeba když mi Brian zabalí věci a pošle mě někam, ale ne nemyslím si, že toho budu litovat, já Briana miluju nade vše a tohle je pro mě čest nosit jeho jméno na těle, konkrétně na zápěstí tam jsem chtěl mít tetování už od puberty, jen jsem nikdy nevymyslel, co by to tak mohlo být, ale teď to vím, bude to Brian a budu na to hrdý, sice se trochu bojím té bolesti, ale když jsem přežil maniaka s pálkou a výbuch bomby trochu bodání jehlou mě nezabije!
Zkoušel jsem alespoň Briana přemluvit, aby tam se mnou šel, ale i to bylo zcela bezúspěšné, prý nechce být svědkem toho, jak si ničím tělo takovou hovadinou!

Symbol lásky(3)

15. august 2014 at 0:08 | Janča |  Symbol lásky
Nový díl.

JUSTIN

No skvělý, nenechal mě to ani doříct, domyslel si, co by to tak asi mohlo znamenat a rovnou to zavrhl a ani nic jiného jsem vlastně nečekal, jen jsem spíš doufal, ačkoliv já sám si myslím, že je to naprostá šílenost, ale i přesto jsem odhodlaný to udělat a to i bez něho, nechám si jeho jméno vytetovat, vždycky jsem chtěl tetování a nemyslím si, že existuje nic víc vhodnějšího, než jeho jméno!
Neříkám že jsem to tak úplně vzdal je přece jasné, že se ještě alespoň jednou pokusím Briana přesvědčit o tom ,že je to to nejlepší, co můžeme udělat, že to musíme udělat, že je to náš Symbol lásky, ačkoliv on nejspíš ani nezná význam těchto dvou slov a je to pro něj zatraceně kýčovité... Sakra, proč to s ním musí být tak složité, jak to, že Ethan s Dannim s tím žádný problém neměli a Brian si to ani nevyslechl celé a rozhodně se ani v budoucnu nechystá? Nejspíš proto, že je to Brian Kinney!
Jednoduše chvilku nechám čistý vzduch, nebudu ho provokovat víc, než už nejspíš je nebo mě vlastnoručně uškrtí a pak to na něho, nejspíš v nejméně vhodnou dobu se svým štěstím, znovu vybalím a uvidí se, jak bude reagovat, teď ho raději nechám v té sprše, kam radši zdrhnul a půjdu na svou šichtu do jídelny, kterou jsem původně zrušil kvůli dnešnímu večeru... No to bude mít zase Debb tunu přednášek!

Symbol lásky(2)

14. august 2014 at 7:12 | Janča |  Symbol lásky
Nový díl. - 12+

BRIAN

Briane Kinney, mohl bys alespoň pro jednou držet tu svojí velkou nevymáchanou hubu?! Nebo alespoň přemýšlet, než na svět vypustíš takovou hovadinu, na které není ani kousek pravdy, protože by to opravdu nevadilo, vlastně by to bylo přímo skvělé, pak bys alespoň neměl minimálně milion chutí si nafackovat, omlátit si hlavu o beton a vyříznout si jazyk a nemusel by ses pak taky strachovat, jestli se náhodou láska tvého života tentokrát nezdekovala už nadobro!
Předpokládal jsem především proto, jak moc dobře ho už znám, že se následujících pár hodin nebude promenovat nejlépe úplně nahý po bytě a už vůbec jsem si nemyslel, že se dnešní plány ještě vůbec podaří, takže jsem šel převléct do něčeho víc "na doma" a pak jsem se přemístil na pohovku, kde to bylo... No depresivní! Jsem zvyklý tam sedět s ním, koukat na televizi anebo se s ním jen tak objímat, držet ho v náruči, zatímco spí, ale tentokrát jsem mohl držet tak maximálně polštář a na takovou dramatickou chvilku jsem se opravdu necítil!
Uběhly už asi tři hodiny od té chvíle, co se Justin sebral a utekl, zdrhl, zdekoval se, cokoliv, co označuje stav, při kterém dotyčný za sebou bouchne dveřmi a zatím se zdá, že se zpátky nechystá a to mě nervuje, protože vím, že jsem to opět posral já a... Bože, nechápu, jak si mě vůbec mohl vzít, já jsem vážně asi chlap štěstěny!
Chtěl se odporoučet do sprchy, ve které bych mohl trochu zabít čas a odreagovat se, jenže jsem zaslechl zvuk toho nesnesitelně hlučného výtahu a byl jsem okamžitě na stráži...

J: "To tady stojíš celou dobu?"...Tázal se, jakmile jsem mu otevřel dveře.
B: "Zbláznil ses? Ještě mám mozek... I když ho používám jen někdy,"...Omluvně jsem se na něj usmál.
J: "My oba ho používáme jen málokdy,"...Přemístil se ke mně a objal mě kolem krku.

Já ho okamžitě chytil kolem pasu a políbil jej! Byl jsem tak moc rád, že už je doma v mé náruči, se svými rty na těch mých a především se zdálo, že se na mě ani nezlobí a za to jsem byl nejvděčnější!

Symbol lásky(1)

13. august 2014 at 0:05 | Janča |  Symbol lásky
Nová povídka. - Trochu bláznivá povídka, ale ani taková čas od času nezaškodí Smějící se

JUSTIN

Co jsem si, sakra, myslel?! Že když si mě Brian vezme i po tom, co jsem mu utekl do New Yorku a následně se vrátil s tím, že bez něho nemohu žít, tak se z něho stane manžel, romantik a vyjadřovatel citů v jednom 24/7?! To jsem byl asi hodně naivní, protože manželem mi dokáže být, jen když ho nikdo jiný nevidí, romantiku snese opět, jen když ho nikdy nevidí a vyjadřování citů? Myslím, že by se šikla další bomba! Ale nejhorší na tom je, že vím, že tentokrát to nedělá schválně ani úmyslně, jen se toho jednoduše bojí, myslí si, že když se ke mně bude chovat, jako zamilovaný blázen, snese mi modré z nebe a před nikým svou lásku nebude skrývat, tak se zase jednoho dne seberu a uteču mu, bojí se toho pocitu být zlomený, protože přesně tak se cítil, když jsem odjel do New Yorku a nejspíš bych se to ani nikdy nedozvěděl, kdybych se nevrátil, on není zrovna svěřovací typ! No ale ať dělám, co dělám nebo říkám, nemůžu mu za žádnou cenu vtlouct do hlavy, že se nikam následujících 80 let nechystám, že s ním už budu navždy a že se svých citů už nikdy nemusí bát... je to opravdu, jak mluvit do dubu, možná horší!

B: "Proč na mě tak civíš?"
J: "Snažím se tě pochopit!"
B: "Nepotřebuješ příručku?"
J: "Na tebe? Určitě!"
B: "Nemám náladu na tvoje vtipy!"
J: "Tak mě neštvi a nemusím je dělat!"
B: "Já štvu tebe? Nebude to spíš naopak?"
J: "Bojím se snad já říct ti, že tě miluju? Já jen, že jsem myslel, že to už máme za sebou."
B: "A já myslel, že víš, že myšlení je..."
J: "Nebezpečné! Jak bych mohl zapomenout?"
B: "Tak vidíš!"
J: "Co to s tebou je? To se pořád bojíš, že tě zase opustím?"
B: "Nevím, proč bych se měl bát."
J: "Přesně! Nemáš proč! Tak co ti brání mi říct to, co už si párkrát dokázal... Myslel jsem že když se vezmeme tak..."
B: "Možná jsme neměli."

Omlouvám se, Sunshine(4)

12. august 2014 at 0:11 | Janča |  Omlouvám se, Sunshine
Poslední díl. - 18+

BRIAN

Nemohl jsem tam s ním v té sprše zůstat, ne když vím, že mě nenávidí a ještě se mě ohledně toho rozhodl začít zpovídat, myslel jsem, že když mu řeknu, že si nic nepamatuju tak to nechá být, jenže já si to pamatuju... Pamatuju si naprosto všechno i do toho nejmenšího podělaného detailu, na to se ani zapomenout nedá, to, jak mě bodlo u srdce, když to vyslovil, se nedá vůbec s ničím srovnat, v ten moment mi připadalo, jako bych ztratil něco nenahraditelného něco, co nade vše miluji... Miluju ho! A proto mě ničí představa, že život se mnou byl pro něj jedno velké utrpení, že jsem pro něho neudělal nikdy nic dobrého, že by mě nejraději nikdy nepoznal! Já už si život bez něho ani nedokážu představit, já nechci, on je jeho součástí víc než cokoliv, on mi jediný rozumí, on jediný může naplnit mé touhy a očekávání, on jediný mi ukázal, co slovo láska ve skutečnosti znamená, ačkoliv jsem to nejprve nechtěl vidět, natož slyšet, ale teď? Po tom, co se stalo, co mi řekl přímo do obličeje? Už se tomu dál nedokážu bránit... Nechci! Protože vím, že pokud to udělám tak ho ztratím a to nadobro a to jednoduše nemůžu riskovat, on dal mému životu něco, co nejde ani slovy vyjádřit a vím jedno určitě... Pokud mi není nablízku, opravdu by mi nevadilo, kdyby zrovna byl a nejlépe už napořád!

J: "Briane?"...Otočil jsem se k němu a uviděl ho stát ve dveřích koupelny.

Byl jsem, jak paralyzovaný, nevěděl jsem, co mám dělat, co mám říkat... Prostě nic! Jeho výraz mluvil za vše - čekal na odpovědi, kterých jsem se bál, ale které on potřeboval slyšet, ať už se mi je chce vyslovit anebo ne! Nikdy už asi nebudu mít tak velkou odvahu jako teď, abych alespoň něco dokázal vyjádřit prostě, pokud se téhle šance nechopím, je to úplně stejné, jako kdybych mu řekl "Jdi a už se nevracej!"

Omlouvám se, Sunshine(3)

11. august 2014 at 0:12 | Janča |  Omlouvám se, Sunshine
Nový díl. - 18+

JUSTIN

Já fakt nevěděl, co mám dělat, doslova ani za boha! Bylo to tak nečekané a především nepříhodné, byl bych radši, kdyby si všechno pamatoval a nejlíp se na mně pořádně vyvztekal, abychom pak snad mohli být zase v normálu a ne se místo toho teď rozhodovat o tom, zda mám být za mizeru anebo za ještě většího mizeru a já nechci být ani jedno. Neříct mu to, to prostě nejde, byl by to hnus hnusí všemohoucí, ale... Jak mu to říct? Jak člověk někomu může šetrně vrátit bolestné vzpomínky, aby si to s prominutím ještě víc neposral? Nejspíš rychle a bez jakéhokoliv oddalování a výmluv, aby pak na mě nemohl vyrukovat ještě s tím, že jsem to před ním dlouho tajil... Takže, Justine, je to teď nebo nikdy a víš, že nikdy to být nemůžu... I když by mohlo... Ne prostě to udělej, řekni mu to!

J: "Víš, Briane, musím ti něco říct,"...Otočil jsem se k němu čelem.
B: "Pšš, teď ne,"...Přitiskl se na má ústa a spodní ret vsál do svých úst.
J: "Ale já musím..."
B: "Musíš mě líbat... Na ostatním teď nezáleží,"...Popadl mé rty a drtil je.

Ne tohle prostě není on, něco se s ním děje! A ano vzpomínám si, že romantického Briana jsem si vždycky přál, ale tohle nemá s romantikou nic společného... Ten jeho výraz, když to říkal... Já prostě nevím, byla v něm bolest? Anebo smutek? Já fakt nevím, jen mi to jednoduše nejde do hlavy! Ledaže...

J: "Opravdu si nic nepamatuješ?"...Odtrhl jsem se od něj a musel se na to zeptat.
B: "Opravdu,"...Přisvědčil.

Omlouvám se, Sunshine(2)

10. august 2014 at 0:28 | Janča |  Omlouvám se, Sunshine
Nový díl. - 15+

JUSTIN

Celou noc jsem nespal, musel jsem nad tím neustále přemýšlet, nechápal jsem, za co se mi omluvil, to já jsem tady přece ten idiot, který by se měl omlouvat a vyjadřovat upřímnou lítost! A ještě k tomu je nejhorší to, že pokud u Briana existuje stav, kdy myslí vážně opravdu každičké slovo, je to právě ten opilý, takže opět se sám sebe ptám... Za co se mi, sakra, omlouval?!
Jednoduše mi to nešlo do hlavy, Brian se nikdy a za žádných okolností neomlouvá a když už ano, je to jen kvůli Kinneticu a přisadí k tomu, co nejvíc sarkasmu a ironie, jak jen dokáže, mně by se rozhodně za nic neomlouval, dal by tím najevo city a těmi by spustil mojí romantickou stránku a tak dále a tak dále... Takže co je teď jinak? Jasně byl opilý, když to říkal nebo spíš mumlal, ale bez toho, aby si to myslel by nic takového nevyslovil ani v opilosti. Do prčic, tohle je tak komplikovaná situace a já vůbec nevím, co s ní! Nejlepší asi bude počkat na to, až se vzbudí a zjistit, jestli si to vůbec pamatuje a pak podle okolností se pokusit zjistit, co tím vlastně myslel.
A asi to nejšílenější je, že začal víkend, tudíž ani jeden z nás nemusí do práce a tyhle dva dny v 99% vždycky trávíme spolu, jenže co teď? Budeme se celých 48 hodin ignorovat nebo se jeden z nás sebere a odejde pryč anebo to snad po jeho probuzení vyřešíme, udobříme se a všechno bude jako při starým? Proboha, Briane, vzbuď se už konečně, ať vím, na čem jsem!
Neohrabaně jsem vylezl z postele, Briana políbil na tvář a vydal jsem se do kuchyně spáchat nějakou snídani nejen, že bude mít hlad, až přijde k vědomí, ale taky je to dobrý začátek omluvy. Po zjištění obsahu kuchyně jsem ukuchtil jen omeletu se slaninou, takže nijak nóbl omluvná snídaně spíš jen taková klasická, ale i tak je dobrá, takže s ní snad bude spokojený. Nandal jsem jí na talíř, ten jsem položil na tác plus sklenici vody a aspirin a zamířil jsem do ložnice odhodlaný ho klidně probudit, ale to jsem nemusel - seděl na kraji postele s hlavou v dlaních...

J: "Dobrý?"...Chtěl jsem mu dát najevo, že jsem tady a vědět, zda je v pořádku, ačkoliv je jasné, že není.
B: "Bylo líp,"...Zachraptěl do dlaní.
J: "Máš tu snídani."
B: "Nemám hlad,"...Odsekl.
J: "Musíš jíst."
B: "Musím umřít... Tohle je jen nadbytek."

Omlouvám se, Sunshine(1)

9. august 2014 at 8:58 | Janča |  Omlouvám se, Sunshine
Nová povídka.

JUSTIN

Vždycky jsem to já, kdo se při nebo po hádce zvedne a uteče, ale protentokrát to byl Brian, kdo za sebou hlasitě bouchnul dveřmi a už několik hodin se nevrátil a ani se mu popravdě nedivím, vážně jsem to tentokrát přehnal, řekl jsem věci, které jsem říkat neměl, ale to když jsem zařval, že si přeju, abych ho nikdy nepoznal, bylo asi to nejhorší! Prostě mi to vyklouzlo a ani jsem to v ten moment nemyslel vážně, ve skutečnosti jsem ho chtěl jen hodně naštvat. I když naštvat Briana Kinneyho citovými výhružkami a vším tomu podobné, je opravdu nemožné, tak tentokrát se mi skutečně povedlo a to přímo na jedničku, aniž bych si vlastně uvědomoval, co tím vůbec způsobím! Myslel jsem, že se naštve, ale následně si uvědomí, že jediný důvod, proč jsem mu něco takového řekl je, že mi tím odmítavým postojem, který trvá už víc, jak čtyři roky, ubližuje a třeba ten svůj postoj potom změní, ale... Omyl! Vytočil jsem ho to jo a nejspíš přímo do nadmořských výšin, ale ničeho jako je přehodnocení svého chování jsem se od něho nedočkal... Jak šokující!
Chtěl jsem mu napsat, zavolat a dokonce ho i jít hledat, ale pak jsem si uvědomil, že to by právě teď bylo asi to nejhorší, kdyby stál o mojí přítomnost určitě by jí už dávno vyhledal, tudíž jsem se své nutkání něco udělat ihned zase zahnal, obléknul se a vydal se na svou večerní šichtu...

Debbie: "Nejsi tu nějak brzy, Sunshine? Začínáš až za půl hodiny."
J: "Alespoň ti pomůžu, musíš si taky trochu oddychnout."
Debbie: "To je od tebe hezké, zlato, ale proč mi to zavání něčím... Jak to jen říct? - Brianem?"
J: "Tentokrát jsem to vážně přehnal."
Debbie: "Ty, Justine?"
J: "Ano já,"...Hlesl jsem a sklopil pohled.
Debbie: "Co se stalo?"
J: "Byla to ve skutečnosti hloupost, na kterou jsem přehnaně reagoval - Brian po celém dni přišel z Kinneticu a přinesl si vlastně jako obvykle zbytek práce domů, ke které ihned usedl a nebral ohled na to, že jsem připravil večeři a ano podotýkám, že o svíčkách a ano znám ho, jen jsem myslel, že alespoň jednou by mi mohl vyjít vstříc, jenže to se nestalo a já se neudržel, když mi řekl, že má důležitější věci na práci, než večeřet se mnou a zařval jsem na něho, že si přeju, abych ho nikdy nepoznal, prostě mi to vyklouzlo - neúmyslně, no a on se sebral a odešel pryč."

Pohroma!(3)

7. august 2014 at 7:38 | Janča |  Pohroma!
Poslední díl. - 12+

BRIAN

Hned po práci jsem se za ním vydal do jídelny a ačkoliv jsem neměl ani páru o tom, co mu řeknu a už vůbec jsem se necítil na omluvu, tak jsem tam šel celkem sebevědomě a s jistým cílem - udobřit se s ním! Přece jen tři dny je pro nás dlouhá doba a i když se to těžko přiznává, chyběl mi a to hodně a jednoduše nechci dopustit, že bych bez něho měl být třeba jen další hodinu, takže je jasné, že to budu muset dát nějak do pořádku, ačkoliv na takové věci nejsem stavěný, ale tuhle pohromu jsem si způsobil já, tudíž jak už jsem říkal, budu jí muset i napravit, ať už to bude třeba udělat jakkoliv!
V momentě, co jsem dorazil k jídelně a viděl ho přes sklo, musel jsem se usmát, moc rád se na něho dívám, především když si myslím, že mě nikdo nevidí a opravdu si to ve většině případů jen myslím, ale tentokrát jsem snad byl nikým nezpozorován a mohl ho obdivovat, za to jemu se na tváři rýsoval takový umělý úsměv, ten, co říká 'Musím ho nasadit, abych dostal dýška, ale uvnitř jsem smutný/zlomený/naštvaný a cokoliv jiného!' a tentokrát to bude asi ten smutek, když si tu situaci přehraju zpátečně tak to opravdu vyznělo tak, aby vypadnul a část mě to možná i myslela vážně, ale ovšem dokud se tak opravdu nestalo, pak mi bylo bez něho vážně hrozně a proto jsem vlastně teď tady... Musím ho mít zase u sebe!

Debbie: "Můžeš mi říct, cos mu zase udělal?"...Pustila se do mě hned, jak jsem usedl na bar.
B: "Taky tě rád vidím,"...Neodpustil jsem si sarkasmus.
Debbie: "Promiň, zlato, ráda tě vidím... A teď k mé otázce!"
B: "Hádám, že spal u tebe?"
Debbie: "Přesně tak!"
B: "A neřekl ti, co se stalo, ani proč jsem přiletěl o skoro dva dny dřív?"
Debbie: "Nevypáčila jsem z něho ani slovo."

Pohroma!(2)

6. august 2014 at 7:29 | Janča |  Pohroma!
Nový díl.

BRIAN

Jestli já ho nezabiju tak už vážně nevím, vždyť tohle už není normální, jednou jsem to skousl a ještě k tomu jsem pro něho musel jet až do New Yorku, abych ten jeho zadek zase dotáhl zpátky, ačkoliv já osobně bych ho tam v ten moment nejradši nechal a zbavil se tak té "přítěže," jenže tentokrát je to jiný, jsem vytočený a to ještě ani nevím, co přesně zmizelo, o tom žádná, ale na druhou stranu nechci, aby zase zpanikařil a vzal nohy na ramena... Teda to říkám teď, ale až budu v loftu, tak mu asi nejspíš zabalím těch jeho pět švestek, ze kterých mu určitě ani tentokrát nic nezmizelo a vykopu ho ven!
Právě jsem přistál v Pittsburghu a chytit taxík takhle v nočních hodinách je opravdu nadlidské, ale když už se u mě konečně nějaký idiot zastavil a já jsem mohl nastoupit, páchlo to tam jak v opičárně, ale momentálně mě spíš zajímalo, jak se rychle dostat domů, než poskytované služby. V momentě, co jsem zastavil před domem a zaplatil, jsem se vydal nahoru, jak překvapivé bylo, že výtah byl zase mimo provoz, tudíž jsem to musel vyjít po svých, a čím víc jsem se blížil, tím víc to ve mně vřelo a pak už jen stačilo otočit klíčem v zámku, otevřít dveře a spatřit naprostou pohromu!

B: "Kurva!"...Zařval jsem mezi dveřmi.

To se mi snad jenom zdá, nedokážu to ani popsat, už na první pohled jsem viděl, že mi chybí moje italská pohovka, televize a počítač a to už se dalo říct, že budu mít srdeční zástavu!

J: "Ahoj,"...Nervózně se přede mnou zjevil.
B: "Ahoj? Ahoj?!"
J: "Prosím tě, Briane, než začneš já se vážně omlouvám, myslel jsem, že..."
B: "Tak nemysli a místo toho to dělej! Kolikrát jsem ti říkal, abys ten proklatej alarm zapínal?!"
J: "Mockrát,"...Utrousil pro sebe.
B: "Víš co? Já si teď zjistím, co všechno se mi ztratilo a ty se mi prozatím ztrať z očí!"

Pohroma!(1)

5. august 2014 at 0:04 | Janča |  Pohroma!
Nová povídka.

JUSTIN

Jakmile jsem se doplazil domů, tak jsem měl pocit, že se snad zhroutím ještě mezi dveřmi, všechno mě bolelo a nohy mě už téměř neposlouchaly, připadal jsem si jako bych se měl za chvíli vznášet anebo naopak kácet k zemi, takhle mizerně mi opravdu dlouho nebylo! Přísahám bohu, že se už nikdy nebudu snažit zdolat zdejší posilovnu, protože to už si rovnou můžu přiložit zbraň k hlavě a zmáčknout spoušť! Stěží jsem se po čtyřech doplahočil do postele a úlevně vydechl, bože, jak mě ta postel chyběla... Vlastně chybí mi Brian! Nesnáším, když musí někam pracovně odcestovat, co to plácám? Já to přímo nenávidím, pak vyvádím tyhle hlouposti v podobě posilovny! Nebýt Emmetta a toho jeho smutného pohledu, který značil že tam nechce být sám, nikdy bych tam nešel anebo bych se alespoň krotil a odešel ve vhodnou dobu, ale já se tam místo toho mučil, dokud už jsem téměř neodpadl. Tohle je fakt bolest, kterou bych mohl označit na škále od 1 do 10 číslem 11 a ani si nechci představovat svůj zítřejší stav, ale teď už se tím nebudu zaobírat sotva totiž držím oči... Dobrou!
Měl jsem pravdu, ráno jsem se probudil jako mrzák, jehož tělo je naprosto paralyzované, bože, být tu teď Brian tak mi udělá tu svojí úžasnou masáž, která mě vždy dokáže zbavit veškeré bolesti a můžu se cítit jak rybička, jenže on tu není a ještě dva dny nebude, tudíž si musím vystačit s tím, co mám a to je horká sprcha, která mi snad alespoň trochu povolí ty zubožené svaly.
Nebyl to sice zázrak, ale aspoň něco se mnou ta sprcha udělala a já mohl tak nějak přiměřeně chodit, ačkoliv jsem stále vypadal jako by mě někdo nakopl do rozkroku! Oblékání mi trvalo snad dvě hodiny a to ani nemluvím o nazouvání bot, dokonce jsem začal uvažovat o tom, že si vezmu bačkory, ale to jsem nakonec zavrhl a nějak se nasoukal do bot, na což jsem se konečně vydal na svojí šichtu do jídelny... Já fakt umřu!

Debbie: "Bože, Sunshine, co se ti stalo?!"
J: "Jeho se ptej,"...Upřel jsem pohled na Emmetta.
Emmett: "Já nic!"... Vyjekl a raději se zakousl do svého citronového řezu.
Debbie: "Tohle mi někdo musí vysvětlit."
J: "Byli jsme včera v posilovně."
Debbie: "A ty si jí snad nejprve postavil, než si začal cvičit?"
Emmett: "Ne spíš se rozhodl ze sebe dostat stesk po Brianovi."
J: "Co kdyby si pokračoval v kousání?"
Emmett: "Jasně!"
Debbie: "Tak takhle to je? Ty teskníš po příteli?"
J: "Tohle s ním nemá nic společného!"
Debbie: "Samozřejmě!"...Uchechtla se a šla pro objednávku.