Loučení

24. června 2014 v 6:07 | Tonička |  Povídky QAF-jednorázovky
Jednorázovka - Chtěla bych prostřednictvím tohoto popřát k narozeninám jednomu úžasnému človíčku, který tu pro mě už nějakou tu dobu je a vždycky se na ní můžu spolehnout! Není jím nikdo jiný, než Tonička, jejíž skvělé povídky máte občas možnost číst a stejně tomu bude i dneska, protože opět napsala něco úžasného a něco, co mě šíleně dostalo a obdivuju jí za to a říkám si jen "Jak to, sakra, dělá?!"

No každopádně teď k přání: Takže, Toničko, přeju Ti hodně štěstíčka a zdravíčka, ať se Ti splní všechno, co si přeješ a užij si svoje 18náctiny plnými doušky!

A ještě jednou všechno nejlepší - tvoje šílená spolusedící a kamarádka! Smějící seUsmívající seLíbající

BRIAN

Proč je loučení tak bolestivé?
Proč Vás na tu bolest nikdo nepřipraví?
Proč to tak šíleně bolí?
Proč se musíme loučit?
Proč, když se tak šíleně zamilujete, musíte počítat s tím, že přijde chvíle a vy si budete muset říct sbohem?
Proč, do prdele, proč mě před tím nikdo nevaroval?
Proč je život tak moc nespravedlivý?
Proč je život dlouhý, ale přitom tak krátký?
Proč se modlíme, když naše prosby stejně nejsou vyslyšeny?
Proč? Tak PROČ?!


Seru na žvásty, které říkají, že loučení je bolestivé, proto abyste si uvědomili, že osobu, která odešla, jste milovali.
Na bolest nás nikdo nepřipraví, protože jí nikdo nechce a především nečeká.
Možná, že to tak šíleně bolí, abyste pochopili a cítili, že jste skutečně milovali.
Loučení... nikdo se nechce loučit, ale přesto musí! Někdy je to to poslední, co můžeme udělat.
Je to směšné a bolestivé zároveň, protože počítat s tím musíme, nikdy nevíme, co se stane a právě proto nás to tak ničí.
Nikdo mě ale nevaroval, protože nikdo nepočítal s tím, že se to stane.
Život je nespravedlivý a nikdo to neovlivní.
Život je dlouhý jen když nevíte, co v něm máte udělat, ale když jste šťastní a zbývá Vám málo času, Váš život rázem letí jako o závod a vůbec nic nepostřehnete, ale snažíte se si ho užít, jak nejvíce můžete.
Modlíme se, protože je to naše jediná naděje a právě proto se ji držíme.
Ani já sám ale nevím, proč... seru na všechny moje úvahy! Jsou to jen moje kecy, kterým ani já sám nevěřím!

Ten hajzl mě opustil, prostě mě tady nechal a jednoduše mě opustil! Nemůžu tomu uvěřit, já mu řekl, že ho miluji, že s ním chci zestárnout, že ho nikdy nechci ztratit, já si ho vzal já, Brian Kinney, jsem se stal stepfordskou paničkou, byl jsem monogamní a to jen kvůli němu, protože bych pro něj udělal cokoliv a ten hajzl si mě klidně opustil! Nechal mě tady opuštěného, zoufalého a zlomeného a za to ho šíleně nenávidím! Nenávidím ho za to, že mě donutil se s ním rozloučit, nenávidím ho za to, že mě donutil prožít tu bolest, která stále nevyprchala a nikdy nevyprchá, nenávidím ho za to, že mě donutil se modlit k tomu zasranému bohu, nenávidím ho za to, že to vzdal!

Neumím bez něho žít, já to bez něho jednoduše nedokážu... Můj život už bez něho dál nemá smysl!

-----------------------------------------

Brian měl pravdu, nedokáže bez něho žít, už jsou to celé tři měsíce, co ho Justin opustil a on je stále jako tělo bez duše. Opustila ho jediná osoba, kterou neuvěřitelně a bláznivě miloval. Brian Kinney se změnil, už to není ten samý člověk, kterého jsme znali.
Nechtěl lásku, protože se jí neuvěřitelně bál, ale ona nakonec přišla a zlomila ho. Myslím, že by bylo nejlepší začít úplně od začátku, začít tam, kde se jeho život změnil!

Po té bombě byli oba tak šťastní... Justin se konečně po několika letech dozvěděl, že ho Brian celou tu dobubezhlavě miloval a naopak Brian dostal svou odpověď, po které toliko toužil - ANO!
Někteří tomu nemohli uvěřit, Brian a manžel? Ale jemu to bylo jedno, konečně si uvědomil, že život není tak dlouhý, jak se zdá a právě proto pochopil, že přiznat lásku a říct Miluji Tě, je pro něho osvobozující. Rozhodl se dát lásce šanci a zestárnout po boku jediného muže, kterého kdy opravdu celým svým srdcem miloval a samozřejmě stále miluje!

Svatba... Ach ta svatba byla úžasná a dalo by se říct, že i směšně romantická, ale jim to bylo jedno, byli až moc šťastní, zamilovaní a konečně neskrývali svoji obrovskou zamilovanost jeden k druhému!

Byly to opravdu dva nádherné a zamilované roky, jaké si jen dokážete představit! Oba měli na očích růžové brýle a svojí lásku si naplno užívali, jak nejvíce mohli. Z Briana se stal manžel, který se nebál koupit svému manželovi květiny jenom proto, aby mu udělal radost, což je celkem vtipné, ale zároveň tak šíleně romantické, protože všichni víme, že se Brian rozhodl dát lásce šanci!

Justin, naše sluníčko, se snažil pro svého manžela udělat všechno, co mu na očích viděl. Jejich manželství bylo skutečné a opravdu plné lásky, oddanosti a věrnosti! Měli svoje vlastní kouzlo, když jste je viděli, jak se na sebe koukají, jak se pohledem přitahují, jak existují jen sami pro sebe a nikoho jiného kolem sebe nevnímají, mohli jste se rozplývat nad jejich láskou!

Jenže ne všechno bylo tak růžové, jak se na první pohled mohlo zdát. Život byl zničehonic nespravedlivý, čas byl čím dál tím kratší a nastala chvíle na loučení a prostor, při kterém bylo na čase říct sbohem!

Byla to velká rána, která zasáhla všechny! Byl to naprostý šok, ze kterého se nikdo nemohl dostat! Byla to bolest, kterou nikdo nechtěl a nečekal! Byl to smutek, který všichni měli vepsaný ve své zdrcené tváři! Byla to beznaděj, kterou všichni pociťovali, ale nejvíce Brian!

Najednou už to nebyl ten sebevědomý, vychytralý a arogantní Brian Kinney, ale byl to vystrašený, smutný, zlomený a zničený muž, který se bál o svého muže, o svého prince!

Bojovali, nevzdávali se, užívali si poslední chvíle spolu, chvíle jejich lásky a života, smáli se spolu, brečeli, nadávali, milovali se spolu, jako kdyby to bylo naposled, leželi vedle sebe na posteli, koukali si do očí a jen na sebe bezeslova hleděli, ale i tak věděli, na co ten druhý myslí, byli jako jedno tělo a mysl, všechno prožívali spolu - bolest, strach, beznaděj, smutek, ale i lásku a víru! Ani jeden z nich to nechtěl vzdát, ale ona nakonec přišla ta zlá paní si pro něho přišla, pro jeho prince, ona ho mučila a tahala do jiného světa, ona mu ubližovala každým dnem víc a víc a to sluníčko už dál nemohlo, bojovalo, jak jen mohlo, použilo veškerou svoji sílu, víru i naději, ale nakonec ta paní Rakovina vyhrála!

"Miluji tě, Sunshine!" to bylo to poslední, co mu Brian řekl, než ho Justin opustil do jiného světa, to bylo jejich loučení, to bylo jejich sbohem, to byla ta poslední nádherná slova, která mu mohl dát!

Život šel dál, ale už nebyl to, co býval, Brian se uzavřel do sebe a s nikým nemluvil, byl sám, on chtěl být sám! Nikdy mu neodpustil, bral to jako zradu, ale uvnitř sebe věděl, že ho musel nechat jít, ale ta bolest byla nesnesitelná, to trápení nekonečné a ten stesk mu bránil pokračovat v životě, kde už Justin není!

Stal se z něho muž, který nemá pro co žít, je to muž bez srdce a bez lásky!

Teď už jen z jeho loftu můžeme slyšet tichý pláč a jejich společnou píseň 'Save the last dance for me!'
Slyšíte jí? Je v ní tolik vzpomínek na ten ples, ale to už je zase jiný příběh, my se teď musíme smířit a vyrovnat se ztrátou, dát na chvíli prostor bolesti v našem srdci a sebrat veškerou odvahu k tomu říct Sbohem!

Ale pak jsou tu zase ty otázky:

Proč je loučení tak bolestivé?
Proč Vás na tu bolest nikdo nepřipraví?
Proč to tak šíleně bolí?
Proč se musíme loučit?
Proč, když se tak šíleně zamilujete, musíte počítat s tím, že přijde chvíle a vy si budete muset říct sbohem?
Proč, do prdele, proč mě před tím nikdo nevaroval?
Proč je život tak moc nespravedlivý?
Proč je život dlouhý, ale přitom tak krátký?
Proč se modlíme, když naše prosby stejně nejsou vyslyšeny?
Proč? Tak PROČ?!

Možná to všechno tak moc bolí, protože to znamená, že chvíle, které jsme spolu prožili, nebyly zbytečné!
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 24. června 2014 v 6:36 | Reagovat

Opravdu smutné, ale i krásné... ta poslední věta to nádherně uzavírá, naprosto s ní souhlasím;-)

2 Janča Janča | Web | 24. června 2014 v 13:34 | Reagovat

Souhlasím je to opravdu smutné, ale tak nádherně procítěné, že se nad tím člověk musí rozplývat :-) Moc se mi líbilo jak si všechno napsala a popsala a nemělo to opravdu jedinou chybičku! :-) Už se moc těším na další povídku! :-)  :-D

3 Tonicka Tonicka | 24. června 2014 v 13:39 | Reagovat

Dekuju Jani vazne me to moc potesilo a bylo to krasne prekvapeni a za to ti opravdu moc dekuju :)
Dekuju ty moje silena spolusedici :D

4 Tonicka Tonicka | 24. června 2014 v 13:43 | Reagovat

[1]: Jsem moc rada, ze se ti to libilo :)

[2]: Dekuju moc jsem opravdu rada, ze se ti to libilo :)

5 Janča Janča | Web | 24. června 2014 v 14:24 | Reagovat

[3]: Nemáš za co :-)  :D

6 Jane Jane | Web | 24. června 2014 v 20:35 | Reagovat

Bylo to šíleně smutné a šíleně hezky napsané

Přeju ti, Toničkko, všechno nejlepší a spoustu tak dobrých nápadů :-)

7 Tonicka Tonicka | 24. června 2014 v 21:58 | Reagovat

[6]: Jsem moc rada, ze se ti to libilo:)
A dekuju za prani :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama