Vánice - ledová zkouška(4)

8. května 2014 v 6:15 | Janča |  Vánice - ledová zkouška
Nový díl.

BRIAN

Doufal jsem, že až se probudím tak bude ráno, ta kupa sněhu bude v hajzlu, vítr bude klidný a cesta nám bude otevřená, ale místo toho bylo něco málo po třetí hodině, moje milované autíčko se pod tím sviňským sněhem začínalo pomalu ztrácet a vítr nabíral na neuvěřitelné síle, že kdybych z toho auta vylezl tak bych se snad i naučil létat, takže to vůbec nevypadalo, že se v nejbližších pár hodinách někam vydáme, což mě popravdě začínalo děsit. Koho by napadlo, že Brian Kinney někdy potká svého nepřítele v podobě vánice?


B: "Vstávej,"...Pošeptal jsem mu do ucha a poté ho políbil na tvář.
J: "Já nechci,"...Zabručel.
B: "Musíš nebo zmrzneš, musíš se hýbat."
J: "Už se odtud chci dostat."
B: "Tak to jsme dva, ale v tomhle to nepůjde."
J: "Proboha,"...Posadil se a až když se podíval z okýnka pochopil proč to nepůjde."
B: "Začíná se to zhoršovat."
J: "My tu fakt umřeme."
B: "Tohle neříkej."
J: "Ty to říkat můžeš a já ne?"
B: "Nehádej se se mnou, prostě se odtud dostaneme a konec."
J: "Jak myslíš."

Bylo na něm vidět, že se opravdu bojí a i já jsem už začínal mít docela nahnáno. A navíc Justin už nevypadal nejlíp, rty měl nafialovělé a nos i tváře mu hrály nehezkou rudou barvou a myslím, že já jsem na tom byl podobně, jenže kdybychom vylezli z auta a zkusili se někam dostat tak by to byl stoprocentně náš konec, takže budeme muset počkat a doufat, že se ta vánice brzo přežene a my se odtud kurva dostaneme!
Vím, že v takovémhle mrazu není dobré spát, ale Justina jsem prostě nedokázal držet při vědomí, ačkoliv jsem se snažil, atak jsem ho alespoň zahříval vlastním tělem a dýchal mu do vlasů, alespoň to jsem mohl udělat. Když už se rozednělo tak se zdálo, že se to venku trochu zklidnilo, ale i tak jsem nebyl odhodlaný se v tomhle někam vydat.

J: "Jak dlouho ještě hodláš čekat?"
B: "Nevím, ale v tomhle prostě nikam nejdu!"
J: "Sakra Briane, venku se to uklidnilo a jaká je šance že to vydrží? Měli bychom to aspoň zkusit!"
B: "Zkusit? To tam vážně chceš někde umrznout anebo se nechat něčím sežrat?"
J: "Víš, co jsi, Briane? Normální srab!"
B: "Tak si běž sám, mně to je fakt jedno jestli tam někde zmrzneš!"
J: "Co jinýho bych od tebe mohl čekat, že? Vzhledem k tomu, že mě nemiluješ!"
B: "No konečně sis to uvědomil!"
J: "Nesnáším tě!"...Vylezl z auta a bouchl dveřmi.
B: "Nápodobně!"

Ne, ne, ne, ne! Tohle se mi fakt kurva jenom zdá! Do hajzlu! Teď bych se snad radši nechal sežrat těmi kojoty nebo mučit partičkou zdegenerovaných kanibalů než s Justinem řešit jestli se milujeme a zda se odsud někdy hodláme dostat, ale on si usmyslel, že se v tomhle prostě půjde projít tak ať - já mu bránit nehodlám! Stejně v tomhle neujde ani dvacet metrů a bude zase zpátky... Určitě bude.
Já jsem teda opravdu bezcitnej parchant, kterého nic nezajímá, vždyť uběhly jen dvě posraný minuty a já už začínal panikařit, že ho nevidím, vždyť mohl někde uklouznout a praštit se do hlavy nebo si zlomit nohu a teď čeká až ho někdo zachrání anebo... Do prdele!

B: "Justine!"...Řval jsem když jsem vylezl z auta.

Ale nedostalo se mi žádné odpovědi, a i kdyby tak bych to v tomhle podělaným větru nejspíš ani neslyšel. Začínal jsem se opravdu strachovat, protože jestli se mu něco stane tak si to nikdy neodpustím a nechci, aby to poslední co ode mě slyšel, bylo, že ho nesnáším, vždyť to bych nikdy nedokázal, on je pro mě vším a teď pravděpodobně někde mrzne v tý vánici a já mu nemůžu pomoct.

B: "Sakra Justine ozvy se!"
J: "Můžeš mi říct proč tak řveš?"...Ozvalo se za mnou.
B: "Kde si byl, ty pitomče?!"
J: "Zhruba pět metrů odsud."
B: "A to si mi nemohl odpovědět, když jsem volal tvoje jméno?"
J: "Neslyšel jsem tě a nejspíš jsem se ani nesoustředil na to, jestli mě náhodou nebudeš volat, když mě nesnášíš."
B: "Můžeš už zavřít tu klapačku a dát mi pusu?!"
J: "Jo tak ty chceš..."...Nemohl nic dokončit, poněvadž jsem si ho přitáhl k sobě a umlčel jej polibkem.

Už si opravdu začínám připadat jako magor anebo možná jako totálně zamilovaný blázen, protože vím, že kdybych o něho přišel tak bych se mohl rozloučit i svým životem, protože bez něho bych prostě nežil, vždyť i to že ho už asi dvacet minut držím nebo spíš mačkám v objetí, to všechno vysvětluje.

J: "Pustíš už mě konečně?"
B: "Promiň,"...Pustil jsem ho, ačkoliv nerad.
J: "To že jsem ještě nikam nešel, neznamená, že jsem si to rozmyslel, já v tomhle autě už nestrávím ani minutu."
B: "Já vím."
J: "Co?"
B: "Měli bychom jít, máš pravdu."
J: "Ale vždyť si říkal..."
B: "Prostě jsem si to rozmyslel, už ani já tady nechci čekat, jestli se náhodou nestane nějaký zázrak."
J: "A co tě donutilo změnit názor?"
B: "Nic konkrétního jen už mě to tady jednoduše nebaví."
J: "Tak dobře."

To jsem mu vážně měl říct, že jediný důvod nebo alespoň nejhlavnější důvod proč jsem se rozhodl, že se zkusíme někam dostat je, že ho chci dostat do tepla a bezpečí a že i když se mi tenhle plán pořád nelíbí tak ho v tomhle nikam samotného jít nenechám? Ani omylem, musím ho prostě nechat v tom, že pro mě nic moc neznamená, je to tak snazší i když mám pocit, že on už mi to stejně nežere rozhodně ne s navijákem.
Hodili jsme na sebe co nejvíc oblečení, vzali si mobily, kdybychom náhodou někde narazili na signál, baterku pro případ nouze a ty brambůrky od kterých jsme se pro jistotu zatím drželi dál a vydali se na cestu. Díky bohu už to nebylo tak hrozné, sníh přestal padat a vítr byl pořád klidný, takže se nám šlo docela dobře, i když jsem až po kolena zapadal do těch sraček, celou dobu jsme se drželi za ruce, hlavně proto, že jsem si chtěl být jistý, že se mi Justin nikde neztratil a popravdě? Vypadali jsme jak totální idioti, kteří odněkud uprchli.

B: "Jestli se odtud někdy dostaneme tak si užijeme ten nejúžasnější sex."
J: "V posteli s regulovanou teplotou."
B: "Bože už abychom byli doma."
J: "A co New York?"
B: "Teď na tom nesejde."
J: "Jo, ale Kinnetic je tvoje všechno, nemůžeš o něj přijít."
B: "To ani nehodlám, ale nejdřív se dostaneme domů a až pak vyřeším tohle, ale rozhodně už nejedu autem."
J: "Buď tak hodnej."
B: "A ty zůstaneš doma."
J: "Ale..."
B: "Ticho!"
J: "Fajn,"...Zklamaně rezignoval.

Šli jsme asi dvě hodiny a už nám začala docházet síla, Justinovi už se podlamovala kolena a mně se doslova stahovaly půlky zimou, takhle mizerně mi snad nikdy v životě nebylo a ještě k tomu jsem měl opravdu strach a to hlavně o Justina, vypadal fakt příšerně a sotva se za mnou vláčel, teď už nás mohlo opravdu zachránit jedině to, když z tohohle proklatého lesa najdeme cestu ven a dostaneme se na dálnici.
Nevím jestli jsem už začínal mít halucinace nebo jsem viděl jen to co jsem vidět chtěl, ale zdálo se mi že před námi vidím dálnici, každou chvíli jako by se tam mihlo auto anebo si se mnou už opravdu začínala hrát moje fantazie?

J: "Vidíš to taky?"
B: "Myslíš ty auta?"
J: "Takže vidíš."
B: "My to zvládli."
J: "Určitě se nám to jenom nezdá?"
B: "To zjistíme, až se tam dostaneme."
J: "Tak pojď."

Justin doslova jakoby ožil, poněvadž jsem ho sotva stíhal a taky měl proč spěchat, jelikož když jsme se dostali na místo tak jsme se ujistili tím, že tohle je dálnice a já nikdy v mém kurevském životě nebyl tak moc šťastnej. Okamžitě jsem si musel Justina přitáhnout a políbit jej bez toho bych odtud neodešel. Asi po deseti minutách se nám podařilo zastavit nějakou dobrou duši, která nás dovezla až do Pittsburghu. Ten pocit kdy jsem otevřel dveře loftu byl kurevsky úžasný!

J: "Tohle je normálně sen,"...Doslova zahučel do postele.
B: "Vylez!"
J: "Nehodláš mě teď peskovat za to, že jsem si ve smradlavým a špinavým oblečení dovolil vlézt do postele?"
B: "Ne, ale musíme si dát sprchu... My oba... Spolu."
J: "Ty jsi génius!"

Tohle se dalo označit jedině slovem božstvo, ty horké provazce vody co dopadaly na naše promrzlá těla, byly k nezaplacení, doslova jsme se pod nimi rozpouštěli blahem a téměř jsme z té sprchy nevylezli, ale nakonec jsme museli, přeci jenom bylo ještě plno věcí na zařizování jako třeba pomocí odtahovky dostat moje zlatíčko na čtyřech kolech z toho posranýho lesa anebo záchrana Kinneticu, ale všechno muselo proběhnout v naprosté tichosti, nikdo se totiž nesmí dozvědět, co jsme v uplynulých 24hodinách s Justinem prožili!
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | 8. května 2014 v 7:35 | Reagovat

Úžasné! Všechno je dobrý... Až na Brianovo auto :-D
Doufám, že to ale nekončí, protože se těším na další díl :-D

2 Janča Janča | Web | 8. května 2014 v 8:06 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Máš pravdu až na to auto, které Brian asi nepřežije je všechno dobré :-D A neboj ještě jeden díl bude, takže jsem moc ráda, že se těšíš :-D

3 Tonicka Tonicka | 11. května 2014 v 14:39 | Reagovat

Tak to bylo vazne moc krasne a naprosto uzasne :)
Vazne moc se mi libilo jak Brian ho nechal odejit z toho auta a po tom ho hledal a rval jeho jmeno, to bylo tak krasne a kouzelne a jak si mu rekl muzes uz zavrit tu klapacku a dat mi pusu to bylo tak sladky protoze to dokazuje ze mu na nem vazne zalezi i kdyz dela ze to neni pravda :)
Cely opravdu cely to bylo uzasny a jak se dostali domu a dali si sprchu....proste vsechno se mi moc libilo :) :D

4 Janča Janča | Web | 11. května 2014 v 14:45 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se ti to líbilo a děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama