"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Další šance(8)

9. dubna 2014 v 5:34 | Janča |  Další šance
Nový díl.

BRIAN

Já mám opravdu tu největší smůlu světa, ale zároveň to největší štěstí, kterým můžu označit Justina, ale ta smůla, no ta se vlastně taky týká jeho, protože kdykoliv se máme opravdu dobře a líp už to snad ani nejde tak se dostaneme do situace, kdy se všechno náramně podělá nebo ještě líp - já to podělám a na to mám bohužel tu největší smůlu! Přesně jako teď, všechno bylo naprosto perfektní, ranní sex ve sprše, následné mazlení v posteli a pak vzájemné vyznávání citů, to všechno bylo v pořádku, dokud se nedostal tam, kam jsem se chtěl od jeho příjezdu dostat i já, teda alespoň do té doby, než jsem si uvědomil nějaké skutečnosti a to takové, že ať už zůstane anebo odjede, tak ani jedno z toho nebude správné a bezbolestné a jak jinak tohle, než smůlou, nazvat?


J: "Tak řekneš mi, Briane, co si tím myslel?"

V hlavě jsem se snažil uklidnit ten shluk myšlenek a pokoušel jsem se vymyslet něco alespoň vzdáleně kloudného a pochopitelného, ale jaká slova a gesta použít, když se chystáte lásce svého života říct, že...
Pane bože, nikdy jsem si nemyslel, že tak strašně rád uslyším zvonící telefon zrovna v momentě, kdy jsem s Justinem, ale tohle zvonění mě naštěstí zachránilo před nějakou katastrofou, kterou bych jistě způsobil!
Telefonát byl od Theodhora, kterému už nejspíš zase scházejí mé šéfovské rozkazy a Kinnetic pravděpodobně opět potřebuje svého pána, aby taky ne, když je pracovní den, takže se tam musím vydat... Ale opravdu kurevsky nechci Justina opouštět, ale právě teď je to jediné rozumné východisko!

B: "Musím jít,"...Oznámil jsem po tom, co jsem ukončil hovor.
J: "Co? To nemyslíš vážně!"
B: "Práce volá."
J: "Ale já jsem tady."
B: "Budeš tu i večer?"
J: "Ano, ale..."
B: "Tak nevidím důvod, proč bych teď nemohl odejít."
J: "Protože jsme o něčem mluvili."
B: "Tak to dokončíme později."
J: "Ale tohle je důležité."
B: "Pro tebe je všechno důležité."
J: "To máš pravdu, protože tě miluju, chci vědět, co si tím myslel?"
B: "Slibuju, že to večer dořešíme ano?"
J: "Fajn,"...Utrousil naštvaně.
B: "Děkuju,"...Políbil jsem ho.

Oblékl jsem se a z loftu jsem, ačkoliv nerad, odešel, jak nejrychleji jsem mohl, abych se případně vyhnul tomu, že by se Justin přece jen pokoušel mě vyslýchat. Já popravdě ani nevěděl, do čeho přesně jsem se to zamotal, chtěl mi snad oznámit, že se vrací natrvalo a jen potřeboval vědět, jak se k tomu stavím já anebo se zase rozhodl prozkoumávat hlubiny mé zkažené duše a odhalovat, jak moc ho miluju a zda budu schopný žít, až zase odjede? Ono je to vlastně úplně jedno, protože já to pořádně zmrvil a jen tak se z toho nevymotám, protože jak už jsem řekl, ať už se rozhodl zůstat nebo ne, tak ani jedno není správné!

Ted: "Jsem rád, že si se dostavil."
B: "Děláš, jak kdybych tu nebyl měsíce."
Ted: "No hádal jsem, že když tu máš Justina tak tě z domova jen tak nic nedostane."
B: "A vidíš, dostalo,"...Oznámil jsem otráveně.
Ted: "Neříkej mi, že už jste se stihli pohádat?"
B: "Jsi můj účetní anebo terapeut?"
Ted: "Popravdě už si přestávám být jistý."
B: "Tak, pokud se chceš dál označovat jako zaměstnanec a ne jako žebrák na podpoře tak by sis měl ujasnit priority."
Ted: "Chápu, jdu dělat to, co obvykle - počítat."
B: "Jsem rád, že sis to ujasnil tak rychle."
Ted: "Cokoliv tě potěší, Pane,"...Odešel značně dotčený.

Práce měla být mým únikovým a záchranným místem, kde bych se mohl schovat v podstatě před sebou samým, abych nevyvedl nějakou hovadinu, ale popravdě jsem si nepomohl ani trochu, ale tu situaci jsem naopak spíš zhoršil, poněvadž ať už jsme s Justinem chtěli řešit cokoliv, tak jediného, čeho jsem dosáhl tím, že jsem utekl je, že jsem to akorát oddálil na večer a Justina nechal v rozpacích a to rozhodně není dobré a šance, že se z tohohle dokážu nějak vykroutit, je menší, než minimální!
A ze všeho nejhorší na tom bylo, že pracovat jsem ani nemohl, jelikož při každém pohlédnutí na stůl, tedy prakticky pořád, jsem musel myslet jen na tu včerejší noc, kdy jsme se tu s Justinem pomilovali a na to, jak jsme byli oba šťastní, ale já to zase jako obvykle podělal. "Do hajzlu!"projelo mi hlavou jako kulový blesk. Opravdu nevím, co má dělat! Pokud zase nasedne do letadla tak mě to bude bolet jako nikdy a nejspíš bez něho zešílím, každým dnem mi bude víc a víc smutno a vědomí, že ho pravděpodobně zase neuvidím několik měsíců a možná, že už nikdy, mě asi zabije. Ale pokud tu zůstane tak budu šťastný jako blecha, ale zároveň mě budou sžírat výčitky svědomí, že si kvůli mně Justin zničil kariéru a i on si jednoho dne uvědomí, že jeho rozhodnutí skončit s dobýváním New Yorku, bylo špatné a mezi námi to už nikdy nebude nikdy dobré, tak jak tohle vyřešit, aby ani jednomu nás nebylo ublíženo?
Dokázal jsem v Kinneticu sedět asi dvě hodiny, opakuji jen sedět, protože jsem nesáhl ani na propisku a jen jsem tupě zíral do blba. Snažil jsem se vymyslet nějaké kloudné východisko, ale nic takového mi na mysl nepřišlo, vždycky se to stočilo jen k tomu - Justin nesmí odjet, Justin musí odjet - nic jiného se mi v hlavě neusadilo a to se mi vůbec nelíbilo a bylo jasné, že tohle musím vyřešit, ne vlastně musíme, my oba, já sám tohle rozhodnout nemůžu!

Ted: "Kam razíš?"...Tázal se, když jsem vycházel z kanceláře.
B: "To se ti musím zpovídat ohledně každého mého kroku?"
Ted: "Jen jsem se zeptal."
B: "Tak se neptej a radši zařiď, ať to tu šlape jako hodinky, zatímco tu nebudu."
Ted: "Jako tvůj zaměstnanec mi to problém nedělá, ale jako tvůj přítel, pokud se něco děje, tak mně to říct můžeš."
B: "Promiň, Tede, ale tohle je něco, co si musím vyřešit já sám."
Ted: "Tak dobře, ale i tak víš, kde mě najdeš."
B: "Díky."

Po cestě domů jsem měl knedlík v krku a žaludek na vodě, věděl jsem, že pokud to nevyřešíme teď tak už nikdy a tomu musím zabránit, jen ještě netuším jak! Snažil jsem se jet co nejpomalejším tempem, abych co nejvíce oddálil to, co mě čeká, abych mohl vymyslet nějaký kompromis, který by pro nás oba byl přijatelný, ale bohužel nic, co by nezacházelo, až za hranice normality, mě nenapadlo! Jakmile jsem zastavil před domem, tak jsem ještě chvíli posedával v autě, ale čím déle jsem tam seděl, tím hůře mi bylo a tak jsem si alespoň zapálil cigaretu, abych se nakopnul, a následně jsem se vydal nahoru. Raději jsem šel po schodech, jelikož mi to pomohlo nabrat nějaký čas, ačkoliv mi byl úplně k ničemu, ale mohl jsem si alespoň myslet, že mi to pomáhá. Ve vteřině, co jsem stál přede dveřmi mě bodlo u srdce - co když to teď všechno ještě víc podělám, co když mě Justin opustí anebo si naopak zničí kariéru?! Raději jsem hned zahnal všechno negativní myšlení a vstoupil dovnitř připravený zabojovat!

B: "Sunshine?"...Zavolal jsem ode dveří.

Nic se však neozvalo, naopak tu bylo takové ticho, že jsem skoro slyšel své zběsile tlukoucí srdce a to mě dost vyděsilo. Postupoval jsem hlouběji do loftu a snažil se ho najít, ale nebyl ani na jednom z míst, kde jsem doufal, že by být mohl, jeho kufry jsem naštěstí nalezl, takže jsem si mohl oddychnout s tím, že nevzal nohy na ramena. Mohl jsem si jen domýšlet, kde by tak mohl být po té naší ranní hádce nebo spíš nesrovnalosti a vždy mi za výsledek vyšla Debbie, tak ho totiž vždycky dokázala uklidnit a pomohla mu najít řešení na naší složitou situaci, takže tak nějak z hloubi duše doufám, že i dnes se pokouší o to samé a třeba spolu přijdou na něco srozumitelného a přijatelného tak, abychom mohli být spolu, ale zároveň, aby se Justin nemusel vzdát kreslení!
Ale ani za boha se mi na něho nechtělo čekat, až kdo ví do kolika, to bych totiž asi určitě zešílel, takže jsem si zase oblékl kabát a vydal se zpět do auta, kterým jsem se dopravil až do jídelny. Bylo mi jasné, že pokud se na mě Justin a Debb domluvili tak z tohohle nevyváznu živý, ale i tak jsem sebral veškerou odvahu a bez rozmyslu vstoupil. Okamžitě jsem ho zahlédl, seděl na baru, upíjel kávu, přikusoval citronové řezy a četl noviny, byl naprosto kouzelný a já jsem se chtěl okamžitě nasměrovat až k němu a zezadu ho obejmout, abych ho mohl políbit na jeho hebký krk, ale kdo jiný, než Debb by mi v tomhle mohl zabránit, že?

Debbie: "Máš co žehlit, chlapče."
B: "Neříkej mi chlapče, servírko."
Debbie: "Já nejsem ta, co to zase podělala."
B: "Ne jenom ses v tom zase s oblibou štourala."
Debbie: "Já udělám pro vaše štěstí cokoliv, stejně jako dnes."
B: "Co tím myslíš?"
Debbie: "Že už jsem ho trochu zpracovala a vysvětlila mu nějaké věci."
B: "Co si mu proboha vysvětlila?"
Debbie: "To, co ty nedokážeš, ale na tom teď nezáleží, místo toho běž za ním a koukej to napravit a vyřešit."
B: "Rozkaz, mami,"...Líbl jsem jí na tvář.

Neměl jsem ani ponětí, co Debb zase vyvedla, co mu řekla a co vnukla té jeho blonďaté hlavičce, jediné co mě ale může těšit, je vědomí, že ona opravdu dělá vše, co může pro naše štěstí, takže to rozhodně bylo něco v můj i jeho prospěch a nezbývá tedy nic jiného, než doufat, že se nám tohle podaří vyřešit!
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 9. dubna 2014 v 7:38 | Reagovat

To byl doslova strhující maraton Brianových pocitů. To mi teda vrtá hlavou, co Debbie Justinovi řekla :-D

2 Janča Janča | Web | 9. dubna 2014 v 17:57 | Reagovat

[1]: To se dozvíš v dalším díle :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama