Vražedný pocit(1)

18. března 2014 v 5:27 | Janča |  Vražedný pocit
Nová povídka.

BRIAN

Zdálo se mi, jako kdybych se probudil z jedné noční můry do další až na to, že tohle byla krutá realita v podobě největšího nepřítele Briana Kinneyho. Otevřít oči pro mě bylo téměř nemožné, při každém byť nepatrném pootevření jsem měl pocit, že mi hlavou projela střepina, ústa jsem měl naprosto vyprahlá a celý jsem se třásl zimou, ačkoliv podle teploty mého těla mi připadalo, že jsem spíš několik desítek minut stál v hořícím domě. Měl jsem pocit, že se ta postel se mnou točí a můj žaludek si dělá párty na kterou očividně nejsem zvaný, přísahám bohu, že kdybych to nedokázal zastavit tak bych veškerý velmi malý obsah svého žaludku vyhodil někde opodál, protože do koupelny bych to určitě nestihnul. Nejspíš kdyby tohle byla jenom kocovina tak bych si řekl, že si to zasloužím, ale byl jsem si jistý, že včera mým hrdlem maximálně protekla minerálka, takže za tímhle stoprocentně stálo něco jiného, ale já přece nejsem nějaký malý teplouš, takže se vzchop Kinney a začni něco dělat!

Přes veškeré zákony fyziky, které mi zabraňovaly otevřít oči, se mi to nakonec podařilo a v tu chvíli mě to světlo málem zabilo, ale věděl jsem, že kdybych je zase zavřel tak by to byla moje konečná, takže jsem přetrpěl počáteční utrpení a z ležící polohy jsem přešel do polosedu a i to bylo nad moje síly a téměř jsem spadnul zase zpět, ale i tomu jsem naštěstí odolal. Připadal jsem si jako po nějaké pouťové atrakci nejpravděpodobněji jak po kolotoči, protože jsem si jistý, že ještě včera se můj byt neotáčel pořád dokola. Následně když se mi podařilo i přes tu tupou bolest alespoň trochu pootočit hlavu tak jsem zahlédl něco co mi tohle utrpení trochu zlepšilo-ten nejsladší a nejkrásnější kluk spící hned vedle mě s kouzelným úsměvem na tváři to je něco co mě nikdy neomrzí, ani kdyby mě měla skolit ta nejhorší nemoc světa. Snažil jsem se vyhrabat z postele, ale to by se mnou moje tělo muselo alespoň trochu spolupracovat místo toho se nějak magneticky zase snažilo dostat zpět do postele, ale to jsem si musel zakázat, nechtěl jsem, aby mě Justin viděl v takovém stavu, takže jsem sebral veškerou sílu, kterou jsem našel, postavil jsem se na nohy a zamířil si dát sprchu, teda jestli se opírání o stěnu a stání pod tekoucí vodou jak někdo kdo umírá, dá nazvat sprchováním.
Poté se mi nějak zázračně podařilo alespoň trochu osušit, ručník jsem si obmotal kolem pasu a chtěl si jít najít něco, co si dnes vezmu na sebe do Kinneticu, ale jakmile jsem vešel do ložnice a zahlédl nahého Justina sedícího na posteli tak jsem téměř brečel a prosil boha, aby se mi udělalo líp, ale vzhledem k tomu že mi dva jsme nikdy nebyli nejlepší kamarádi, tak mi nevyhověl a já mohl jen toužebně zírat na ty jeho krásné křivky.

J: "Neříkej, že sis dal sprchu beze mě?"
B: "Promiň, jen jsem se po-potřeboval trochu shladit."...Až teď jsem zjistil, že i mluvení je nad moje síly.
J: "Briane, jsi v pořádku?"
B: "Jo jen jsem trochu vyprahlý."
J: "Tak já ti skočím pro skleničku vody."

Obvykle bych jej zastavil a nenechal se obsluhovat, ale v tu chvíli mi ta vzdálenost z ložnice do kuchyně připadala zhruba stejná asi jako cesta z Pittsburghu na Aljašku.

J: "Tady to je."
B: "Děkuju."

Okamžitě jsem do sebe vyklopil celý obsah skleničky a doslova jsem cítil, jak mi ta ledová voda protéká mezi žebry, měl jsem pocit, že se rozplynu blahem, ale ne zas takovým, že bych hned teď byl čehokoliv schopný a to bylo vážně mučení prvního stupně vzhledem nahého stojícího Justina přímo přede mnou.

J: "Jsi si jistý, že jsi v pořádku?"
B: "V nejlepším."
J: "Tak dobře,"...Chtěl mě políbit, ale já se odvrátil.

Nikdy jsem nic nechtěl víc než se přisát na ty jeho šťavnaté rty, ale nemohl jsem dopustit, aby Justina také zastihlo něco tak nepříjemného v podobě nechutné nemoci takže jsem si tenhle polibek a nejspíš i pár dalších musel odpustit.

J: "Briane?"
B: "No?"
J: "Co je s tebou?"
B: "Říkám, že nic."
J: "To zkoušej na někoho jiného, vždyť jsi úplně bledý sotva mluvíš a doslova hoříš."...To vše vydedukoval z pohledu na mě a jednoho doteku na mé čelo úplný Sherlock Holmes.
B: "Není to nic, co bych nezvládnul."
J: "Jo jasně ty jsi totiž přece bůh všemohoucí."
B: "Přestaň s těma blbejma poznámka."
J: "A ty ze sebe přestaň dělat vola a lehni si zpátky do té postele."
B: "To jedině, že bys mě k ní přivázal, já odcházím na snídani do jídelny a potom do Kinneticu."
J: "Fajn dělej si co chceš je to tvoje zdraví."...Rezignovaně odpochodoval do koupelny.
B: "Jsem rád, že to víš,"...Zahulákal jsem než bouchl dveřmi.

Být za kreténa mi jde opravdu skvěle, i přesto že si připadám jako spráskanej pes, to je totiž vlastnost, která se mě drží už od chvíle, co se tátova alkoholická spermie střetla s matčiným pobožným vajíčkem opravdu výhra století. Ale radši budu za toho idiota, než aby se o mě musel Justin starat, a dívat se na mě těma soucitnýma očima, já pro něho potřebuju být perfektní, takže hold budu muset riskovat i to, že si třeba způsobím i něco horšího než je viróza a taky pak ty vraždné pohledy Justina.

J: "Tak jdeme."
B: "Co?"
J: "Řekl jsi, že jdeš do jídelny tak jdu s tebou."
B: "Ale šichta ti začíná až za skoro dvě hodiny."
J: "Nehodlám riskovat, že mi budou volat, že tě našli ležícího na ulici, takže jsem tvoje garde."
B: "Spíš pečovatelská služba."
J: "Když budu muset."
B: "Asi ti to nerozmluvím co?"
J: "Ani omylem."
B: "Fajn tak vyrážíme."

Opravdu skvělé nejen to, že je mi zle jak dlouho ne, ale ještě se před Justinem budu muset přetvařovat, jak skvěle mi je a že si nemusí dělat žádné starosti, to jsem opravdu zvědavý, jak to zvládnu vzhledem k tomu, že moje tělo se doslova rozkládá a žaludek se čím dál tím víc dostává ke svému cíly všechno vyhodit.

Debbie: "Bože Briane co se ti stalo?"
B: "Nic zvláštního."
J: "No jen se svěř Debbie."
B: "Dík fakt mi pomáháš."
J: "Ještě mě obviňuj za to, jaký jsi pitomec."
Debbie: "Dobře o co jde?"
J: "Tady pan milostivý si usmyslel, že všechno zvládne navzdory tomu, že jeho tělesná teplota se téměř blíží ke čtyřicítce a vypadá, jak kdyby měl za chvíli někde omdlít."
B: "Hej! Nedramatizuj to tolik."
Debbie: "Myslím, že tady Sunshine říká úplnou pravdu, vypadáš naprosto příšerně."
B: "Cením si toho a teď kdybych mohl dostat něco k jídlu."
Debbie: "Briane!"
B: "Mám hlad!"
J: "To nemá smysl Debb prostě mu něco naservíruj, nejlíp něco po čem mu bude ještě hůř, já jdu obsluhovat."
Debbie: "Ty jsi tvrdohlavej jako mezek."
B: "Ta snídaně!"

Popravdě jsem neměl chuť ani na piškoty, ale potřeboval jsem nějak zakrýt to, jak mizerně se cítím i když podle všeho jsem si tou snídani způsobil tak žaludeční křeče a neustálé nutkání vše okamžitě vyhodit jako kdyby mi ta Debb opravdu naservírovala něco po čem je mi ještě hůř.
Následně jsem se vypravil do Kinneticu s Justinem jsem se ani nerozloučil, za prvé bych se s ním nemohl rozloučit polibkem a za druhé mi bylo jasné, že o loučení ani nemá zájem jedině tak v podobě nakydané snídaně někoho ze zákazníků na mé hlavě takže jsem se o to opravdu nepokoušel a vydal jsem se vstříc mučivému dni.

Ted: "Proboha ty..."
B: "Nech si ty poznámky pro sebe."
Ted: "Ale opravdu vypadáš na umření."
B: "Jo to už jsem dneska slyšel a pořád žiju, takže mi prosím tě přines sklenici vody a něco na práci."
Ted: "Ale..."
B: "Díky!"

Zalezl jsem si do kanceláře a doslova se složil do křesla, které mě jen tak tak zachránilo před pádem, který by mě jistě během dalších pár vteřin zastihl. Bylo mi snad ještě hůř než ráno, žaludek se mi doslova kroutil a hlava si hrála na kolotoč a terč na rány kladívkem pomalu ale jistě jsem si opravdu začínal myslet, že mě tohle zabije, přísahám bohu, že takhle zle mi při nemoci ještě nikdy nebylo taky asi proto, že mě zastihne jen málokdy a proto to teď musím přetrpět, nejsem přece žádný ubrečený slaboch.

Ted: "Tady je ta voda a tady něco na práci."
B: "Díky."
Ted: "Jsi si jistej, že to zvládneš?"
B: "Víc než jistej je mi naprosto bá-*škyt-ječně."
Ted: "Briane, jsi v pohodě?"
B: "Jo já jen, jen... Sakra!"

Doslova jsem utíkal do koupelny, kde jsem všechno vyhodil, podotýkám, že několikrát do záchodové mísy, měl jsem pocit, že si mi žaludek doslova roztrhl, a kdyby mi Ted nepomohl tak bych se z té země nejspíš ani nezvedl.

Ted: "Tak a dost jdeš domu."
B: "Nikam nejdu."
Ted: "Mám snad zavolat Justinovi nebo Maikeymu anebo ještě líp Debb?"
B: "Tohle je vydírání!"
Ted: "To je možný, ale pokud to pomůže k tomu, abys si šel domu lehnout tak ho klidně budu praktikovat dál."
B: "Fajn!"...Rezignoval jsem, nemělo smysl se s ním dohadovat a vlastně jsem byl i rád, že se odsud můžu vzdálit a všechno to vyležet v té měkké krásně velké posteli."
Ted: "Zavolám ti taxi."
B: "Mám auto!"
Ted: "Tak na to hned můžeš zapomenout."

Nedokázal jsem už nic říct, poněvadž jsem zase musel letět na záchod a nechat tam zbytek ani nevím čeho, jelikož jsem měl pocit, že už jsem to před chvílí všechno vyhodil.
Jakmile jsem se doplazil domu tak jsem byl šťastnej jako blecha jediné co jsem ze sebe dostal byl kabát a pak jsem se doslova složil do postele a ještě před tím než jsem usnul jsem si představil ten Justinův škodolibý vítězoslavný úsměv, který na mě jistě použije hned, jak zjistí, že jsem v Kinneticu nevydržel ani dvacet minut a hned jsem to otočil zpět domu jak mi bylo zle. No nevím co je horší jestli tahle odporná viróza nebo jak to vůbec nazvat anebo Justin, který se cítí jako vítěz a je nucený se o mě postarat ačkoliv se budu bránit!
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 18. března 2014 v 6:23 | Reagovat

Já si nemůžu pomoct... Asi jsem sadista, ale mě Brian v takovém stavu pobavil... Zvlášť ta jeho tvrdohlavost :-D
Už se moc těším na Justinův příchod domů :-D :-D :-D

2 Janča Janča | Web | 18. března 2014 v 7:51 | Reagovat

[1]: Tak v tom případě jsem asi taky sadistka, protože mě to taky náramně baví obzvlášť s tou jeho tvrdohlavostí :-D :-D
Jsem ráda, že se těšíš :-D

3 Jane Jane | Web | 18. března 2014 v 15:45 | Reagovat

[2]: Alespoň nejsem sama :-D :-D :-D

4 Janča Janča | Web | 18. března 2014 v 16:04 | Reagovat

[3]: To opravdu nejsi :-D :-D  Taky kdo by se nad tím nepobavil s tou jeho povahou a všemohoucností :-D :-D

5 Karin Karin | 16. července 2015 v 22:50 | Reagovat

Briane ty jsi ale střevo ale pobavila jsem se. :D

6 Janča Janča | Web | 17. července 2015 v 14:50 | Reagovat

[5]: To jsem ráda :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama