March 2014

Nikdy to nevzdám(7)

31. march 2014 at 5:56 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nový díl. - 18+

BRIAN - (O pár měsíců později)

Ačkoliv se moje noha už dala znatelně celkem do pořádku především díky rehabilitacím, na které docházím třikrát týdně a ano docházím, poněvadž na vozíček už by mě nikdo nedostal, ale berle mi pořád věrně slouží, takže chodit pro mě už není takový problém i když to bolí, tak si všichni myslí, že pořád potřebuju chůvu. Většinu dne o mě pečuje Justin, ale když musí jít do jídelny, aby zajistil, že neskončíme na dlažbě jelikož Kinnetic a já se vidíme jedině přes počítač nebo Teda tak mi sem šoupne buď Maikeyho anebo Lindsay takže si vážně užívám nejlepší chvíle života. A to ani nemluvím o mém sexuálním životě, který představuje jen kouření a honění, protože Justin je přesvědčený o tom, že na tohle ještě musím zapomenout, protože nechce riskovat, že by se mi něco stalo, takže jak jinak tohle nazvat než rájem na zemi, při kterém bych nejraději vyvraždil polovinu populace!

Nikdy to nevzdám(6)

30. march 2014 at 9:01 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nový díl. - 18+

JUSTIN - (O měsíc později)

Dneska Briana konečně propustí do domácí péče takže se mi celkem ulevilo, že ho budu moci mít na očích 24 hodin denně, ale zároveň jsem z toho takový nesvůj, bojím se, že něco podělám anebo, že to nebudu zvládat a nebudu schopný mu poskytnout pomoc, kterou potřebuje a i na Brianovi vidím, že by tady i přesto, že už tu začíná šílet, nejradši zůstal než abych to byl já kdo se o něho bude muset starat, přece jenom pořád má nějakou hrdost, takže si dokážu představit, že asi není moc nadšený z toho, že mu budu muset pomáhat úplně se vším, hlavně co se hygieny týče, to bude největší problém, poněvadž se ani nedostane sám na záchod, bez toho abych ho nepodpíral a to nemluvím o sprchování, takže je mi jasné, že by si radši pořídil domácí pečovatelku než aby to všechno nechal na mně a vysvětlit mu, že mně to problém nedělá je dost složité s jeho tvrdohlavostí. Ale jedna věc nám dělá radost, vlastně nepopsatelnou radost - lékaři nám totiž dali naději, že by se jeho noha mohla dát zase do pořádku, stehenní kost už je na tom prý dobře, ta kyčel jim sice ještě dělá starosti a čeká ho ještě plno rehabilitací a taky nějaká doba na vozíčku a o berlích, ale jinak se to prý vyvíjí dobře, takže to musím zaklepat, abych to nezakřiknul!

Nikdy to nevzdám(5)

29. march 2014 at 7:44 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nový díl.

BRIAN

Jsou to již dva dny od té nečekané a dost šokující návštěvy mé matky a i když bych na to teď už neměl ani pomyslet a hodit to za hlavu jako obvykle a spíš se zajímat o to jak to bude s mojí nohou tak pravdou je, že nemůžu, musím na to neustále myslet, na to co říkala a na to, že to určitě všechno byly lži nebo snad jenom chci, aby to byly lži, protože by to bylo snazší? Já už ani nevím, nikdy bych to nepřiznal, neřekl nebo ani nenaznačil, ale poprvé v životě se v mojí hlavě usadila myšlenka, že svou matku potřebuju a že chci, aby tady pro mě byla, aby alespoň část toho co řekla, byla pravdivá, ale to je něco co se nestane, rozhodně ne mně!

Nikdy to nevzdám(4)

28. march 2014 at 5:19 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nový díl. - Vím, že jedna část v tomto díle je naprosto nereálná, ale já prostě neodolala, aspoň jednou si Brian zasloužil, aby k němu jistá osoba projevila lásku, takže to snad neodsoudíte Usmívající se

BRIAN

V nemocnici jsem už něco přes týden, je to depresivní, ale snažím se držet při smyslech, vlastně jediné co mě při nich drží je myšlenka na Justina a na to, že se kvůli němu musím zase postavit na nohy, na ničem jiném nezáleží, ale do té doby nemůžu být s ním, nechci aby mě takhle viděl jako trosku, jako někoho kdo se téměř za chvíli úplně složí, nechci vidět tu jeho lítost a ani nikoho jiného, nechci vidět v jejich očích tu bolest z toho, že mi nemohou nijak pomoct to by mě nejspíš zničilo ještě víc než to, že je ze mě mrzák. Nejspíš kdyby do mě pořád lékaři neházeli prášky proti bolesti a já z nich nebyl tak nějak omámený tak bych si uvědomil, co že mě to vlastně potkalo... V jednu chvíli jedu domů za Justinem, toužím po jeho tělo, po jeho přítomnosti a v té další ležím v nemocnici s nohou na sračku, jenom ta myšlenka mě téměř nutí řvát, vztekat se, brečet, všechno zničit, ale já nemůžu, ne pokud chci ještě někdy vidět Justina. Prostě musím věřit, že se z tohohle dostanu, že budu zase jako dřív a že ze mě nebude mrzák, protože to bych se radši zabil než žít takový život!

Nikdy to nevzdám(3)

27. march 2014 at 5:58 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nový díl.

JUSTIN

Když jsem se ráno probudil nebo jsem spíš vstal protože spát jsem opravdu nemohl alespoň ne nijak hluboce tak jsem okamžitě všem zavolal... Debbie, Maikeymu, klukům, Mel a Lindsay a taky mámě, všechny to absolutně vzalo a téměř nemohli mluvit, řekli mi, že v nemocnici budou co nejdřív, ale já jsem to snad ani nechtěl, věděl jsem, že Brian by to nechtěl aby ho takhle všichni viděli a že na mě bude naštvaný za to, že jsem jim to řekl, dokážu si představit jak si přede mnou bude hrát na silného a bude tvrdohlavý, ale teď mě ze všeho nejvíc zajímá aby se z tohohle stavu dostal a hlavně aby mohl zase chodit, protože vím, že pokud se znovu nepostaví na nohy tak jsem ho ztratil!

Nikdy to nevzdám(2)

26. march 2014 at 0:06 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nový díl.

JUSTIN

S Brianem to teď máme docela složité, teda milujeme se pořád stejně, jako ne že by mi to Brian konečně řekl, ale já to prostě vím, vidím to na něm, říká mi to očima a to mi stačí, ale problémem je, že se téměř nevídáme, Brian se teď snaží udělat nějaký posun v Kinneticu a trošku ho vyzdvihnout takže dře dnem i nocí a prakticky náš je až společný večer respektive spíš noc, kterou se oba snažíme si pořádně vychutnat, občas ho přistihnu i u toho, že je romantický ačkoliv on to zapírá, ale to může zkoušet na někoho jiného já to moc dobře vidím. Jenže pak jdeme spát a ráno jsem to zase já kdo musí odcházet brzo poněvadž jsem si teď vzal ranní šichty abych trochu pomohl mámě a Molly, které to teďka nemají jednoduché a na svého otce, že je zaopatří se opravdu spoléhat nemůžu a ani bych ho o to nežádal takže je to na mně a ani mi to nedělá problém přece jen je to moje rodina jenže na to dopadá můj vztah s Brianem, ale snažíme se jak můžeme a to oba, řekl bych že Brian i možná o něco víc, vidím jak moc mě nechce ztratit i když slovy to nikdy neřekne, ale jeho gesta mluví za vše. Takže nám nezbývá nic jiného než tohle "krizové období" překonat a vše se snad vrátí zase do normálu, až na to že Brian bude mít konečně tu firmu, o které snil a moje rodina snad bude po tom všem pořádně zabezpečená!

Nikdy to nevzdám(1)

25. march 2014 at 0:48 | Janča |  Nikdy to nevzdám
Nová povídka. - 18+ - Už zase jsem se dala na drama, tak mě doufám neukřižujete a místo toho si to snad užijete Smějící se

BRIAN

Opravdu bych ocenil, kdyby se mi jednou podařilo z Kinneticu odejít v přijatelnou hodinu a být tak s Justinem alespoň nějakou tu chvíli než půjde spát před další šichtou v jídelně, ale dneska se mi opět daří úplný opak, a už téměř nad těmi papíry usínám, jenže teď je moc důležité, abych všechno zvládnul, pokud chci dosáhnout svého cíle, takže mi nezbývá nic jiného než usrkávat hodně, hodně silnou kávu a domlouvat své ruce aby udržela propisku!

Skrytá žárlivost(4)

24. march 2014 at 5:53 | Janča |  Skrytá žárlivost
Poslední díl. - 18+

BRIAN

Vřelo to ve mně způsobem, který ani nedokážu definovat a popravdě bych se o to ani nepokoušel, protože by to nedopadlo dobře. Od chvíle co odešel, jsem myslel, že se zblázním, jedna blbá minuta bez něho a já už odpočítával další minuty k jeho příchodu tak moc jsem se na něho těšil. Představoval jsem si, co všechno spolu budeme dělat, jak si zatancujeme na parketu plném nadržených tricků a vzájemně se budeme nejen svádět ale i svlékat očima, chtěl jsem ho tak moc, že jsem já i můj penis téměř brečeli touhou po tom jeho štíhlém těle, po jeho prstech putujících po mé nahé kůži, po jeho dravých polibcích, ale na to všechno jsem musel čekat až do skurvených osmi hodin... Omyl ani to ne, protože se nějakým záhadným způsobem nedostavil i přesto, že mi to slíbil. V tu chvíli jsem byl rád, že se u mě nenachází nikdo živý, protože by během dalších pár vteřin nebyl, jak jsem potřeboval upustit páru. Byl jsem na něho tak hrozně nasranej a taky na Maikeyho za to, že mi ho takhle v podstatě odhání, ale ani jednomu z nich to říct nemůžu, protože bych pak vypadal jako někdo kdo má city, nedej bože jako někdo kdo žárlí!

Skrytá žárlivost(3)

23. march 2014 at 6:44 | Janča |  Skrytá žárlivost
Nový díl. - 18+

JUSTIN

Brian je prostě Brian, posere si to u mě a následně se to snaží všemožnými, ale hlavně nenápadnými způsoby napravit, stejně tak jako v noci. Nejdřív jsem mu opravdu moc chtěl odolat, jak mě tím svým chováním naštval, ale copak to jde, když má tak dokonalé tělo a dokáže mě dovést do stavu, kdy už si nejsem ani zdaleka jistý, že se nacházím na zemi. Řekl bych, že při tom sexu byl až romantický a něžný, ale nesmím si něco takového připouštět, protože ho znám a akorát bych sám sebe zklamal, už se prostě musím naučit přijímat ho takového, jaký je, i když to bude tvrdý oříšek. A dokážu si představit, jak dneska zase bude vyvádět, až se vydám za Maikeym!

Skrytá žárlivost(2)

22. march 2014 at 6:13 | Janča |  Skrytá žárlivost
Nový díl. - 18+

BRIAN

Tohle už se mi opravdu jen zdá, nejdřív to byl ten šílenej nápad, že začnou pracovat na vlastním komiksu, pak se kdo ví, jak dlouho snažili vymyslet o čem, že vůbec ta patlanina bude a nakonec jako třešnička na dortu Justin víc času tráví s Maikeym než se mnou. To jejich ponocování a vzájemné doplňování skoro jako kdyby byli pár, jejichž vztah se zakládá na jednom bláznivém komiksu, o gay hrdinovi takže co víc si přát. Nejhorší na tom je, že Justin už si začíná všímat, že mně to dost značně leze na nervy, ale já ho jako obvykle odbiju s tím, že je mi absolutně u prdele, než abych přiznal, že by mi vůbec nevadilo, kdyby byl v mojí přítomnosti, když zrovna není. A ještě k tomu nechápu, jak Justin může srovnávat to, že si ho jednoduše chci vzít kdykoliv se mi zamane s žárlivostí... Já a žárlit? Ani za milion let!

Skrytá žárlivost(1)

21. march 2014 at 5:37 | Janča |  Skrytá žárlivost
Nová povídka.

JUSTIN

Dnes mám sraz s Maikeym v krámku ohledně RAGE a už teď vidím na Brianovi, jak se mu to příčí, ačkoliv slovy říká úplně něco jiného ve stylu, že je mu jedno kde budu trávit večery hlavně ať neotavuju jeho, jenže já už ho mám tak prokouknutého, že mě nic takového neodradí!

Vražedný pocit // 3 //

20. march 2014 at 0:16 | Janča |  Vražedný pocit
Poslední díl

varování 18+

#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny

Brian

Už je to dva dny, co jsme s Justinem oba jaksi mimo hru a skučíme v posteli, jen já ale nejsem tak nápadný jako on a snažím se svoje utrpení držet na uzdě a být mu se zbytkem své síly alespoň trochu oporou. U záchodové mísy se doslova střídáme a modlíme se, aby se stal nějaký zázrak, který by nás z tohohle utrpení vysvobodil, a ačkoliv je nám zle oběma stejně, tak se spíš bojím o Justina, než o sebe, nerad vidím, když mu není dobře, třese se zimou a doslova hoří, ale já mu bohužel nejsem schopný nijak pomoct, když se vlastně ani nedokážu postavit na nohy bez toho, abych neměl pocit, že jsem právě zemřel, jediné, co tak vlastně můžeme dělat je, že se vzájemně zahříváme našimi rozpálenými těly.
Když jsem se probudil, tak jsem zjistil, že Justin u mě není a trošku jsem se lekl, že i přes zákaz, který jsem mu dal, zamířil do jídelny, ale když jsem z koupelny zaslechl velmi divné zvuky, tak mi bylo jasné, že to je trochu jinak. I přesto, jak namáhavé a vyčerpávající to bylo, jsem se zvedl a zamířil za ním. Nebyl to moc hezký pohled, doslova se u toho záchodu svíjel a byl snad bělejší, než včera. Klekl jsem si za něho a začal jsem ho hladit po zádech a ve vlasech abych mu alespoň trochu pomohl...

B: "Lepší?" zeptal jsem se, když už se zdálo, že skončil.
J: "Hmm," dost zoufale zamručel.
B: "Pojď do postele."
J: "Musím si dát sprchu."
B: "Vždyť se ani neudržíš na nohou."
J: "Já to nějak zvládnu."
B: "Tak si ji dáme spolu."
J: "Dobře."

Díky tomu, že jsme na sobě neměli jediný kousek oblečení, tak jsme tam mohli rovnou zamířit. Ty provazce vlažné vody mě doslova nakoply a zdálo se, že i Justinovi to dělá dobře, rozhodně jeho barva už nebyla tak bledá a teplota nám trošku klesla následkem té studenější vody, ale i tak jsme tam stáli, jak nějaké trosky, ale já v tu chvíli prostě neodolal a musel jsem jej alespoň letmo políbit...

J: "Tohle je mučení," zaskučel.
B: "Co moje polibky?"
J: "Ne, to, že nemůžeme zajít dál."
B: "Mně o tom povídej, už bych svůj stav mohl označit jako celibát."
J: "Ledaže..."
B: "Ledaže co?"
J: "Bychom to zkusili."

Ten kluk mě ničí, poněvadž moje tělo se sice rozkládá, ale můj penis na toto oznámení rozhodně reagoval a následně byl živější, než já sám, jenže já nebyl schopný vůbec ničeho, vždyť i to, že jsem stál na nohou bylo dost vyčerpávající a kolena se mi třásla stylem, že zemětřesení se s tím nedá srovnávat. A taky, i když jsme po tom oba toužili, jsem věděl, že Justinovi je moc špatně a že momentálně by mu sex opravdu nepomohl, takže bych ho po něm nechtěl, ani kdyby mě prosil na kolenou...

Vražedný pocit // 2 //

19. march 2014 at 5:12 | Janča |  Vražedný pocit
bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny

Justin

Tohle je opravdu vražedný pocit, protože vědět, že je Brianovi zle je přímo nesnesitelné, ale za tu jeho tvrdohlavost bych ho nejradši zavraždil. Ale on je přece Bůh, kterého nikdy nic nepřemůže, na všechno si stačí sám a nechat někoho, aby se o něho postaral, to je přece mimo jeho ligu. Takže teď radši bude v Kinneticu trpět, jen aby mi dokázal, že měl pravdu, ale já mu, i když nerad přeju, aby mu bylo ještě hůř za to, jak si se svým zdravím zahrává!

Debbie: "Sunshine, nemysli na to."
J: "Ale já musím, co když se mu něco stane?"
Debbie: "Je to Brian Kinney, ten je z oceli."
J: "Já vím, ale stejně, asi bych mu měl zavolat."
Debbie: "A čeho by si tím docílil? Jen dalších poznámek a připomínek."
J: "Máš pravdu, chtěl to, tak ať se v tom teď pořádně vykoupe a třeba si to příště bude pamatovat."
Debbie: "Sice by se musel stát zázrak, ale doufat v to můžeme."

Opravdu jsem se snažil to nedělat, ale i přesto jsem neodolal a dál jsem dumal nad tím, jak teď Brianovi asi je, jestli je v pořádku a zda se co nejdříve uzdraví. V hlavě už jsem měl vymyšlenou celou strategii a plán, jak se ho budu snažit dostat zpět do jeho kůže v podobě samého zdravého jídla a hodně odpočinku v posteli, i kdybych ho do ní tentokrát měl opravdu přivázat, protože ten pocit, že se mu každou chvíli může něco stát nebo se snad jeho stav může zhoršit, mě málem zabil.
Nejhorší na to všem ale bylo, že i mně nebylo nejlíp, sice jsem na tom nebyl tak hrozně jako Brian, ale i tak pro mě stát na nohou bylo dost vyčerpávající. Ale spíš jsem to dával za vinu tomu stresu, který mi Brian způsobuje, než tomu, že by mě taky zastihla nějaká nechutná nemoc, takže jsem se na to snažil nesoustředit a pokračoval jsem v práci, i když mě to dost otravovalo a měl jsem nutkání si pro Briana dojet a dostat ho do postele, ale to byla větší pravděpodobnost, že mi pořídí psa, než že mě nechá se o něho postarat.

Debbie: "Justine, jsi v pořádku?" zeptala se když jsem se doslova složil na židli s výrazem pod psa.
J: "Jo, je mi dobře."
Debbie: "Ale vypadáš hrozně, vždyť jsi úplně bledý."
J: "To nic není, Brian je tady ten nemocnej, já jsem jen někdo, kdo se o něho strachuje."
Debbie: "Jo, ale nemusíš se mi tady složit."
J: "Jsem v pohodě, Debb, opravdu."
Debbie: "Tak dobře, ale kdyby něco tak řekni."
J: "Budeš první, kdo se to dozví."
Debbie: "To doufám," pohladila mě po tváři a šla obsluhovat.

Ještě chvíli jsem poseděl a snažil se trochu vzchopit a poté jsem se zase vydal vstříc pracovním povinnostem, ale už po nějaké chvíli jsem zjistil, že tohle rozhodně nefunguje, pletly se mi objednávky a hlava mi vysílala bodavé signály, že s ní není něco v pořádku, zatímco jsem se doslova motal mezi stoly. Ten chlap mě asi opravdu jednoho dne zabije a to ani nemusí být v mé přítomnosti, stačí mi vědomí, že na tom není nejlépe a hned se udělá špatně i mně, všechno mu to zatím perfektně vychází.

Vražedný pocit // 1 //

18. march 2014 at 5:27 | Janča |  Vražedný pocit
bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny #TedSchmidt

Brian

Zdálo se mi, jako kdybych se probudil z jedné noční můry do další až na to, že tohle byla krutá realita v podobě největšího nepřítele Briana Kinneyho. Otevřít oči pro mě bylo téměř nemožné, při každém byť nepatrném pootevření jsem měl pocit, že mi hlavou projela střepina, ústa jsem měl naprosto vyprahlá a celý jsem se třásl zimou, ačkoliv podle teploty mého těla mi připadalo, že jsem spíš několik desítek minut stál v hořícím domě. Měl jsem pocit, že se ta postel se mnou točí a můj žaludek si dělá párty, na kterou očividně nejsem zvaný. Přísahám bohu, že kdybych to nedokázal zastavit, tak bych veškerý velmi malý obsah svého žaludku, vyhodil někde opodál, protože do koupelny bych to určitě nestihnul. Nejspíš kdyby tohle byla jenom kocovina, tak bych si řekl, že si to zasloužím, ale byl jsem si jistý, že včera mým hrdlem maximálně protekla minerálka, takže za tímhle stoprocentně stálo něco jiného, ale já přece nejsem nějaký malý teplouš. Takže se vzchop, Kinney, a začni něco dělat!
Přes veškeré zákony fyziky, které mi zabraňovaly otevřít oči, se mi to nakonec podařilo a v tu chvíli mě to světlo málem zabilo, ale věděl jsem, že kdybych je zase zavřel, tak by to byla moje konečná, takže jsem přetrpěl počáteční utrpení a z ležící polohy jsem přešel do polosedu a i to bylo nad moje síly a téměř jsem spadnul zase zpět, ale i tomu jsem naštěstí odolal. Připadal jsem si jako po nějaké pouťové atrakci, nejpravděpodobněji jak po kolotoči, protože jsem si jistý, že ještě včera se můj byt neotáčel pořád dokola. Následně, když se mi podařilo i přes tu tupou bolest alespoň trochu pootočit hlavu, jsem zahlédl něco, co mi tohle utrpení trochu zlepšilo-- ten nejsladší a nejkrásnější kluk spící hned vedle mě s kouzelným úsměvem na tváři, to je zkrátka něco, co mě nikdy neomrzí, ani kdyby mě měla skolit ta nejhorší nemoc světa.
Snažil jsem se vyhrabat z postele, ale to by se mnou moje tělo muselo alespoň trochu spolupracovat, místo toho se nějak magneticky zase snažilo dostat zpět do postele, ale to jsem si musel zakázat, nechtěl jsem, aby mě Justin viděl v takovém stavu, takže jsem sebral veškerou sílu, kterou jsem našel, postavil jsem se na nohy a zamířil si dát sprchu, teda jestli se opírání o stěnu a stání pod tekoucí vodou, jak někdo, kdo umírá, dá nazvat sprchováním.
Poté se mi nějak zázračně podařilo alespoň trochu osušit, ručník jsem si omotal kolem pasu a chtěl si jít najít něco, co si dnes vezmu na sebe do Kinneticu, ale jakmile jsem vešel do ložnice a zahlédl nahého Justina sedícího na posteli, tak jsem téměř brečel a prosil boha, aby se mi udělalo líp, ale vzhledem k tomu že my dva jsme nikdy nebyli nejlepší kamarádi, tak mi nevyhověl a já mohl jen toužebně zírat na ty jeho krásné křivky.

J: "Neříkej, že sis dal sprchu beze mě?"
B: "Promiň, jen jsem se po-potřeboval trochu shladit," až teď jsem zjistil, že i mluvení je nad moje síly.
J: "Briane, jsi v pořádku?"
B: "Jo, jen jsem trochu vyprahlý."
J: "Tak já ti skočím pro skleničku vody."

Obvykle bych jej zastavil a nenechal se obsluhovat, ale v tu chvíli mi ta vzdálenost z ložnice do kuchyně připadala zhruba stejná asi jako cesta z Pittsburghu na Aljašku.

J: "Tady to je."
B: "Děkuju."

Okamžitě jsem do sebe vyklopil celý obsah skleničky a doslova jsem cítil, jak mi ta ledová voda protéká mezi žebry, měl jsem pocit, že se rozplynu blahem, ale ne zas takovým, že bych hned teď byl čehokoliv schopný a to bylo vážně mučení prvního stupně vzhledem nahého Justina přímo přede mnou.

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 17 //

17. march 2014 at 9:17 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
Poslední díl

varování 18+

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny

Justin

Tohle byl naprosto nenahraditelný pocit, to, že mi Brian dovolil do něho proniknout a pohybovat se v jeho útrobách, to je něco, co jen tak nezapomenu. Bylo to opravdu něco výjimečného a nenahraditelného, tohle můžu zažít jedině s Brianem, možná, že tohle bylo poprvé a naposledy, ale i tak to bylo kouzelné, ale všechno ostatní můžu opravdu zažít jen s ním, tu naší nepopsatelnou lásku, ty pocity, které nám vzájemně poskytují naše těla, ty pohledy a úsměvy, které nás zahřejí to je prostě něco, co opravdu můžeme mít jen spolu a já už se toho nikdy nehodlám vzdát, už nikdy nebudu tak naivní a tvrdohlavý.
To ,co jsem udělal, byla největší chyba mého života, takhle se vzdát Briana a tolika lidí, jen kvůli své potřebě si něco dokázat bylo opravdu to nejhorší, co jsem za svůj krátký život udělal a doufám, že už nikdy mě moje ego nedonutí podstoupit něco takového, protože vím, že to už bych si nikdy neodpustil, protože i teď s tím mám problém, ale jsem moc rád, že Brian to dokázal, dokázal mi odpustit a zase mě milovat, i když vím že mi to nikdy neřekne, ale to nevadí jeho gesta mluví za vše. Ale Brian není jediný, jehož odpuštění potřebuju a komu se musím za to všechno omluvit je tu spoustu lidí, ale jeden velmi důležitý, který ve mě vždy věřil a já ho takhle zklamal, takže dnes je načase, abych všechno napravil!
Když jsem se ráno probudil vedle Briana, tak jsem měl pocit, že se mi tohle všechno jen zdálo, ta dokonalost, která z něho přímo sršila mě doslova oslepovala, ten nepatrný úsměv na jeho tváři mě nutil se taky usmívat a ta hebká jemná kůže mě lákala k políbení a taky jsem si jej následně dopřál. Jen několik nepatrných polibků na jeho záda mi dodalo víc odvahy, abych dnes všechno zvládnul. Následně jsem si šel dát jednu povzbuzující sprchu a opravdu potichu, abych Briana nevzbudil, jsem se vydal na svojí dnešní misi.
Jakmile jsem stál před jídelnou, tak jsem myslel, že tam nevlezu, byl jsem tak strašně nervózní a velmi jsem se bál, že mi to Debb jen tak neodpustí, že se mnou ani třeba nebude chtít mluvit, ale pokud bych to alespoň nezkusil tak vím, že bych toho potom hodně litoval a tomu jsem se potřeboval vyhnout.

J: "Ahoj Debb," pozdravil jsem ji, zatímco ke mně stála zády a zdálo se, že se ke mně bojí otočit.
Debbie: "Sunshine?" nakonec se přemohla a podívala se mi do očí.
J: "Prosím, než začneš křičet a házet nádobím, tak mě vyslechni."
Debbie: "Poslouchám," pobídla mě, abych začal.

Popravdě jsem ani nevěděl, jak a čím začít, ale věděl jsem, že budu muset, protože pokud si někdo zaslouží mojí omluvu nejvíc, tak je to právě Debbie, která za mnou vždy a při čemkoliv stála a za to jí budu nadosmrti vděčný.

J: "To, co jsem udělal, se možná ani nedá nijak omluvit, lhal jsem ti, lhal jsem naprosto všem, dělal jsem něco tak ponižujícího, jen abych si nemusel nikým nechat pomoct a všechny jsem vás zklamal a především tebe, byl jsem prostě pitomec, který si chtěl něco dokázat, ale teď tu před tebou stojím a prosím tě, abys mi to odpustila."

Mé oči se proměnily na sklo a hlas mi přeskakoval, jak nejvíce mohl, moje srdce bušilo jako o závod a já věděl, že na místě umřu, pokud mi teď hned Debbie neřekne, že mi odpustila, protože život bez téhle ženské si nedokážu a ani nechci představit.

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 16 //

16. march 2014 at 20:11 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
varování 18+

#JustinTaylor #BrianKinney

Justin

Všechno se se mnou točilo, měl jsem pocit, jako bych měl minimálně omdlít ne-li umřít. Celý jsem se třásl, hlava mi třeštila a jazyk jsem měl jako svázaný, ruce jsem nemohl absolutně ovládat, takže snaha zastavit je, aby se mě přestali dotýkat, byla zcela nemožná a já se nemohl vůbec nijak bránit. Všichni mě olizovali a osahávali a já se ze všech sil snažil, aby přestali, ale neměl jsem vůbec žádnou sílu, rukama mi zajížděli až k penisu a do ucha mi vzdychali nechutná slova. Chtělo se mi brečet, ale ani to jsem nedokázal, to, co mi dali do pití, bylo opravdu silné a zbavilo mě to schopnosti se hýbat a mluvit. V hlavě jsem pořád myslel jen na jednu jedinou osobu a to na Briana, tak moc jsem ho potřeboval, prosil jsem v duchu, aby mi pomohl, chtěl jsem ho alespoň ještě jednou spatřit a v tu chvíli i přes drogu, která mi zabraňovala něco udělat, jsem sebral veškerou sílu, kterou se mi v sobě podařilo najít, a vymanil jsem se ze seskupení dost opilých nadržených prasat. Nohy se mi pletly a místnost se se mnou točila, měl jsem pocit, že za chvíli spadnu na zem, ale snažil jsem se na nohou udržet děj se, co děj. Po chvíli se mi nějakým zázrakem podařilo najít moje věci, ve kterých jsem nalezl i můj telefon a následně jsem s ním zamířil na záchody, kde jsem se opřel o stěnu a poté sesunul k zemi. Podařilo se mi vytočit Brianovo číslo a alespoň nepatrně držet telefon u svého ucha, a když jsem nakonec po nekonečné chvíli zaslechl Briana, tak jsem měl pocit, že se štěstím rozplynu.
Snažil jsem se mu říct, co se děje, ale můj svázaný jazyk mi zakazoval propustit jakákoliv slova, doslova jsem bojoval se svými hlasivkami a hrdlem, vlastně s celými ústy, ale nakonec jsem svůj boj vyhrál a alespoň trochu se mi podařilo říct Brianovi, aby mi přijel pomoct, pak už jsem viděl jen tmu a na těle cítil nepříjemnou kousavou zimu. Ale pak jsem zaslechl ten vysvobozující zvuk v podobě Brianova krásně sametového hlasu a měl pocit, že se mi to jen zdá, že jsem zemřel a tohle je moje nebe, ale když se mě dotkly jeho horké ruce, tak jsem věděl, že tohle není jen moje bujná fantazie, ale skutečnost. Cítil jsem, jak mě zvedá z podlahy a bere mě do náruče, automaticky ačkoliv to bylo velmi těžké jsem si omotal ruce kolem jeho krku a nechal jsem se jím odnést do auta.
Jakmile jsme se dostali domů nebo ještě lépe do sprchy, tak jsem měl pocit, že se pomalu rozpouštím, ta zima, která se mě celou dobu držela, se začala vytrácet a vědomí toho, že Brian je u mě, mě dělalo neskutečně šťastným a pak když jsme se ocitli v posteli a já cítil hebkost jeho kůže na svém těle, tak jsem věděl, že tohohle už se nikdy nehodlám vzdát.
Když jsem se ráno probudil a zahlédl, že místo vedle mě je prázdné, tak jsem se lekl, bál jsem se, že tohle všechno byl jen sen, ale jakmile jsem si uvědomil, že se vážně nacházím u Briana doma v jeho posteli, tak jsem věděl, že už se nemám čeho bát, teda možná jen toho, že Brian už mě za to všechno, co jsem mu udělal, nebude chtít a to opravdu nevím, co bych potom dělal, kam bych šel, kým bych byl.
Bylo mi přímo mizerně a měl jsem pocit, že se mi hlava za chvíli rozskočí, ale ani to mi nezabránilo, abych se šel porozhlédnout po tak dlouho nespatřeném místě. Všechno mi tady tak moc chybělo, měl jsem pocit, jako kdybych to tady neviděl celou věčnost a ze všeho nejvíc jsem chtěl, abych odtud už nikdy nemusel odejít, ale vím, že tohle bude chtít mnohem víc, než jen omluvu.
Z Brianova oblečení jsem čichal jeho krásnou vůni, po které jsem touhou mohl zešílet, každý den jsem myslel na to, jak krásně voní, na jeho hebkou kůži a na jeho polibky, kterými mi dává najevo, jak moc mě miluje a nebyl den, kdy bych kvůli tomu neuronil alespoň jednu slzu, ale teď jsem tady připravený bojovat za to, čeho jsem se jen tak vzdal, kvůli tomu, abych si něco dokázal.

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 15 //

16. march 2014 at 0:24 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
bez varování

#BrianKinney #JustinTaylor #MichaelNovotny #EmmettHoneycutt #TedSchmidt

Brian

Nevěděl jsem, jak s touhle celou situací mám naložit, Justin se zbláznil, ale všichni jsou naštvaný na mě, protože vzal nohy na ramena a i když si přeju, aby svou zlost zaměřili na někoho jiného, nejlépe na toho pitomce, který tohle všechno způsobil, tak si ale uvědomuji, že hlavním viníkem tohohle všeho jsem já. To já ho nutil vzít si moje peníze, to já jsem se s ním neustále hádal, to já mu dal ultimátum, to já jsem ho vyhodil ze svého bytu místo toho, abych se s ním pokusil normálně promluvit a přesvědčit ho, že to, co dělá nemá žádnou budoucnost, všechno jsem to udělal já a on je teď doslova nezvěstný a všichni včetně mě o něho máme hrozný strach, ale i tak mi ten vztek na něho a především sám na sebe nedovolí tohle všechno vyřešit, udělat to, co mi všichni přikazují a to především ho najít a přivést zpět domů!
Celý den jsem se snažil soustředit na něco jiného, ale bylo to zhola nemožné. Toho kluka jsem viděl naprosto ve všem a chtěl jsem ho mít u sebe, chtěl jsem cítit tu jeho krásnou vůni, dotýkat se té jeho hebké kůže a neustále líbat jeho něžné rty, ale to všechno jsem si jen mohl představovat v mé hlavě, nedokázal jsem si dovolit všechny tyhle touhy splnit, nemohl jsem nasednout do auta a jet ho hledat, prostě jsem nemohl udělat vůbec nic jen sedět a doufat, že to on si najde mě.
Jakmile jsem přežil další mizerný den a nastala noc, tak bylo na čase, abych zahájil svůj program v podobě Woody's a Babylonu, ale v momentě, co jsem usedl na bar, tak mi bylo jasné, že tohle nebude jeden z těch osvobozujících večerů v podobě známosti na jednu noc, ale něco velmi nepříjemného v podobě další přednášky, lépe řečeno třech přednášek...

Maikey: "Briane, ty žiješ?"
Emmett: "A dokonce jsi celkem udržovaný vzhledem k okolnostem," provokativně se usmál.
Ted: "Doufám, že taky někdy navštívíš Kinnetic."
B: "Jo žiju, já jsem vždy udržovaný a krásný a ano, určitě se někdy zastavím."
Maikey: "A už si mluvil s...?"
B: "S Bohem? Si piš, dnes jsme vedli jednu záživnou konverzaci."
Emmett: "Mám pocit, že myslel Justina."
Ted: "A ty si myslíš, že to neví, Emmette, jen ze sebe dělá to, co obvykle... vola."
B: "Tede, víš, že si mi chyběl?"
Ted: "To si dokážu živě představit."
Emmett: "A co teda ten Justin?"
B: "Jak to mám, kurva, vědět?"
Maikey: "Třeba proto že je to tvůj přítel."
Emmett: "Byl, Maikey."

Myslel jsem, že jednomu z nich vrazím. Buď to Mikovi za to, že se mě na něj vyptává a nutí mě to utrpení prožívat pořád dokola nebo Tedovi, který mi jako obvykle leze na nervy svými kousavými poznámkami anebo Emmettovi, který mi nezapomněl připomenout, že Justin už není mým pří... ani ta myšlenka mi nedovolila to slovo použít...

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 14 //

15. march 2014 at 5:49 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny

Justin

S Brianem, no vlastně s nikým jsem už přes týden nemluvil, neměl jsem odvahu se jim ukázat na očích a tak nějak jsem předpokládal, že o to ani nemají zájem, takže jsem se vlastně ani nenamáhal s nimi navázat nějaký kontakt, i když mi všichni opravdu moc chybí a mám pocit, že se bez Briana za chvíli zblázním. Ale jelikož on se nepokusil se mnou nějak komunikovat nebo o to mě alespoň vidět, tak jsem usoudil, že už pravděpodobně nemám v jeho srdci místo a s tím se jednoho dne budu muset smířit, i když je to zatraceně těžké a bolestivé.
Za celou tu dobu mě drží nad vodou jediná osoba a to Scott, se kterým jsem se dost sblížil, ale jen jako kamarádi, minulý týden jsme se trochu přiopili a překročili kamarádské meze způsobem, že jsme si jazyky prozkoumávali ústní dutiny, ale dál to nezašlo a ani to pro mě nic neznamenalo, jen jsem ten den prostě u sebe někoho potřeboval a on mi opravdu hodně pomohl s tím, abych se nesložil jako domeček z karet.
Popravdě už mě tohle všechno začíná lézt na nervy, jako kdybych si za ten týden uvědomil, že tohle nemá smysl a už vůbec žádnou budoucnost, všechno se to ve mně rozleželo a já bych s tím teď hned nejradši seknul, protože nic z toho nestojí za to, abych přišel o tolik lidí, co miluju, abych přišel o jediného muže, se kterým jsem od prvního okamžiku chtěl strávit celou věčnost. Ale nejhorší na tom všem je, že jsem si to uvědomil až moc pozdě a že i kdybych s tím opravdu hned teď přestal, tak bych se vlastně ani neměl ke komu vrátit.
Dneska se v baru koná nějaká párty a je prý moc důležité abych na ní byl, protože potřebují nějaké hezké kluky jako dekoraci, jelikož se tu večer sejdou ti největší a nejbohatší chlípníci, kteří mají zájem o klučičí společnost a poněvadž jsem ani vlastně neměl na vybranou, jsem s tím souhlasil, i když jsem z toho neměl vůbec dobrý pocit.

Brian

Můj život se během týdne změnil na jednu velkou noční můru. V Kinneticu jsem v podstatě jen, když je opravdu něco hodně důležitého a neodkladného a to se ještě musím ujistit, že je to něco, co Theodor nezvládne sám, domů se taky chodím jen vyspat a to ještě s nějakou společností ne-li s dvěma, všem ostatním se snažím co nejvíce vyhýbat, protože kdykoliv na jednoho z nich narazím, tak se jejich otázky vždy týkají Justina a to bych opravdu v tu chvíli dokázal i vraždit. Vlastně mi zbyla už jen dvě místa, kde trávím čas a zabíjím nudu a vlastně i ten nehoráznej smutek a to Woody's a Babylon, prakticky tam trávím tolik času, kolik jsem tam trávil ještě před tím ,než jsem poznal Justina a svým způsobem mi to i pomáhá zapomenout. Co to tady melu? Není jedinej den, kdy bych na něho nemyslel, kdy bych si nepředstavoval jeho rty na těch mých, kdy bych neměl nutkání nasednout do auta a dojet si pro něho, ale nikdy to nedokážu, protože mám hrozný strach. Strach z toho, že si zase vybere svou práci přede mnou a já už bych to znovu neunesl, to by byl opravdu můj definitivní konec, jen ale nevím, jak se s tímhle vším vypořádat.
Ráno jsem se jako obvykle probudil s kocovinou a s neznámým vedle sebe a ani jsem nepamatoval, že jsem si ho k sobě přivedl, ale to už u mě vlastně není nic neobvyklého. Po chvíli se mi ho podařilo dostat z postele a nakonec i z bytu, následně jsem si šel dát jednu příjemnou horkou sprchu, která mi pomohla se alespoň trochu po dnešní noci postavit na nohy.
Poté jsem si chtěl jít udělat snídani v podobě cereálií s mlékem stejně jako každý den, co je Justin pryč, jelikož moje kuchařské dovednosti mi nic lepšího nedovolí, ale jakmile jsem zjistil, že všechny tyto přísady jsou již dávno vypotřebované, mi bylo jasné, že budu muset podstoupit něco velmi nepříjemného, pokud já a můj žaludek nechceme umřít hlady...

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 13 //

14. march 2014 at 8:43 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
varování 12+

#BrianKinney #DebbieNovotny #EmmettHoneycutt #LindsayPeterson #MelanieMarcus

Brian

Ten malej sobeckej prevít! Nechápu, jak mi něco takového mohl udělat, já idiot bych se pro něho klidně rozkrájel na milion kousíčků a kdybych musel, tak bych pro něj i umřel, až takhle moc ho miluju a on pro mě není schopný udělat jednu jedinou věc a to přestat ze sebe dělat striptéra, přestat na sebe nechat sahat nějakými slizouny a jen se prostě vrátit ke mně a přijmout moji pomoc, nic víc jsem nežádal, ale místo toho, aby mi splnil něco tak jednoduchého, se ke mně otočil zády a vykročil dveřmi, jako kdyby zapomněl, co všechno jsme spolu zažili, co všechno pro sebe znamenáme, i když to nedávám najevo, ale je to tak, on toho pro mě znamená tolik, že ani popsat to nedokážu. Ale pokud usoudil, že takhle je to lepší, že radši bude nějaká děvka, než aby byl se mnou tak ať, já za ním nebudu smutnit dlouho... Kinney, kdy už se konečně naučíš, že tohle tě nedokáže zbavit myšlenky na něho? Vždyť jsem ho neviděl jen pár hodin a už po něm smutním, až je to nesnesitelné!
Nedokázal jsem ani na chvíli usnout, neustále jsem musel sledovat prázdné místo vedle sebe, kde jindy leží Justin a buď se krásně usmívá ze snu anebo mě objímá, jak nejpevněji může. Málem jsem z toho doslova zešílel a chtěl jsem ho mít u sebe, ale stejně tak jsem se pořád nedokázal smířit s tou myšlenkou, že mě takovou dobu obelhával, že dělal jako kdyby se nic nedělo, že když měl být se mnou tak byl s nimi a... musel jsem ten shluk myšlenek zastavit, jinak by mě to nejspíš zabilo, představa Justina s někým jiným, je prostě nesnesitelná a tím to končí a pokud s nimi chce být, tak dobře, já mu bránit nebudu, ale kdyby si to přece jenom rozmyslel a chtěl se ke mně vrátit, tak je samozřejmé, že bych ani na vteřinu neváhal a spojil naše rty v jedny.
Celý den byl pro mě nesnesitelný, neustále jsem musel myslet na to, kde Justin asi je, ke komu se šel schovat, když jsem ho vyhodil a jestli je v bezpečí. Kinnetic mi dneska neříkal šéfe ani omylem, ta kancelář mě tam akorát mučila a stejně tak soucitné pohledy Teda a Synthie, jako kdyby tušili, že se něco stalo, aniž bych jim něco řekl, natož naznačil, ale asi už se musím smířit s tím, že oni mě znají zatraceně dobře.
Ale stejně tak jako jsem nechtěl být v Kinneticu a hrát si na šéfíka, tak jsem nechtěl jít domů a být tam úplně sám, takže jsem zamířil na místo, kde mi samota rozhodně nehrozí a s pár panáky se mi ta společnost ani nebude protivit, ačkoliv to nebude Justin. Netrvalo dlouho a hned jsem narazil na tricka, který se mi velmi zamlouval, ještě aby ne když byl blonďák. No to jsem si fakt pomohl nabrnknout si kluka, který se podobá Justinovi je opravdu to nejlepší řešení, ale frustrace z nepřítomnosti Justina a z nedostatku sexu byla tak velká, že jsem se na tu výraznou podobu přestal soustředit a vydal se s ním ke mně domů.
Byl jsem v dost podnapilém stavu, takže cesta autem byla trošku klikatá a musím uznat, že mám vážně štěstí, jelikož jsem ve zpětném zrcátku ani jednou nezahlédl majáček. Trick mi po celou dobu brouzdal dlaní po stehně a občas mi pohladil chloubu přes kalhoty a to už jsem vážně měl co dělat, abych to uřídil, takže jakmile jsme se dorazili na místo, tak se mi šíleně ulevilo, přeci jenom svoje auto miluju. Když jsme se dostali do výtahu, tak jsme ze sebe začali vzájemně strhávat kalhoty, několikrát se mě pokusil políbit, ale já mu to nedovolil, nedokázal jsem a hlavně jsem nechtěl porušit naší teď už nejspíš neplatnou dohodu s Justinem. Než jsme se výtahem dostali až do posledního patra tak se trick věnoval mému penisu, ale tu myšlenku na to, že tohle je špatně, jsem nedokázal vyhnat z hlavy, pokaždé když jsem zasténal, tak jsem chtěl, abych ten sten vydal kvůli Justinovi a ne kvůli někomu, koho ani neznám. Ale ten strach z monogamie mě nutil pokračovat dál, jakmile jsme vyjeli až nahoru, tak se nám za stálého vzájemného osahávání podařilo dostat dovnitř, okamžitě jsem nás začal zbavovat zbytku oblečení a z kalhot jsem si vyndal kondom, poté jsme se dopracovali až do postele, ale přesně v momentě, kdy jsem si chtěl nasadit kondom, mě něco zarazilo…

B: "Vypadni."
Trick: "Cože?"
B: "Říkám, abys šel."
Trick: "Ale..."
B: "Běž!"
Trick: "Bože a to se říká, že sex s Brianem Kinneym je něco nezapomenutelného, by mě zajímalo, kde k tomuhle přišli."
B: "No každej se jednou zklame, teď kdybys konečně vysmahnul."
Trick: "Vždyť už jdu."

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 12 //

13. march 2014 at 8:10 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
bez varování

#JustinTaylor #LindsayPeterson #MelanieMarcus

Justin

Pokud jsem si do teď myslel, že jsem ten největší idiot a sobec na světě, tak teď jsem tím byl stoprocentně jistý, víc vědět už jsem to ani nemohl. Jen tak vyjít ze dveří a nechat ho tam stát, jako kdyby mi bylo jedno, že už dál nebude součástí mého života, bylo to nejbolestivější, co jsem kdy udělal. V ten moment jsem se nenáviděl a ze všeho nejvíc jsem se chtěl otočit a vrátit se zpět k němu, říct mu, jak moc ho miluji a že už nikdy nebudu dělat něco tak ponižujícího a něco, co mu očividně moc ublížilo, ale nemohl jsem, prostě jsem to vzdal, dal jsem přednost sobě před námi.
Brian mi dal ultimátum, které jsem nemohl přijmout, nedokázal jsem se mu podřídit a udělat to, co on si zamanul, to by pak všechno, co jsem do teď musel udělat, přišlo vniveč a to jsem se svou tvrdohlavostí nemohl dovolit. Radši jsem zvolil druhou možnost, která obsahovala, že mám hned vypadnout z jeho bytu, radši jsem odešel, než abych mu dovolil mě ovládat a pomoct mi. Tím, že mě v tom baru našel, se nic nezměnilo, vlastně jen jedna věc a to TAM že se nakonec dozvěděl, co dělám, ale rozhodně to neměnilo nic na tom, že teď si jeho peníze vezmu, prostě nemůžu, pak bych si připadal jako slaboch a toho se moc obávám.
Doufal jsem, že to Briana přejde, že pokud ho nechám pár dnů vychladnout, tak mi pak dovolí vrátit se k němu domů a že mě třeba konečně pochopí, že pochopí, proč tohle všechno podstupuji, když on sám je ochotný udělat cokoliv, jen aby si nemusel od nikoho nechat pomoct. a trochu mě mrzí, že mně samotnému to zazlívá, i když ho vlastně částečně chápu, ale i tak jsem dál odhodlaný v tom pokračovat, i navzdory tomu, že už si přestávám pořádně uvědomovat, proč vlastně.
Nevěděl jsem, ke komu mám jít, Debbie by mi bouchla dveřmi před nosem, Maikey s klukama by to hned Brianovi donesli a mámu jsem svými starostmi zatěžovat nechtěl, zbývaly už jen dvě poslední osoby, u kterých jsem doufal, že najdu útočiště a trochu pochopení i navzdory tomu, že mě milují stejně tak jako Briana a snahu rozmluvit mi tohle všechno od nich budu mít na stříbrném podnose prakticky neustále, ale nic jiného mi nezbývalo.

Lindsay: "Justine, co tady děláš tak pozdě?"
J: "Promiň, nechtěl jsem vás vzbudit."
Melanie: "Co se děje, Justine?"
J: "Mohl bych u vás, prosím, zůstat?"
Lindsay: "Jasně, pojď dál."
J: "Děkuju."
Lindsay: "Justine, co se stalo?"
Melanie: "Nech mě hádat - Brian?"
J: "Jo, ale tentokrát to nebyla jeho vina."
Melanie: "Tím chceš říct, že si něco udělal ty?"
J: "Ano, ale já o tom teď nechci mluvit."
Lindsay: "Tak dobře, zlato, já ti připravím pohovku."
J: "To je dobrý, já to zvládnu."
Lindsay: "Dobře, ale ráno si promluvíme?"
J: "Slibuju."
Lindsay: "Dobrou noc."
Melanie: "Hezky se vyspi."
J: "Díky, dobrou."

Bylo mi mIzerně z toho, že přidělávám starosti ještě těmhle dvěma, ale neměl jsem na vybranou, potřeboval jsem někde zůstat a taky vědět, že tu je pořád někdo, komu na mně záleží a nenechá mě ve štychu, i když bych si to vlastně zasloužil za to, jaký jsem idiot.
Doufal jsem, že se mi hned podaří usnout, abych na to všechno a hlavně na Briana nemusel myslet, ale nedokázal jsem ani zavřít oči bez toho, abych neměl jeho tvář přímo před sebou, neviděl jsem ho ani ne hodinu a už mi šíleně chyběl, potřeboval jsem ho mít u sebe, ale stejně tak jsem potřeboval svojí práci, která mě momentálně drží nad vodou a je to jediná šance, jak být muž.

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 11 //

12. march 2014 at 7:19 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
varování 15+

#BrianKinney #JustinTaylor

Brian

Nikdy by mě nenapadlo, že se s Justinem dostaneme do takovéhle situace, kdy tím, kdo nabízí pomoc, budu já a že on bude tím, kdo ji všemožnými způsoby odmítá, jen aby si dokázal mužnost, aby si dokázal, že nikoho nepotřebuje a hlavně, že nepotřebuje mě a je očividné, že je pro to ochotný podstoupit cokoliv, jen aby dosáhl svého. Ale děsí mě jen představa toho, co by mohl dělat a ničí mě vidět v Justinových očích strach, když se snaží zabránit tomu,abych se dozvěděl, co se s ním děje a ta bezmoc mě pomalu zabíjí!
Bylo opravdu těžké před ním stát a vidět, jak mi bez sebemenšího problému lže, ale zároveň vidět ten strach, který ho sužoval to bylo přímo nesnesitelné a já mu opravdu chtěl pomoct, chtěl jsem, aby mi řekl, kde vzal ty peníze a všechno to s ním vyřešit, chtěl jsem, aby věděl, že mně může říct cokoliv, ale stejně tak jsem ho za tu jeho tvrdohlavost skoro zabil a asi bych to i udělal, kdyby pro mě ten malej zmetek toho tolik neznamenal. Jenže pak když jsem se mu jako nějakej zamilovanej idiot otevřel a řekl mu, jak moc mě ničí ho vidět takhle utrápeného a bezmocného, tak mi v podstatě vmetl do obličeje, že tohle všechno je moje vina, že se učil od nejlepšího a tím pádem za všechno můžu já a v tu chvíli jsem ho opravdu ani nechtěl mít na očích a řekl mu, aby šel a na otázku, jestli se má vracet, jsem mu v podstatě odpověděl, že je mi to jedno... alespoň na pár vteřin mi to jedno vážně bylo...
Jenže pak když jsem z koupelny zaslechl, jak se za ním zaklaply dveře, tak se mi sevřelo srdce, uvědomil jsem si totiž, že by se už vážně nemusel vrátit a to mě velmi děsilo, nedokázal jsem ani představit, že bych ho někdy mohl ztratit, on se stal součástí mého života natolik, že bez něj už bych nebyl schopný ho dál vést a tomu jsem potřeboval za každou cenu zabránit a také konečně odhalit, co se s ním děje.
Ani ne minutu po jeho odchodu jsem se vydal za ním a naštěstí jsem ještě z dálky zahlédl, jakým směrem jde, nasedl jsem do auta a vydal se za ním, jel jsem doslova šnečím tempem a modlil jsem se, aby mě nezaregistroval a díky bohu šlo vše podle plánu. Neměl jsem ani tušení, kam jeho kroky směřují a rozhodně jsem z toho neměl dobrý pocit, protože jsem se čím dál tím víc dostával do nějaké prdele světa, kde to dokonce neznám ani já a to jsem v Pittsburghu ošukal každýho a vlastně všude, ale tady to byl opravdu nějaký zapadákov, ale ještě víc než, že se mi nelíbilo, jak to tu vypadá, mě spíš dost děsilo to, proč sem Justin jde a co tu vlastně chce vůbec dělat, ale opravdu jsem si nebyl vůbec jistý, jestli chci znát odpověď.
Najednou se zastavil před nějakým barem nebo spíš pajzlem a následně zamířil rovnou dovnitř a já vůbec nechápal, proč by Justin šel na místo, které vypadá jak nějaký bordel, jenže pak ve mně trklo. To jeho chování, to nevysvětlitelně velké množství peněz a to jeho ponocování. Všechno to ve mně najednou začalo vřít i navzdory tomu, že jsem si vůbec nebyl jistý tím, že by mé tušení mohlo být správné, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, mohl jsem myslet jen na to, že se Justin pravděpodobně prodává za peníze.
Nemohl jsem se hnout z místa a dál jsem posedával v autě, můj pevný stisk vytvářel téměř hluboké otisky mých dlaní na volantu, byl jsem hrozně vytočený a hlavně jsem nevěděl, co mám dělat, já se vlastně bál něco udělat, bál jsem se ho následovat dovnitř a utvrdit tak svoje tušení, protože v tu chvíli by to asi byl můj konec. Doslova se mi vařil mozek všemi těmi myšlenkami a představami o tom, jak se Justin někomu nabízí za peníze, jak nechává aby se ho dotýkaly nějací upocení slizouni, bylo mi z toho hrozně zle a málem jsem zešílel, tohle už ale nebylo jen o mé žárlivosti a o tom, že chci aby byl Justin jen můj, ale taky o tom, co je Justin ochotný podstoupit, jen aby mi dokázal jak samostatný dokáže být a o tom, že se tím doslova ničí a já se v tu chvíli za to opravdu cítil zodpovědný, protože kdybych ho tolik nenutil do toho, aby přijal moje peníze, tak by se nikdy nedostal na takové dno.
Ale musel jsem se sebrat, vždyť jsem si nebyl vůbec stoprocentně jistý tím, že Justin opravdu dělá to, z čeho ho tu obviňuji a jediný způsob, jak to zjistit, bylo vydat se dovnitř za ním. Nechtěl jsem tam jít, ale věděl jsem, že musím, takže jsem se nadechl, sebral veškerou odvahu a šel a jakmile jsem se ocitl vevnitř, tak jsem už ani nevěděl, co si mám myslet. Možná by si někteří řekli, že tohle musí být přece nebe pro Briana Kinneyho, ale tak to nebylo ani jeden z těch kluků, co se tu kroutil na baru, mě nezajímal. Jediné, co jsem chtěl, bylo najít Justina. Rozhlížel jsem se na všechny strany a nikde neviděl tu jeho blonďatou hlavičku, viděl jsem jen chodbičku, která vedla do nějaké zadní místnosti a taky to, že tam vždycky směřoval nějaký kluk s uslintaným chlápkem a v tu chvíli jsem mohl myslet jen na to, že Justin se tam pravděpodobně nachází zavalený pod nějakým upoceným tělem a já nemohl udělat absolutně nic, abych to zastavil a to byl ten nejhorší pocit na světě.
Myslel jsem, že uteču pryč, dokonce jsem i cítil, že moje slzy se chtějí dostat ven, ale v tu chvíli jsem v sobě měl tolik vzteku, že jsem jim to nedovolil a pak mě něco doslova praštilo do očí - zahlédl jsem ho, tu jeho blonďatou hlavu, to jeho téměř nahé tělo jen v boxerkách a taky to, jak svůj rozkrok tře o rozkrok nějakého hnusáka. V tu chvíli jsem myslel, že snad budu vraždit, jen jsem si nebyl jistý tím, jestli Justina anebo toho chlápka, ten pohled na to, jak se mu nakrucuje v klíně, byl nesnesitelný a já se v tu chvíli nezastavitelně rozešel rovnou k nim.
Zastavil jsem se přímo u nich, ale Justin mě neviděl, protože ke mně byl otočený zády, nevěděl jsem, jestli mám do něho praštit anebo ho shodit, ale nakonec jsem mu položil ruku na rameno a otočil si ho k sobě a řekl tu největší pitomost, která mě v ten moment napadla...

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 10 //

11. march 2014 at 6:34 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
bez varování

#JustinTaylor #BrianKinney #EmmettHoneycutt

Justin

Nikdy v životě jsem na Briana nebyl naštvanější, vždyť on mi vzal to poslední místo, kde jsem se mohl cítit příjemně, kde jsem se s nikým nehádal a nemusel se před nikým předvádět, jak děvka, kvůli penězům, bylo to místo, kam jsem se mohl schovat a taky tam být s lidmi, které miluju a dělat to, co mě baví, ale on mi tohle všechno ukradl a jen tak mi to vmetl do tváře, jako kdyby se nic tak vážného nestalo, v podstatě mi vzal kus mě!
Nevěděl jsem, kam mám jít, za Brianem jsem vrátit nechtěl, do jídelny jsem jít nemohl, nejen proto, že už tam podle všeho nepracuji, ale taky proto, že jsem v Debbiiných očí nechtěl vidět to zklamání, které jsem jí jistě způsobil a na moji noční práci bylo ještě příliš brzo, takže moje kroky zamířily k člověku, který mi snad zvedne náladu a navíc nezná můj problém natolik, aby se ke mně otočil zády...

Emmett: "Zlato, co tady děláš?"
J: "Můžu dál?"
Emmett: "Jistě, pojď dovnitř."
J: "Děkuju."
Emmett: "Není za co. Proboha, ty vypadáš."
J: "Já vím, mohl bych vypadat líp."
Emmett: "Co se ti stalo?"
J: "To je na dlouhé povídání."
Emmett: "Očividně to není ani moc příjemné téma."
J: "To opravdu ne, nechci o tom mluvit. A kde jsou Maikey s Benem?"
Emmett: "Šli ven, nejspíš do Babylonu, bych řekl."
J: "Aha a ty jsi doma?"
Emmett: "No měl jsem v plánu tam taky zajít, ale přece tě tu takhle nenechám."
J: "Ne, klidně běž, já půjdu, nebudu ti přece kazit plány."
Emmett: "To nepřipadá v úvahu, klidně tu zůstaň."
J: "Tak děkuju, ale opravdu bys měl jít."
Emmett: "Jsi si jistý?"
J: "Jsem, neboj, já stejně za chvilku budu muset jít, jen pokud by ti to nevadilo, tak bych si tu trochu odpočinul."
Emmett: "Udělej si pohodlí, jak se ti jen zlíbí."
J: "Děkuju," natáhnul jsem se na pohovku.
Emmett: "Není za co," políbil mě na čelo a šel se připravit.

Bylo mi opravdu hrozně mizerně a na Briana jsem měl nehorázný vztek, ale taky jsem v tu chvíli byl příšerně vyčerpaný a unavený, takže netrvalo dlouho a na té pohovce jsem absolutně vytuhnul.
Když jsem se probudil, tak bylo něco málo před půlnocí, Emmett už byl dávno pryč a já se cítil trochu nesvůj, že jsem se sem takhle vetřel, ale neměl jsem na vybranou, potřeboval jsem se trochu zklidnit a odpočinout si a u kluků doma to mám vždycky jisté a za to jsem moc rád, i když bych si to od nich popravdě nezasloužil za to všechno, co jsem provedl.
Posléze jsem se odhodlal a vydal jsem se zase do baru, kde se budu cítit jako obvykle příšerně, ale teď jsem si stoprocentně jistý, že už mi nic jiného nezbylo, už nemám ani jídelnu, kde bych si mohl vydělat peníze, jako každý normální člověk, jsem doslova ztracený v tom, co jsem si sám způsobil a v podstatě jsem ublížil, komu jsem jen mohl, ze všeho nejvíc však sobě.
Dneska to tam ale bylo jiné, jako kdybych se s tím už vážně začínal sžívat, jako kdyby se to pomalu stávalo součástí mě a všechno, co jsem dělal, jako by bylo přirozené. Za celý večer si na mě ukázali dva chlápci a já se bez sebemenšího přemýšlení za nimi vydal, jejich doteky už mě tolik neotravovaly, jejich poznámky už jsem přecházel a tancoval jsem, jak nejlépe a nejsvůdněji jsem mohl, opravdu jsem se cítil, jako kdyby kus mě někdo zevnitř vydlabal a všechno, co mě dělalo dobrým, jako by s tím kusem odešlo, jako bych už to ani zdaleka nebyl já. Dnes jsem dokonce zůstal déle, nechtěl jsem se ještě vrátit domů za Brianem, protože jsem věděl, že by to nedopadlo dobře a nakonec jsem zde i našel nějaké místo ke spaní, sice to nebyla Brianova postel, ale i tak se to dalo zvládnout. Jakmile jsem se ráno probudil, nebo jsem spíš byl probuzen, tak jsem se okamžitě vydal do školy, bylo načase, abych se tam ukázal, pokud chci aby mi ty peníze byly k něčemu.
Do hajzlu! Až teď mi to došlo, vždyť já mám ty peníze ve svém školním batohu, který se nachází u Briana doma. Jediný, co mě ve škole udržovalo při smyslech, bylo, že Brian ho určitě nenašel, to by si nedovolil hrabat se mi ve věcech, když on sám to nenávidí, ale opravdu jsem si tím nebyl zcela jistý.

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 9 //

10. march 2014 at 6:17 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
varování 18+

#BrianKinney #JustinTaylor #DebbieNovotny #TedSchmidt

Brian

V Kinneticu to pro mě bylo doslova peklo, když na mě někdo mluvil, tak mi chvíli trvalo si uvědomit, že vlastně mluví na mě. Papíry, které mi ráno položili na stůl, pořád ležely ve stejném stavu, v podstatě jsem se ani jednou nedotknul propisky a jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem do sebe lil litry silného kafe a snažil se zůstat soustředěný, ale dost neúspěšně. Všechny moje myšlenky směřovaly k Justinovi, před očima jsem měl pořád ty obrovské fialovomodré modřiny ve tvaru ruky, které ho pokrývaly, vypadaly opravdu hrozně a mně bylo jasné, že tohle mu musel někdo udělat, jen už jsem si nebyl jistý tím, jestli se to stalo v nějakém afektu anebo v posteli nějakého týpka s násilnými sklony, ale ať už tak nebo tak, bylo mi mizerně pořád stejně. V tom prvním případě bych si toho dotyčného našel a ani sám nevím, co bych mu byl schopný udělat, nenávidím když Justinovi někdo ubližuje, ale v tom druhém případě bych... já ani vlastně nevím, nedokázal bych mu říct, aby odešel, pokud si našel někoho jiného, ale neměl bych na vybranou, já nechci jen polovinu Justina, i když teď už mám vlastně jen zhruba třetinu, protože já ho chci celého se vším všudy od hlavy až k patě, chci, aby patřil jen a jen mně!
Vím, že pokud ho chci zpátky, tak je na čase zjistit, co se s ním děje a kam v noci vždycky zmizí a bojí se mi o tom říct, nechci si ani nic představovat nebo domýšlet, protože vím, že by mě to akorát svinsky bolelo. Nemůžu ale dělat žádné závěry, dokud nezjistím, co všechno se za tímhle skrývá, jen ještě nevím, co všechno budu muset udělat a podstoupit, abych tohle všechno zjistil.

Ted: "Briane, slyšíš?"
B: "Co, cože?"
Ted: "Jen, že tady na tebe už asi minutu mluvím, jsi zase úplně mimo."
B: "Promiň, jen jsem zamyslel. Co jsi potřeboval? "
Ted: "Myslím, že bys měl jít domů, takhle jsi tu k ničemu."
B: "Tohle je snad moje firma, nemyslíš?"
Ted: "A to ti nikdo neodpírá, jen že si za celý den nic neudělal, takže nemá smysl, aby si tu vysedával, když je očividné, jak moc bys odtud nejradši utekl."
B: "Nemůžu se jen tak sebrat a jít domu."
Ted: "Můžeš, jenomže nechceš."
B: "Co tím myslíš?"
Ted: "To, že poznám, když se mezi tebou a Justinem něco děje, ale mám pocit, že tentokrát je to opravdu vážné a proto trávíš veškerý čas v Kinneticu, i když nemusíš, jen aby ses mu vyhnul."
B: "Nemyslíš, že je na čase se vrátit k účetnictví?"
Ted: "Neboj, ale ty už běž hlavně domů nebo zavolám, ať pro tebe někdo přijde, i kdyby to měl být Justin."

Tohle jsem opravdu nehodlal riskovat, takže jsem ho, i když velmi nerad, radši poslechl a šel pryč. Ale měl pravdu v tom, že svůj čas radši trávím tady než doma, protože buď jsem tam sám a zabíjím se myšlenkami na Justina anebo jsem tam s Justinem, ale ne způsobem, jakým bych chtěl být, vlastně už jen čekám, kdy po sobě začneme házet věcmi.
Ale kdyby mě ty hádky ve většině případů tak strašně moc nerozpalovaly tak by to všechno bylo mnohem snazší, ale ta touha se Justina zmocnit v koupelně, na kuchyňské lince, na podlaze, v posteli, no prostě v každé části mého bytu, je tak moc velká, tak moc bych ho chtěl ošukat, že mě to doslova zabíjí, jenže už nejde jen o ten sex, ale i ten problém s dotýkáním, nemoct se ho dotknout kdykoliv chci, nemoct se dotknout té jeho hebké kůže a nemoct se přisát na ty jeho smyslné rty je mučení, které bych nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli.
Neměl jsem ani pomyšlení na to, že bych se hned vydal domů, to bych se rovnou mohl postavit před jedoucí náklaďák, protože by to vyšlo úplně nastejno, takže jsem radši vyrazil na mnohem příjemnější místo, kde se mi třeba dostane nějaké pomoci a taky zaplnění mého prázdného žaludku.

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 8 //

9. march 2014 at 7:27 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
varování 12+

#JustinTaylor #BrianKinney #DebbieNovotny

Justin

o týden později

Bylo by všechno mnohem snazší, kdyby se mnou moje druhé já přestalo bojovat a dovolilo mi přijmout veškerou tu pomoc, kterou mi všichni a především Brian nabízejí, ale je těžké se jen tak vzdát, je těžké ukázat tu bolest, kterou skrývám, je těžké nechat ostatní, tedy vlastně Briana nechat říct, že měl pravdu, že jsem jenom naivní kluk, co si usmyslel, že si poradí sám a teď se mu to vymklo z rukou a to já právě nechci, chci jim, ale především sobě dokázat, že na to mám, že dokážu udělat to, co chci bez jakékoli pomoci druhých.
Ale opravdu jsem nečekal, že z jedné lži jich vznikne hned několik, lžu vlastně každému, komu můžu - Brianovi, Debbie, klukům, dokonce i ve škole. Když mám být ve škole, tak jsem v jídelně, když mám být v jídelně tak jsem ve svém novém zaměstnání a když mám být tam, tak jsem alespoň chvíli s Brianem, abych ho zbavil toho podezření, že se mnou něco děje. Ale je to čím dál tím těžší a já nevím, jak dlouho to ještě vydržím, jsem opravdu už vyčerpaný na doraz, ale nemůžu přestat, doslova mě to celého pohltilo a mám pocit, že už není cesty zpět.
Dnes se tu zase kroutím, jak nějaký striptér na baru a nechávám ty uslintané chlápky, aby mi strkali bankovky za trenky a při tom neodolali plácnutí po mém zadku. Já se ale jen usměju nebo dokonce po dotyčném mrknu a vypadám jako někdo, kdo je v téhle branži dlouho, ale při tom vlastně nemám ani ponětí, co že to vůbec dělám. Je mi ze mě samotného zle, ale i přesto se tu svíjím, jak v extázi a předvádím nadrženost, jen abych dostal víc peněz. A pak jen vyděšeně čekám, kdy si jeden z nich zase požádá konkrétně o mě a já se svým rozkrokem budu muset přilepit na ten jeho, protože se mu u něj budu kroutit, jak nějaká laciná děvka.
Netrvalo dlouho a jeden z nich si na mě ukázal, srdce mi začalo silně tlouct, ale ve tváři jsem nedával nic najevo, sestoupil jsem z baru a následoval jej ke křeslu, do kterého se usadil jak nějaký král...

"Ahoj, blonďáčku."

V tu chvíli jsem měl osypky a husinu po celém těle, ale i nadále jsem se falešně usmíval a začal se před ním smyslně pohybovat, kroutil jsem se a hladil po těle. To prase se mezitím hladilo jednou rukou v rozkroku a kdyby v té druhé nedržel velký obnos peněz, tak bych pravděpodobně utekl pryč, ale ty prachy jsem potřeboval, takže jsem pokračoval v tancování a modlení se, aby už byl konec.

"Pojď ke mně," řekl velmi nechutně nadrženým hlasem.

Nenávidím, když se mě dotýkají na místech, kterých by se měl dotýkat jen Brian, ale jsou to pravidla, se kterými jsem souhlasil, takže mi nezbývalo nic jiného, než se posadit na klín toho hnusáka, svíjet se na něm a rozkrokem se otírat o ten jeho napěchovaný.
Připadalo mi to opravdu nekonečné, ale jeho ruka s bankovkou se za mými spodkami objevovala velice často, takže jsem zatnul zuby a svíjel se dál. Jenže pak začal být nějaký moc dotěrný a zatínání zubů už mi nestačilo, doslova mě olizoval svým slizkým jazykem a rukama mi hladil zadek a následně mě velice surově zmáčknul, až jsem nadskočil bolestí a mně v tu chvíli bylo jasné, že budu mít na zadku nehezkou připomínku tohohle všeho...

Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc // 7 //

8. march 2014 at 8:00 | Janča |  Muž musí vědět, kdy má přijmout pomoc
varování 18+

#BrianKinney #JustinTaylor

Brian

Tentokrát už jsem měl chuť zabíjet, v jednu chvíli usnu s Justinem v náruči a v té další zjistím, že už se zde zase nenachází a já absolutně nevím, kam zmizel, co dělá a proč to vlastně vůbec dělá a ze všeho nejvíc nechápu, co se s ním děje. Včera mi řekl, že si musel něco zařídit a vrátil se v šest hodin ráno, aniž by mi řekl, co celou noc dělal a dneska zmizel zase a kdo ví, kdy se vrátí nebo spíš, jestli se vůbec vrátí, ale mám ten pocit, že do té doby puknu vztekem a zblázním se od strachu, ale taky vím, že je na čase zjistit, co se s ním děje.
Chodil jsem z jedné strany bytu na tu druhou a zase zpátky, občas jsem se posadil na pohovku, postel nebo do křesla, ale pokaždé jsem tam vydržel jen pár vteřin, jelikož mě sezení nervovalo ještě víc než chození. Chůze mi naopak pomáhala, aby čas utíkal rychleji. Pořád jsem si představoval, kde by se tak asi mohl nacházet, nemohl jsem tu myšlenku vyhnat z hlavy, stejně jako strach si se mnou pohrávala i má žárlivost, mohl jsem si jenom domýšlet, že se právě teď nachází v posteli někoho jiného a mě tu nechává zešílet, myslel jsem, že až se mi dostane do ruky, tak ho vlastnoručně zabiju, ale ze všeho nejvíc jsem ho chtěl už mít konečně u sebe s tím jeho kouzelným sunshinovským úsměvem, který mě vždy zahřeje u srdce.
Ručička na hodinách se rychle blížila ke třetí hodině, vlastně zbývalo už jen nějakých deset minut a mně bylo jasné, že to za žádnou cenu nemůže stihnout a taky, že z toho tentokrát nevyvázne tak rychle, tentokrát se mi bude pěkně zpovídat a je mi jedno, jak moc starostlivě budu vypadat, protože já se o něho opravdu bojím. Bojím se toho, co všechno by byl schopný podstoupit, jen aby nemusel přijmout mojí nabídku pomoci a školu si mohl zaplatit sám a aby mi pak mohl s ledovým klidem, sebevědomě do očí tvrdit, že teď už je z něho oficiálně chlap, aniž by se musel doprošovat mých milodarů. Otázkou ale zůstává, jak si 19letý kluk může poradit sám, aniž by nemusel podstoupit něco nepříjemného ne-li nebezpečného?
Byl jsem připravený se přesně ve tři hodiny zvednout a jít ho bez sebemenšího rozmýšlení hledat a bylo mi jedno kde, hledal bych prostě všude bez ohledu na to, jak dlouhou dobu by mi to zabralo, vím jen, že bych nepřestal, dokud bych ho nenašel a nevěnoval mu jeden pohlavek za tohle všechno. Jenže najednou se zničehonic rozrazily dveře, ve kterých stál znatelně vyčerpaný Justin...

B: "No ne, ztracený chlapec se uráčil přijít."
J: "Nemůžeš toho nechat?"
B: "Čeho? Teprve jsem začal."
J: "Tak přestaň!"
B: "Jen by mě zajímalo, kde jsi byl?"
J: "Do toho ti nic není."

Absolutně mi vyrazil dech, nikdy mě žádnou větou tak rychle neodbyl, jen aby se mohl vyhnout očividně dost nepříjemné odpovědi, ale já byl rozhodnutý to za každou cenu zjistit.

B: "Kde jsi byl, Justine?" změnil jsem svůj chladný tón na starostlivý.
J: "Nikde!"
B: "Jestli se něco děje, tak mi to prostě řekni."
J: "A od kdy se ty zajímáš, jestli se něco děje?!" s tímhle prohlášením chtěl odejít do koupelny, ale když kolem mě procházel tak jsem ho chytil za ruku a propletl si své prsty s těmi jeho.
B: "Justine, prosím, řekni mi to."
J: "Kolikrát ti mám říkat, že není co?!" vysmekl svou ruku z mé.
B: "Vím, že se něco děje, tak mi to řekni!"
J: "Nevím, co ze mě snažíš vypáčit, ale já na tohle nemám náladu... jdu se vysprchovat," odešel do koupelny a doslova mi bouchl dveřmi před nosem.

Sedl jsem si na postel a čekal, kdy se uráčí vyjít ven, ale vše nasvědčovalo tomu, že v té koupelně radši dneska bude spát, než aby se mi musel zpovídat. A musím přiznat, že mě opravdu děsilo to, proč se se mnou bojí mluvit, proč se mi bojí odpovědět na tak jednoduchou otázku.
To čekání mě pomalu zabíjelo, tak jsem se rozhodl, že už to dál nepřipadá v úmyslu, takže jsem bez rozmyslu vešel do koupelny...