Navždy sám

19. února 2014 v 18:40 | Janča |  Povídky QAF-jednorázovky
Jednorázovka - Je to krátké, ale tak nějak jsem to potřebovala napsat Usmívající se Omlouvám se za případně způsobené trauma Smějící se

BRIAN

Chodil jsem po bytě sem a tam a sbíral Justinovo výkresy, každý z nich jsem si pečlivě prohlédl a následně jej zmuchlal a vyhodil do koše a zároveň mezitím ničil vše, co mi přišlo pod ruku. Shazoval jsem věci ze stolků a některými jsem dokonce házel o zeď a přitom jsem brečel, jak smyslů zbavený. Po chvíli jsem narazil na naši společnou fotku, na které ho zezadu objímám a koušu do jeho ucha... Usmívá se na ní přímo dokonale a vypadá neuvěřitelně šťastně a já taky, protože v tu chvíli jsem ho již bláznivě miloval!
I s tou fotku jsem si sedl na pohovku a pozoroval jí, dopadaly na ní mé slzy a já jsem zoufale hladil jeho tvář a tak moc jsem chtěl, aby to bylo reálné, abych se mohl dotýkat jeho hebké kůže.

Tu fotku jsem pozoroval asi hodinu a brečel jsem pořád stejně, nemohl jsem myslet na nic jiného, jen na tu bolest v mém srdci. Nakonec jsem se odhodlal a šel udělat to, čemu jsem se snažil vyhnout ze všeho nejvíce... Začal jsem sbírat všechno jeho oblečení a všechny věci a ukládal jsem je do krabice s názvem Sunshine a při tom jsem si přehrával poslední chvíle strávené s ním. Ty chvíle naprosté bezmoci a bolesti, to jak se na mě snažil ze všech sil usmívat, ale kvůli té nesnesitelné bolesti nemohl, to jak se snažil držet mou ruku v té své, ale ani na to neměl dostatek síly, to jak se dožadoval mého polibku, než navždy odejde. Ten polibek si pamatuji naprosto perfektně, protože byl opravdu poslední. Poté, co jsem ho políbil, jsem ho držel za ruku a on po chvíli zavřel oči a už je nikdy neotevřel, už nikdy neotevřel ta svoje krásná modrá kukadla a já jsem jen zůstal sedět u jeho postele a díval jsem se na jeho bezvládné tělo, na tělo které dříve představovalo dokonalost, ale teď už jen kostru potaženou kůží. Naposledy jsem se k němu naklonil, do ucha mu pošeptal, že ho miluji a odešel... To bylo naposledy, co jsem ho viděl, ani na jeho pohřeb jsem nedokázal jít, místo toho jsem se zavřel ve svém bytě, pil do němoty a neustále si prohlížel jeho věci, které ve mně vždycky vyvolaly pláč.
S těmito vzpomínkami pro mě bylo čím dál tím těžší ukládat jeho věci do krabice a nakonec, když jsem narazil na jeho bundu, která ním ještě voněla, jsem s ní ulehl do postele a objal jí jako by to byl on... Na chvíli jsem si dokonce představil, že se vedle mě nachází, že se usmívá a líbá mě a je šťastný, že my oba jsme šťastní. Ale po chvíli jsem si uvědomil, že místo vedle mě je prázdné a navždy jím už zůstane a že já budu už navždy sám...
 

51 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 20. února 2014 v 6:12 | Reagovat

To bylo tak procítěné. Opravdu nádherně napsané

2 Janča Janča | Web | 20. února 2014 v 8:41 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

3 Tonička Tonička | 21. února 2014 v 13:50 | Reagovat

Souhlasim s Jane, bylo to vazne krasne, ale smutne ja vazne nemam slov bylo to tak procitene a zpusobilo  mi to trauma a priznam se ze jsem brecela :-(
Neda se ani slovy popsat jak moc se mi to libilo. Bylo to vazne moc dokonale a vubec nevadi, ze je to kratke, protoze takhle to uplne staci na popsani neceho tak smutneho, ale zaroven tak kouzeneho co dokazuje jak mo Brian Justina miloval a porad miluje :-(  :-)

4 Janča Janča | Web | 21. února 2014 v 14:24 | Reagovat

[3]: Děkuji za tak úžasnou pochvalu:-) a omlouvám se za to trauma, ale pro mě je to pochvala :-D :-D :-)
Taky souhlasím, že ho miloval jak nejvíc uměl a hlavně, že ho nikdy milovat nepřestane :-) Ale my můžeme věřit a doufat, že se jednoho dne zase shledají :-)

5 Karin Karin | 13. července 2015 v 22:16 | Reagovat

Moc pěkné ale smutné. :-(

6 Janča Janča | Web | 14. července 2015 v 8:51 | Reagovat

[5]: Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama