Můj život(3)

22. února 2014 v 16:31 | Janča |  Můj život
Nový díl.

BRIAN

Celou dobu jsem netrpělivě čekal na příchod lékaře s dobrou zprávou, ale když nakonec dorazil jsem byl vyděšenější než kdy dřív. Z jeho výrazu jsem poznal, že nám přišel říct něco zlého... A to buď, že můj syn zemřel anebo pokud se nestane nějaký zázrak tak s jistotou brzo zemře... V ten moment se mi chtělo brečet, ale kvůli tomu strachu jsem to nedokázal, ale ani jsem nebyl schopný se zeptat co s ním je, můj strach mi to za žádnou cenu nechtěl dovolit...


Lindsay: "Tak co jak je na tom?"
Melanie: "Je naživu?"
Dok: "Ano je..."

Ze srdce mi spadl obrovský kámen a na obličeji se mi vykouzlil úsměv, myslel, že tímto oznámením se vše vrátilo do normálu, že už se nemáme čeho bát a Gus bude v pořádku, ale zmýlil jsem se...

Dok: "Ale ještě nemá ani zdaleka vyhráno... Měl rozsáhlá vnitřní krvácení, která se díky bohu podařilo zastavit, ale bohužel jsme mu museli vzít ledvinu což je u dítěte jeho věku velký zásah do jeho těla a také měl silný otřes mozku a má zlomenou ruku... Právě teď ho udržujeme v umělém spánku, ale velice se bojím toho, že až ho z něho budeme probouzet tak se neprobere... Doslova jeho život záleží jen na něm, na tom jestli zabojuje anebo se vzdá."

Lindsay se okamžitě složila Melanie do náruče a Justin se hned rozbrečel, jen já jsem tam stál jak přikovaný a nevěřicně na něho hleděl... Bodalo mě u srdce a v hlavě jsem měl nepřetržitý koloběh myšlenek... Právě mi někdo právě řekl, že můj syn pravděpodobně zemře a já nemohl udělat absolutně nic, abych to změnil... Všechno co jsem věděl, bylo, že má můj pětiletý syn svůj život ve svých rukou.

B: "Takže mi chcete říct, že není žádná záruka, že se probudí?"
Dok: "Bohužel ne."
B: "To je jako všechno co mi řeknete?! To opravdu nic neuděláte?!"
Dok: "Je mi líto, ale..."
B: "Strčte si svou lítost někam!"
J: "Briane no tak."
B: "Co?!"
J: "Musíš se uklidnit."
B: "Já jsem v klidu nevidíš?"
J: "Ne nejsi, jsi rozrušený a Gus tě teď potřebuje."
B: "Já vím, já vím..."...Třásl se mi hlas.

Potřeboval jsem ho okamžitě vidět, ale bál jsem se toho, že mě za ním nepustí, ale taky toho co budu dělat, když mě k němu pustí... Bál jsem se naprosto všeho...

Lindsay: "Můžeme za ním?"
Dok: "Dneska ne... Musí odpočívat."
Melanie: "A kdy?"
Dok: "Možná zítra, ale nic neslibuji."
B: "To jsme si už stihli všimnout."
J: "Briane!"
B: "Omlouvám se, já, já..."
Dok: "To je v pořádku... Chápu vás... Měli byste jít domů, teď stejně nic nezmůžete."
B: "Já nikam nejdu."
J: "Briane musíš si odpočinout,"...Pohledem mě prosil.
B: "Tak dobře půjdeme."

Ačkoliv jsme nechtěli tak jsme se všichni vydali domů se strachem o našeho syna. Když jsme dorazili do loftu tak jsme oba mlčeli, já si sedl na pohovku a díval se před sebe do prázdna a Justin zůstal stát v kuchyni jako opařený... Nevěděl jsem, co mám dělat, co mám říkat a on byl taky v šoku a absolutně neschopný mluvit i když bylo znát, že bych chtěl říct něco, čím by mi mohl vyjádřit oporu a nějak se mě pokusil uklidnit, ale poněvadž pro něho Gus znamená stejně tolik jako pro mě tak oporu potřeboval i on, ale já v tu chvíli nebyl schopný mu ji poskytnout... Mohl jsem myslet jen na to, že se můj syn právě nachází v nemocnici a pravděpodobně zemře.

JUSTIN

Byl jsem hrozně vyděšený, takový strach jsem nikdy v životě nezažil a Brian byl absolutně mimo, nemohl jsem udělat nebo říct nic čím bych mu pomohl, mohl jsem na něho jen tupě zírat a modlit se aby Gus přežil, protože jsem věděl že pokud to nezvládne, tak už nikdy nebudu mít toho Briana, kterého jsem měl, absolutně by ho to zničilo a vlastně nejen jeho, zničilo by nás to všechny, už nikdy bychom nebyli jako dřív a Gus je Brianův život, pokud zemře on, zemře i Brian... Jeho duše určitě.
Už to bylo dvě hodiny od chvíle, co jsme přišli a ani jeden za tu dobu neřekl jediné slovo, Brian se stále nacházel na pohovce a já se opíral o kuchyňskou linku, ale čím déle jsme jen mlčeli tím horší to pro nás oba bylo a také bylo na čase abych se vzchopil a pomohl Brianovi.
Šel jsem za ním a chtěl si k němu sednout, ale když jsem spatřil jeho obličej na kterém se nacházely cestičky od slz a jeho skleněné oči tak jsem se hrozně vyděsil... Tohle bylo totiž poprvé, co jsem viděl Briana brečet...

J: "Briane?"

Ani se na mě nepodíval a jen se dál koukal do prázdna... Vypadalo to jako kdyby tam sedělo jen jeho tělo, ale jeho vnitřek jako by byl pryč...

J: "Briane, slyšíš?"

Konečně se na mě alespoň podíval nebo se spíš díval skrze mě.

J: "Briane, prosím mluv se mnou,"...Sedl jsem si k němu a chytl ho za ruku, on mi ji okamžitě pevně sevřel.
B: "Já nevím, co mám dělat, Justine."

Podíval se na mě s výrazem, který doslova prosil abych mu pomohl, abych mu řekl, co má dělat, ale já to nevěděl, nevěděl jsem, co má udělat nebo jak mu pomoci.

J: "Měl by sis odpočinout."...Nic jiného mě nenapadlo, ale bylo nutné mu to říct, protože byl velmi vyčerpaný a znatelně unavený.
B: "Jsem v pořádku."
J: "Nejsi, musíš se vyspat... Gus tě bude potřebovat silného."

Čekal jsem, že bude vzdorovat nebo alespoň nějak odmlouvat, ale on se místo toho zvedl a nechal se odvést do ložnice... Pomohl jsem mu dostat se z jeho oblečení a potom jsem sundal i svoje a oba nás dostal pod peřinu. Hlavu jsem si položil na jeho hruď a on mě pevně objal a políbil do vlasů...

B: "Děkuju."
J: "Za co?"
B: "Za to že jsi tak silný a že tu pro mě jsi."
J: "Jen jsem tě dostal do postele, nijak jsem ti nepomohl... Jsem k ničemu."
B: "To neříkej Justine... Bez tebe bych se už dávno složil, to že jsi u mě, mi pomáhá ze všeho nejvíc."
J: "Ale chtěl bych být schopný ti pomoct víc."
B: "To už víc ani nejde, děláš vše co je v tvých silách, to já bych ti měl být taky oporou a místo toho se tu skládám jako domeček z karet."
J: "Jde o tvého syna, ty potřebuješ oporu ze všech nejvíc."
B: "Potřebujeme jí oba."

Na to už jsem mu nic neřekl, protože měl pravdu, já jsem ho jen jemně políbil a jemu se poté podařilo usnout, ale já nemohl, mohl jsem myslet jen na to, co bude následovat.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 23. února 2014 v 16:54 | Reagovat

Bože ani si nedovedu představit, jak se teď musí všichni čtyři cítit. Ač člověk většinou vidí jen Briana, tak Gus má těch rodičů víc, než si uvědomuje a všichni se teď o něj strašně bojí...
Moc se těším na další díl :-)

2 Janča Janča | Web | 23. února 2014 v 17:48 | Reagovat

[1]: Taky si to nedokážu představit, musí to být pro něho hrozné, ale Gus má štěstí, že má kolem sebe tolik lidí, co ho milují :-)

3 Tonička Tonička | 23. února 2014 v 18:17 | Reagovat

Bylo to vazne moc pekny :-)
Mozna to bude znit divne, ale mam rada kdyz Brian breci, protoze to dokazuje ze i on ma srdce, ze je to taky jen lidska bytost, ktera miluje :-)

4 Janča Janča | Web | 23. února 2014 v 18:38 | Reagovat

[3]: Děkuju :-) Vůbec to nezní divně, já to mám taky ráda, sice mě to bolí, když musí brečet, ale opravdu pak vidíme, že umí milovat víc než je vůbec možné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama