"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Láska(2)

9. února 2014 v 8:09 | Janča |  Láska
Nový díl.

JUSTIN

Láska se dá pospat jako pocit, který bezprostředně změní váš život, vaše myšlení, cítění, pohled na svět... S láskou se cítíte jako někdo jiný... Dalo by se také říct jako zamilovaný blázen... A přesně tak jsem se vždycky cítil s Brianem, on mě přinutil cítit lásku, která překračuje všechny meze, s ním jsem byl sám sebou a zároveň někým jiným... On byl vždycky tím, co jsem vždycky chtěl... Pořád chci... Ale postupem času stráveným s Brianem jsem si začínal uvědomovat skutečnost... Že i přesto jak moc velkou lásku k němu cítím a vím, že já mu také nejsem lhostejný, tak náš vztah nikdy nemůže mít budoucnost... Navzájem se akorát ničíme, jako kdybychom bez sebe nemohli existovat a zároveň se životem spolu akorát dostali ke dnu, od kterého už bychom se nikdy neodrazili... Každý jsme chtěl něco jiného... Já chtěl lásku, romantiku, pocity, nadějnou budoucnost s mužem, kterého miluji a který miluje mě... Ale on i navzdory tomu, že chtěl mě, chtěl víc svobodu, žádné závazky, žít podle svých představ bez plánování budoucnosti natož zítřka, prostě žil tady a teď a bylo mu jedno jestli tím ničí lidi kolem sebe, hlavní pro něho bylo, že žije tak jak si on představuje a proto jsem musel učinit toto rozhodnutí...

Před půl rokem jsem se rozhodl pro život bez Briana Kinneyho a opustil ho s vědomým, že jsme nikdy neměli budoucnost ať už proto, že jsme každý toužili po něčem jiném anebo že jsme chtěli to samé, ale každý jsme to viděli odlišně v jiných barvách. Moje láska k němu se nezměnila a asi pravděpodobně nikdy nezmění, ale musel jsem začít myslet taky na sebe na to, že já jednoho dne budu chtít život, který obsahuje vše, na co Brian nemůže ani pomyslet, aniž by ho u toho nebolely všechny kosti v těle.
Nastěhoval jsem se zpět k mámě, alespoň do té doby než vymyslím jak to bude dál... Nebo spíš až zjistím, jestli je opravdu život bez Briana to co chci.
Ani nevím, jakým slovem mám popsat těch šest měsíců bez Briana jestli utrpením anebo svobodou... Chybí mi jeho polibky, jeho doteky, jeho úsměv, jeho hlas, sakra chybí mi a ta jeho arogance...Chybí mi na něm úplně všechno, chybí mi celá jeho osobnost... Ale zároveň ho nenávidím za to že mě nechal odejít a ani se nepokusil mě zastavit, ani trochu nezabojoval za náš vztah, který jsme podle něho nikdy neměli, nenávidím ho za to, že mě donutil zpochybňovat vše co jsem doposud považoval za správné, za to že mě nutí učit se životu bez něho, nenávidím ho za to, že ho nemůžu nenávidět, protože on způsobil, že jsem se díky němu cítil jako někdo výjimečný, nenávidím ho za to že zrovna on je tím nejlepším v mém životě, ale zároveň tím nejhorším, nenávidím ho za to, že mě donutil k němu cítit to čemu se říká bláznivá zatracená láska.
Každým dnem kterým se od něho vzdaluji mi připadá svobodnější, lepší a vím anebo si spíš namlouvám, že život bez něho je ráj, nenahraditelný ráj a že už nikdy víc nebudu muset přemýšlet nad tím jestli jeho city ke mně byly opravdu skutečné anebo jsem si je jen namlouval, nikdy víc nebudu muset trpět z pohledu na něho užívajícího si s někým jiným, už nikdy víc mě nebude spalovat touha po něčem, co by mi nikdy nemohl poskytnout... Ale pak si tohle všechno přestanu nalhávat a uvědomím si že tenhle den není ničím výjimečný, svobodnější, lepší... Každá minuta toho dne je pro mě utrpením, bez něho si připadám jako nicka, jsem jenom obyčejný kluk, který se zamiloval do nesprávného a s každou další chvílí se do té propasti propadám hlouběji a hlouběji a pořád doufám, že mě zachytí jeho ruka a z jeho úst vyjdou nevyslovené city, které mě přesvědčí, že pořád máme naději.
I navzdory tomu, že jsem ho opustil, tak se neustále snažím vyhledávat jeho přítomnost... Ať už je to v jídelně, v Babylonu anebo jen tak na ulici... Pořád ho potřebuju mít alespoň na očích, když ne u sebe... Ale kdykoliv dostanu příležitost s ním mluvit, něco uvnitř mě mi nedovolí s ním mluvit s citem, nutí mě to s ním jednat chladně, aby pochopil, že mi ublížil tím nejhorším způsobem, jakým mohl, když mě nechal jít.
Včera jsem měl zase nadoraz zaplněnou mysl Brianem a myslel jsem, že se z absence po jeho existenci zblázním, byl jsem absolutně zaslepený touhou po něm, ale zároveň jsem si uvědomoval skutečnost, že on se teď nejspíš lepí na někoho v Babylonu a na mě už dávno pravděpodobně zapomněl anebo na tom alespoň není tak hrozně jako já... Ale i přesto, že jsem tohle všechno věděl jsem si nemohl pomoct, tak moc jsem toužil po tom, abych ho spatřil a i přesto, že jsem věděl, že se akorát budu mučit pohledem na něj, jak ve své náruči svírá někoho jiného a jen očima mu dává najevo, jak moc po něm touží, tak jsem se vydal do Babylonu... Na parket jsem zatáhl prvního kluka, který mi připadal alespoň trochu přitažlivý, nezajímal jsem se o jméno, protože i když jsme se s Brianem rozešli, tak nějak pořád nejsem připravený porušovat alespoň část naší dohody, jeho ruce jsem nechal putovat po svém těle a rty mu drtil polibky zatímco jsem na svých zádech doslova cítil Brianův spalující a probodávající pohled, ale neměl jsem odvahu mu ho opětovat, nedokázal jsem se na něho ani podívat i přesto, že jsem pravděpodobně dosáhl toho, kvůli čemu jsem přišel... Donutil jsem ho žárlit... Ale i tak jsem věděl, že si nezaslouží, abych mu věnoval pohled... Chtěl jsem aby v tu chvíli cítil bezmoc z toho, že nemůže zabránit tomu, co tu právě dělám... Ale tak nějak jsem doufal, že by se o to mohl pokusit.
Po nějaké chvíli strávené v náruči někoho koho jsem ani neznal jsem zjistil, že se Brian už nadále nenachází v mé blízkosti a tak jsem se zklamaně vydal zpět domů s vědomým, že Brian zase utekl a nechal to tak jak to je... Že se vzdal.
Ráno jsem vstal s pocitem, že tenhle den se mi konečně povede dostat Briana Kinneyho z mého života nebo alespoň z mé mysli... Ale to by se ten zatracenej chlap nesměl nacházet na každém mém kroku a především v mé práci... Ale co bych chtěl, když je jídelna hned po loftu a Babylonu jeho třetím domovem...

J: "Ahoj Briane,"... Ani za boha jsem ze sebe nemohl vytřískat přívětivý tón.
B: "Ahoj,"...A jemu to očividně také dělalo problém.
J: "Jak se máš?"
B: "Přímo skvěle."
J: "Tak to ti přeju."
B: "Děkuju."
J: "Nemáš za co."
B: "Neměl by ses vrátit do práce?"
J: "Neboj, jdu na to."

Takhle mě odežene pokaždé, když touží po něčem, co už dávno nemůže mít a to po mě svíjejícím se pod ním rozkoší nebo alespoň po polibku.
Běhěm obsluhování jsem ho musel pořád pozorovat, zkoumal jsem každý centimetr jeho těla skoro jako pod mikroskopem, jako kdyby to byl někdo koho neznám... Každý jeho sval se krásně rýsoval pod tím jeho dobře padnoucím oblekem, ty vlasy, bože ty jeho vlasy, kterých jsem se tak rád dotýkal a pak ty jeho rty, které jsem mohl líbat celé hodiny a bylo mi jedno jestli nám to oběma způsobí neschopnost mluvit... Byl jsem absolutně zaslepený jeho dokonalostí a tak moc jsem toužil po tom aby se mě teď zmocnil a dopřál nám oběma nezapomenutelnou vášeň a pravděpodobně bych se na něho neovladatelně vrhnul, kdyby mě Debbie nevytrhla z mého fantazírování....

Debbie: "Sunshine, slyšíš mě?"
J: "Co, cože?"
Debbie: "Kde se právě teď nacházíš?"
J: "Přímo před tebou?"
Debbie: "Jo a myslí přímo v Brianově posteli."
J: "Co tím chceš říct?"
Debbie: "Že kdyby se dalo svlékat jen očima tak tu Brian už dávno sedí v celé své kráse."
J: "Tak o tom nic nevím."
Debbie: "Ty možná ne, ale celá jídelna ano,"...Ukázala na netrpělivé zákazníky.
J: "Oh sakra už jdu na to."
Debbie: "To bych ti radila."

Je až neuvěřitelné co Brian dokáže i po takové době co jsem ho opustil... Nejsem ani schopný se kvůli jeho kráse soustředit na práci.

J: "Tak co to bude?"
"To co jsem si objednával už před hodinou."
J: "Oh Pane bože, vy jste chtěl ty hranolky, hned to bude."
"Doufám, že hned znamená hned a ne až v příštím století."
J: "Dělám, co můžu."
"Tak neděláte dost."

Nechápu proč heterosexuální lidi lezou do naší jídelny když je očividné jak moc jim jsme proti srsti a pak ta jeho žena, která by mě nejradši poslala prvním vlakem do pekla mě vytáčela už jen tím, jak na mě zírala.

J: "Jestli máte nějaký problém s mojí orientací tak dveře jsou támhle."
"Mně je úplně ukradený kam ho strkáte já bych se chtěl jenom najíst pokud by to šlo."
J: "Fajn, fajn jak si přejete."

Přísahám bohu, že kdyby ještě něco řekl, tak bych se neovládl...

"A ať to odsejpá prdelko!"

Přesně tohle jsem měl na mysli... Otočil jsem se vstříc tomu volovi a byl jsem připravený mu to dát sežrat, kdyby někdo nezachytil mojí ruku tak by to nedopadlo dobře.

B: "Justine, to za to nestojí."...Pošeptal mi do ucha.
J: "Briane, co to děláš?"
B: "Snažím se tě zastavit před tou blbostí."
J: "Jen bych mu trochu pocuchal úsměv."
B: "Jo, ale ulevilo by se ti jenom na chvíli do doby než by tě zažaloval."

Nemůžu uvěřit, že Brian se mě tu vážně snaží chránit před tím, abych se dostal do problému... Bylo očividné jak moc se bojí toho co by se mi mohlo stát kdybych se do nějakého dostal... V tu chvíli jsem zase měl ten okamžik, kdy jsem si myslel, že by mě mohl opravdu milovat.

J: "Máš pravdu, nestojí to za to."
B: "Nestojí, ale kdyby něco tak řekni mně já mu jí s radostí napálím,"...Řekl to s ironií v hlase, ale mě bylo jasné, že to myslí vážně, že opravdu nechce abych se dostal do problému i kdyby to mělo znamenat, že se do něho dostane sám.
J: "Tak dobře... Děkuju."
B: "Za co?"
J: "Zastavil si mě."
B: "Jo protože mám tuhle jídelnu rád a nerad bych, aby se v ní ukázali policajti."
J: "Takže si prostě dělal to co je v tvém zájmu."
B: "Přesně tak."
J: "Tak fajn."

Chvíli jsme na sebe jen beze slova koukali, jako kdyby kolem nás nikdo nebyl, jako kdybychom tam byli jen my dva a záleželo jen na nás jak s touhle chvílí naložíme.

J: "Asi... Asi bych měl dojít pro ty hranolky."
B: "Asi bys měl."

A to jsem dnes vstal s pocitem, že se mi konečně podaří na něho zapomenout, že se dokážu zbavit každé myšlenky na něho, že začnu zase žít... Ale místo toho to bylo jako kdybych se do něho znova nenapravitelně zamiloval!
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 9. února 2014 v 11:32 | Reagovat

Láska je prostě mrška a když tě lapí, tak tě nenechá jen tak odejít... Zvlášť, když je to někdo jako Brian s Justinem :-D
Už se moc těším na další díl :-)

2 Janča Janča | Web | 9. února 2014 v 11:55 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím a zrovna jejich láska je něco tak velkého :-D  :-)
Jsem ráda, že se těšíš :-)  :-)

3 Tonicka Tonicka | 12. února 2014 v 12:08 | Reagovat

Uzasne,dokonale,smutne ja nemam slov.
Vsechny jeho pocity jsou tak nadherne popsany, co na nem nenavidi , co mu chybi vazne to nema chybu. Tak dokonale popisujes jejich trapeni jejich lasku ktera tak boli.
Snad to zvladnou :-)

4 Janča Janča | Web | 12. února 2014 v 17:11 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se ti to líbilo a děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama