"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Láska(11)

17. února 2014 v 23:29 | Janča |  Láska
Nový díl.

BRIAN

Celou noc jsem nemohl spát, pořád jsem na něho musel myslet a vlastně si ho i představovat, jelikož jsem bez něho už začínal šílet... Je tedy jasné, že ho nenechám jít, prostě nemůžu... On je můj život, moje láska, moje všechno a bez něho jsem naprosto ztracený... Když jsem s ním je všechno lepší, radostnější, jasnější, on se mnou dělá něco co ani nedokážu definovat, ale je to naprosto úžasné, s ním se cítím úžasně, jako by nic jiného na světě neexistovalo... Jen on a já!

Sice jsem ještě nevěděl, co musím udělat, ale s jistotou jsem mohl říct, že až to vymyslím tak to udělám... Musím mu ukázat, co pro mě znamená, že každá vteřina strávená bez něho pro mě byla mučivým utrpením, že je to jen on kdo mě může udělat šťastným a že udělám vše proto, aby se už o náš vztah nemusel bát. Teď jen musím doufat, že už není pozdě a že mi dá další šanci, kterou si sice nezasloužím, ale potřebuji jí.

Lindsay: "Tak jak ses vyspal?"
B: "Popravdě nic moc."
Lindsay: "Já vím ta pohovka je trochu nepohodlná."
B: "Nepohodlná je slabé slovo, ale tím to nebylo."
Lindsay: "Justin?"
B: "Jo."
Lindsay: "Nechtěl bys za ním zajít?"
B: "Nebude mě chtít vidět a navíc ukázat se na prahu Jennifrina domu, tak mě něčím zabije."
Lindsay: "Tak zle bych to neviděla, myslím, že tě má dokonce ráda."
B: "Řekl bych, že spíš měla."
Lindsay: "Proč myslíš?"
B: "Justin je její syn, vzpomínáš?"
Lindsay: "Já vím, ale nemyslím si, že by tě nenáviděla, jen se ho snaží chránit."
B: "Vždyť říkám, že by mě zabila."
Lindsay: "Ale zkusit to můžeš."
B: "Já vím, že by ses mě nejradši zbavila, ale tohle potěšení ti nedopřeju."
Lindsay: "Tak fajn... Tak zkus třeba jídelnu."
B: "Debbie... A navíc je v jídelně plno vražedných nástrojů."
Lindsay: "Tak mu zavolej."
B: "Jen co na displeji uvidí moje jméno, tak ten telefon spláchne do záchodu."
Lindsay: "Pohled?"...Zeptala se už celkem zoufale.
B: "Spálil by ho."
Lindsay: "Tak to už opravdu nevím."
B: "Jedním slovem jsem nahraný."
Lindsay: "Briane hlavně se..."
B: "Nevzdávej, já vím."
Lindsay: "Nechceš si dát snídani na posilněnou?"
B: "Díky Lindsay, ale myslím, že půjdu domů."
Lindsay: "Tak dobře."
B: "Pozdravuj Mel a dej za mě Gusovi pusu."
Lindsay: "Budu a dám, neboj."
B: "Děkuju,"...Políbil jsem jí na tvář.
Lindsay: "Není zač, ahoj."
B: "Ahoj."

Vydal jsem se domů ačkoliv jsem vůbec nechtěl... Ty čtyři stěny mi domov nepřipomínají už dávno, je to tam takové chladné, nudné a hlavně nesunshinovské... Bez toho jeho úsměvu, bordelu a bez celé jeho přítomnosti je to tam naprosto nesnesitelné... Nemám rád když jsem tam sám a to byl taky důvod proč jsem dnes v noci zůstal u Lindsay i když to znamenalo, že po té jejich pohovce se čtrnáct dní nehnu, ale hlavní pro mě bylo, že jsem nebyl sám a mohl jsem v klidu přemýšlet nad tím jak se z téhle šílené situace dostat a získat Justina zpátky... Nadobro.
Když jsem vyšel schody a uviděl, co se nachází u mých dveří tak jsem nevěděl jestli se mám zbláznit od radosti anebo od strachu...

B: "Justine co tady děláš?"
J: "Já jsem prostě nějak přišel."
B: "Ale proč?"
J: "Já sám nevím, Briane... Ale musel jsem."
B: "Musel si co?"
J: "Vidět tě,"...Můj úsměv momentálně vypadal, jak kdybych byl na drogách.
B: "Vážně?"...Potřeboval jsem se ujistit.
J: "Jo... Ale tak nějak nevím, co to znamená."
B: "Nechceš jít dovnitř?"
J: "Rád bych, ale nemůžu."
B: "Proč?"
J: "Musím do práce."
B: "Ale vždyť teď tu jsi."
J: "Já vím, ale neměl jsem v plánu zůstat, jen jsem tě potřeboval vidět."
B: "A změnilo se něco teď když si mě viděl?"
J: "Jak to myslíš?"
B: "Pořád mě nenávidíš?"
J: "Tak to není Briane... I když jsem se hodně snažil, tak nenávidět tě nedokážu alespoň ne úplně... Spíš jsem na tebe byl naštvaný."
B: "A teď už nejsi?"
J: "Pořád jsem, ale už to nedokážu vést takhle."
B: "Jak?"
J: "Nejsem si jistý, tím jestli chci být s tebou anebo bez tebe."
B: "A co mám udělat, aby ses rozhodnul?"
J: "Já si ani nejsem jistý tím, že k mému rozhodnutí potřebuju, abys ty něco udělal."
B: "Dá se říct, že jsme tak trochu v háji."
J: "Asi tak... Měl bych opravdu jít."
B: "A přijdeš ještě."
J: "Já nevím."
B: "Prosím."... Doslova jsem žadonil.
J: "Tak dobře... Večer se stavím."
B: "Děkuju."

Přivolal si výtah a já ho zezadu pořád pozoroval a nějak se to snažil vstřebat... Nemohl jsem z tohohle rozhovoru vůbec nic vydedukovat a z toho jsem byl opravdu nervózní... Byl tu proto, abychom využili další šanci anebo aby mi řekl sbohem z očí do očí?... Jedno je jisté... Do večera nevydržím na odpověď.

B: "Justine?"
J: "Ano?"

Bez zaváhání jsem se k němu rozešel a opravdu vášnivě ho políbil... Musel jsem to udělat, potřeboval jsem to udělat... Ta touha po jeho ústech byla tak neovladatelná a spalující, ale hlavně jsem mu potřeboval dát najevo, že bez něho být nechci, že po něm toužím tak moc až to bolí... Tím polibkem jsem mu chtěl dát najevo, že ho miluji a že na něho vždycky budu čekat... Že on je tím co chci... On se mě vůbec nesnažil zastavit a naopak naše polibky prohloubil, takového vzrušení, lásky a strachu najednou jsem nikdy v životě necítil... Nakonec jsem se od něho odtáhl, podíval se mu do očí a řekl...

B: "Večer?"
J: "Večer,"...Odsouhlasil a nastoupil do výtahu.

Ještě asi pět minut jsem tam bez pohybu stál a hypnotizoval výtah... I když už tam Justin dávno nebyl tak jsem ho tam pořád viděl, na svých ústech jsem pořád cítil ta jeho a usmíval jsem se jak naprostý blázen... Nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo... Líbal jsem ho už tolikrát, ale nikdy jsem necítil takhle... Nedokážu to ani definovat nebo popsat, ten pocit byl naprosto neuvěřitelný a úžasný... Zase ve mně vzplanul plamínek naděje... Naděje, že se všechno vrátí do normálu, že se ke mně třeba vrátí a já už dál nebudu muset trpět.
Do večera to byla celá věčnost a já myslel, že se za chvíli zblázním... Dal jsem si sprchu, navoněl se, hezky se oblékl, objednal nějaké jídlo a čekal... Už jsem ho chtěl mít u sebe a vědět, že se můžeme k sobě vrátit, vědět, že už se nechystá odejít a zůstane se mnou... Protože si nepřeju nic víc než být s ním... Se svojí opravdovou láskou.
A pak někdo zaklepal, moje srdce se okamžitě ozvalo a dunělo celým mým tělem, já se po chvilce odhodlal a šel otevřít...
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 18. února 2014 v 6:19 | Reagovat

Tak to konečně vypadá, že budou i lepší časy :-D
Těším se na pokračování :-D

2 Janča Janča | Web | 18. února 2014 v 9:18 | Reagovat

[1]: Zdá se, že by mohly být :-D :-D Jsem ráda, že se těšíš :-)

3 Tonička Tonička | 21. února 2014 v 13:22 | Reagovat

WOW.. vazne nemam slov, tak tohle jsem necekala ani ja :)
Bylo to naprosto necekane a uzasne :)
Jsem moc rada, ze to ani jeden nevzdal:)
PS:Moc se mi libilo jak se kvuli nemu hezky oblekl a dokonce obejadnal jidlo:-D on ho vazne miluje :-)

4 Janča Janča | Web | 21. února 2014 v 14:18 | Reagovat

[3]: Taky souhlasím, že ho miluje, podle mě až za hranice možností a klidně by se kvůli němu rozkrájel :-) Myslím, že Justin je ten nejšťastnější kluk, i když občas potřebuje kopnout do zadku aby si to uvědomil :-D :-D
Děkuji :-)

5 Karin Karin | 13. července 2015 v 21:59 | Reagovat

Doufám že to je Justin. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama