Láska(10)

17. února 2014 v 6:00 | Janča |  Láska
Nový díl.

JUSTIN

Vůbec jsem nemohl spát, pořád jsem na něho musel myslet... Měl jsem na něho takovou zlost... Popravdě jsem měl chuť vytvořit si voodoo panenku, zabodat do něho špendlíky a uvalit na něj kletbu, aby aspoň na chvíli z poloviny ucítil tu bolest, kterou cítím já... Ale vsadím, že místo toho aby teď ležel ve své posteli se zlomeným srdcem tak tam leží s někým do své sbírky známostí na jednu noc a na mě ani nepomyslí!

Jak jsem si vůbec někdy mohl myslet, že by to mezi námi mohlo fungovat, že bychom mohli být jako každý jiný normální pár ať už heterosexuální nebo homosexuální... Chtěl jsem s ním mít to, co mají ostatní páry nebo alespoň polovinu z toho, ale on mi nebyl schopný nabídnout ani třetinu... Ani nevím, na koho mám být naštvaný víc jestli na něho anebo na sebe... Jelikož on mi vždycky říkal, že mi nikdy nedá to, co chci, že se musím smířit s tím co mám, říkal, že se nikdy nezmění... Všechno jsem to věděl, věděl jsem, do čeho jdu, ale i přesto jsem to risknul... Neustále jsem doufal, že jednoho dne si třeba uvědomí, že mu stačím, že nepotřebuje nikoho jiného, že mě miluje, že bude jen a jen se mnou a bude mi ukazovat svou lásku... A kdykoliv už se zdálo, že by se něco takového stát mohlo tak se stáhnul a zalezl zpátky do svojí ulity... A tím mě přiměl ho opustit a litovat každého dne bez něho anebo naopak každého dne s ním?... Sám si touto otázkou nejsem jistý.

Jenn: "Zlato nechceš mi říct, co se stalo?"
J: "Nic mami, neřeš to."
Jenn: "Nemusíš to přede mnou tajit... Vždyť víš, že se mi vždycky můžeš svěřit."
J: "Já vím, že ano... Jen prostě nemůžu."
Jenn: "Jde o Briana, že ano?"
J: "Nechci o něm mluvit."
Jenn: "Pamatuješ, co jsem slíbila?"
J: "Že ho zabiješ, pokud mi ublíží?"
Jenn: "Přesně tak."
J: "Věř, že by to ničemu nepomohlo."
Jenn: "Co ti udělal zlato?"
J: "Nic jen byl prostě sám sebou."
Jenn: "Asi mi opravdu nic víc neřekneš že?"
J: "Prostě nejsem připravený o tom mluvit."
Jenn: "Tak dobře Justine... Jdeš do práce?"
J: Právě tam mám namířeno."
Jenn: "Tak pozdravuj Debb."
J: "Budu. Ahoj."
Jenn: "Ahoj."

Je to tak divný byl jsem od Briana šest měsíců, ale až teprve teď začínám pociťovat rozchodové pocity a emoce... Jako by se to teď oficiálně stalo reálné a nenávratné... A to mě hodně děsí.

J: "Ahoj Debb."
Debbie: "Ahoj zlato dnes si tu nějak brzo."
J: "Potřebuju se odreagovat... A máma tě pozdravuje."
Debbie: "Děkuju... A jak ti je?"
J: "Tohle vyslýchání zkoušela i máma... Nemám na něho náladu."
Debbie: "Ale já nejsem tvoje máma, takže mě tak lehce neodpálkuješ."
J: "Debb prosím."
Debbie: "Stejně se tomu nevyhneš tak ať to máme za sebou."
J: "Tohle je nějaký tvůj způsob týrání?"
Debbie: "A tohle je nějaký tvůj způsob vyhýbání se tématu?"
J: "Tak nějak."
Debbie: "Tak to ti nepomůže... Budeme tu stát, dokud mi to neřekneš."
J: "Dokud ti neřeknu co?"
Debbie: "Co máš v plánu dělat?"
J: "S čím?"
Debbie: "S tebou a s Brianem přece."
J: "Nemám v plánu vůbec nic."
Debbie: "Tak to ani nevyslovuj."
J: "A co jiného ti mám říct?"
Debbie: "Cokoliv, ale hlavně mi neříkej, že nemáš nic v plánu."
J: "Fajn... Víš, co mám v plánu?"
Debbie: "Co?"
J: "Jít pracovat,"...Vzal jsem tác a odpochodoval.
Debbie: "Just..."

Už nemám sílu vůbec na nic... Nemám sílu na něho myslet, nemám sílu o něm mluvit, nemám sílu kvůli němu brečet... Chci aby navždycky zmizel z mé mysli, ale zároveň se od něho nechci za žádnou cenu odpoutat... Jsem v podstatě zaseknutý a ať už si vyberu jakoukoli možnost, tak ani jedna z nich nebude vítězná.
Práce pro mě byla naprosto morbidní, dneska mě rozčílil kterýkoli nevrlý zákazník a opravdu jsem se ovládal jen proto, abych Debb neudělal ostudu, myslel, že se za chvíli zblázním... Nevěděl jsem, co mám dělat, jestli odejít, zavřít se do pokoje a trpět anebo tu zůstat a doufat, že se stane zázrak a moje nálada se alespoň trochu vzdálí od bodu mrazu.
Nakonec jsem zvolil druhou možnost... Jednou jsem se zařekl, že pokud rozchod s Brianem jednou přijde tak udělám vše proto abych se nevzdal všeho co mě v mém životě udržuje při smyslech a budu dělat vše pro to abych se co nejdříve vzpamatoval i když to bude znamenat, že ze začátku to bude bolestivé nebo až přímo nesnesitelné.
Snažil jsem se na všechny mile usmívat, ale můj úsměv nikdy nebyl falešnější, snažil jsem si mít vzpřímený postoj, ale i samotný hrbáč by se mohlo spíš pyšnit rovnou páteří, snažil jsem se mluvit mile, ale můj tón nikdy nebyl hranější... Všechno co jsem dnes udělal nebylo skutečně... Každá kost v mém těle, každý sval, každý orgán, každá část mého těla, můj mozek, moje mysl se snažili myšlenky na Briana zbavit, chtěli ho dostat z mého životě... Teda až na jednu část mě... Moje srdce... Moje srdce se touhou po něm mohlo zbláznit... Jako by ho obehnal ostnatný drát a jen Brian mě ho mohl zbavit... Jiná šance neexistovala... Jako by i ta nenávist k němu pomalu mizela, ale sebou si brala i kousky mě samotného a za chvíli by zbylo jen mé tělo bez duše... A to jsem nemohl dovolit... Nemůžu ho milovat a zároveň nenávidět... Musím se konečně rozhodnout.
Po zbytek šichty pro mě bylo prakticky nemožné se soustředit a opravdu jsem byl rád, že už se blížila ke konci, z mého falešného úsměvu už mě bolely lícní kosti a vyčerpání už se taky dostavilo... Jediné po čem jsem toužil, bylo se konečně dostat domů, ulehnout do postele a oddat se vytouženému spánku.

Debbie: "Jdeš domů?"
J: "Jdu, jsem unavený."
Debbie: "Tak dobře, ale ještě něco bych..."
J: "Ne Debb! Nechci o něm mluvit."
Debbie: "Měl bys o tom mluvit... Uleví se ti."
J: "A jak se mi asi uleví? Uleví se mi tím, když nahlas řeknu, že je mezi mnou a Brianem opravdu konec?!... To si nemyslím."
Debbie: "Nikdo neřekl, že je mezi vámi konec Justine... Pořád váš vztah můžete zachránit."
J: "A jaký vztah? Podle něho jsme nikdy žádný neměli."
Debbie: "To že to říkal neznamená, že to tak i cítil... Věř, že pro něho váš vztah byl stejně reálný jako pro tebe... Možná, že i víc."
J: "Ale bojovat za něj nikdy nechtěl... Vždycky jsem to byl já."
Debbie: "To protože se bál."
J: "A čeho Debb?! Čeho se tak moc bál, že mě kvůli tomu radši nechal jít?"
Debbie: "Bál se, že když ti otevře své srdce tak že jednoho dne až ho opustíš tak ho to zničí víc než kohokoli jiného."
J: "Ale jak si vůbec mohl myslet, že ho opustím?"
Debbie: "Teď jsi to udělal."

Když to vyslovila tak jsem se svým způsobem cítil jako sobec... Vždycky jsem chtěl aby mi Brian projevoval lásku, vždycky jsem myslel jenom na sebe, jenom na to jak mi řekne, že mě miluje... Ale nikdy jsem ani trochu nepomyslel na to, jaké to pro něho musí být, na to jak se toho musí bát... Když si to tak vezmu, tak on nikdy nepoznal lásku jako takovou... Poznal jí jen od přátel... Ale nikdy ne ze strany rodiny a ani jí nikde nikdy neviděl, takže není divu, že se tohohle citu tolik bojí, že se bojí ho projevit... Má strach, že jakmile projeví svou lásku, tak už navždy bude zranitelný a to si někdo jako on nemůže dovolit... A já si to až teď uvědomuji, až teď zjišťuji jak zaslepený jsem byl, když jsem se zajímal jen o sebe a nehleděl jsem na to, jak se musí cítit Brian... A pak jsem od něho jen tak odešel...

J: "Proč mám pocit, že jsem to tentokrát podělal já a ne on?"
Debbie: "Řeknu ti to takhle... Podělali jste to oba."
J: "Co mám dělat Debb?"
Debbie: "Říct mu, že ještě není pozdě."
J: "Ale co když je? Já už si ani nejsem jistý tím co k němu cítím."
Debbie: "Tím, že nic neuděláš to nezjistíš... Buď chytrej a ukaž Brianovi, že má za co bojovat."
J: "I přesto, že jsem na něho naštvaný?"
Debbie: "Tak mu to ukaž! Ukaž mu, že jsi naštvaný a dej mu to sežrat. Ukaž mu, co ti způsobil... Ale nevzdej to s ním."

Zdá se mi, že stojím na kraji útesu a stačí udělat už jen jeden krok a já upadnu do hluboké propasti, ze které se už nikdy nedostanu... Ale je tou propastí život s Brianem nebo bez něho?
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 17. února 2014 v 19:42 | Reagovat

Nádherné :-)
Taky mám strašně ráda, když jim do toho Debbie štourá :-D :-D :-D
Těším se na další díl :-D

2 Janča Janča | Web | 17. února 2014 v 20:47 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Taky jsem ráda, když se do toho vloží Debb a otevře jim oči :-D  :-D
Jsem ráda, že se těšíš :-)

3 Tonička Tonička | 21. února 2014 v 13:09 | Reagovat

Naprosto dokonale :)
Konecne si uvedomil, ze Brian nikdy nepoznal lasku a proto se ji boji.
Jeste, ze mu to Debb rekla vazne co by bez ni delali :-D
Hrozne moc se mi libi, jak popisujes jejich bolest a trapeni. :-)

4 Janča Janča | Web | 21. února 2014 v 14:16 | Reagovat

[3]: Bylo na čase aby si to uvědomil :-D
Děkuji :-) Jsem ráda, že se ti to líbí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama