Strach(8)

19. ledna 2014 v 15:57 | Janča |  Strach
Nový díl. - Dneska jsem se trochu rozepsala, tak tu máte další díl Usmívající se

BRIAN

Nějakým zázrakem se mi povedlo dostat domů, ale nijak zvlášť se mi neulevilo, spíš naopak, bylo mi mizerně z toho, že jsem jen tak utekl a nechal ho tam! Což je vlastně ironické, když ani neví, že jsem tam byl! Ale Debbie mě absolutně odrovnala anebo spíš Justin, pořád nemůžu uvěřit, že to řekl, že nechce být gay, že chce na všechno zapomenout! Vím, že neřekl, že chce zapomenout na mě, ale mě to prostě tak vyznělo! Vždyť jsem byl jeho první, jeho první láska, jeho život! Alespoň jak mi to neustále tvrdil a teď chce na to všechno zapomenout? Nechce být gay? Takže v tom případě nechce být se mnou! Přísahám bohu, že kdyby se mi ty hajzlové dostali pod ruku, tak bych je snad i zabil, i kdybych pak měl zčernat ve vězení... Justin mi za to stojí!

Chtěl jsem se pokusit usnout, ale nemohl jsem! Vědět kde je Justin a nemoct s ním být jsou pro mě ty nejhorší muka! Ale hlavně jsem si připadal jako mizera, že jsem ho tam jen tak nechal místo toho, abych u něho seděl a držel ho za ruku! Už tenkrát, když ho napadli, tak jsem se nedovážil za ním jít a jen jsem ho v noci sledoval přes sklo a dodnes toho lituju, takže je na čase, abych se zachoval správně!
Vyletěl jsem z postele, oblékl se a opět jsem si sedl do auta a jel zpátky k Debbie domů... Nevěděl jsem jaká bude její reakce, ale popravdě mě to ani moc nezajímalo, jen jsem chtěl být s Justinem!

Debbie: "Briane co se děje?"
B: "Jen jsem se vrátil, potřebuju ho vidět."
Debbie: "Pojď dovnitř."
B: "Díky... Je tu někdo?"
Debbie: "Maikey šel domů a Emmett už spí."
B: "Aha."
Debbie: "Jsem ráda, že ses vrátil."
B: "Musel jsem, už jednou jsem ho zklamal."

Právě jsem řekl něco, z čeho bude hodinová diskuze, o tom že ho miluju! Vážně paráda!

Debbie: "Co tím myslíš?"
B: "Když byl v nemocnici, tak jsem u něj nebyl, takže je asi na čase, abych se k tomu postavil jako chlap."
Debbie: "To je dobře, on tě potřebuje."
B: "Asi toho, co teď řeknu budu litovat do konce života, jelikož mi to budeš pořád připomínat, ale pravda je, že já potřebuju jeho."
Debbie: "Já vím, že ho potřebuješ... Potřebujete se navzájem! Ale on teď potřebuje tvojí pomoct, abychom dostali zpátky toho usměvavého Justina."
B: "Proč mám takový pocit, že to nebude jednoduchý?"
Debbie: "Protože nebude, ale nesmíme to s ním vzdát."
B: "Já ho chci zpátky."
Debbie: "Já to vím, protože ho miluješ."

Nic jsem už nenamítal, nebylo třeba, nechtěl jsem, ale ani jsem to nepotvrdil nebo spíš potvrdil, stačilo jen přikývnout a ona to hned pochopila!

Debbie: "Nechceš jít za ním?"
B: "Probudil se už?"
Debbie: "Ne, pořád spí."
B: "Takže pořád neví, že už to vím,"...Odvodil jsem si.
Debbie: "A až to zjistí, tak asi bude pěkně vyvádět."
B: "Poprvé v životě budu rád, protože budu vědět, že tam někde pořád je."
Debbie: "To máš pravdu, on rád dělá scény."
B: "Jo a je v tom sakra dobrej."

Konečně jsme se mohli trochu usmát!

Debbie: "Tak běž za ním."
B: "Rozkaz šéfová!"
Debbie: "A Briane..?"
B: "To je dobrý, nic neříkej, vím, že tě to mrzí."
Debbie: "Neměla jsem to říkat."
B: "V tu chvíli jsem si to svým způsobem zasloužil."
Debbie: "Něco takového ne."
B: "To už je jedno Debb... Odpouštím ti."

Vyšel jsem schody a zastavil se přímo přede dveřmi, pořád jsem se snažil otevřít, ale moje ruka jako by toho nebyla schopna a pak jsem si uvědomil, že se celý třesu! Absolutně jsem nevěděl, co mě čeká, až ty dveře otevřu! Nakonec jsem to přeci jen dokázal a vešel. Když jsem ho spatřil, jak pořád spí a pod těmi modřinami má pořád nějaký ten náznak Sunshinovského úsměvu, byl jsem tak hrozně rád! Ale i přesto jsem se o něho bál, nevěděl jsem ani pořádně, co všechno mu je, viděl jsem akorát modřiny a sádru a pak taky tu zle vypadající ránu na čele, po které bude mít určitě sexy jizvu, kvůli které po něm pojede spoustu kluků, ale hlavně já!
Sedl jsem si k němu a udělal něco, co považuji za naprosto směšně romantické - políbil jsem ho na jeho ránu na čele a pohladil mu tvář, kterou mu pokrývali ošklivé rány a pohmožděniny, skoro jsem ho nepoznával, ale věděl jsem, že tam pořád někde je! Moje sluníčko! Ten Justin, který všechno zvládne, který bojoval za to, aby mohl být gay, aby se za to nemusel stydět! Ale tenhle Justin, který to odmítá, který chce zapomenout... Ten musí pryč, nenechám ho se ztratit, musím udělat vše pro to, aby se mi zase vrátil!
Bál jsem se ho nějak víc dotknout, abych mu nezpůsobil bolest, ale tak moc jsem toužil cítit jeho kůži na té své, že jsem to nevydržel! Lehl jsem si k němu, opravdu opatrně, tak abych ho nevzbudil anebo mu neublížil, začal jsem mu dávat jemné, téměř nepatrné polibky na krk a jeho odhalené, dokonalé rameno a pak jsme jej jen sledoval... I přes ta zranění, která pokrývala téměř každou část jeho těla, vypadal nádherně, mohl bych ho přirovnat i k obrazu! Až teď jsem pochopil to vzrušení, které Justin prožívá když maluje, protože vznikne něco neuvěřitelného, něco jako je on sám!
Takhle jsem ho pozoroval asi hodinu, chtělo se mi spát, ale nějak jsem se bál, že když z něho spustím oči, tak se něco stane, byl jsem připravený za něho klidně i dýchat kdyby bylo třeba! Pořád jsem se snažil vymyslet, co mu mám vlastně říct, určitě se bude vyptávat, kde jsem se tu vzal a jestli něco vím, ale jak mu mám říct? Že vím něco, o čem s nikým nechce mluvit? Asi by bylo na místě se ho zeptat, co se mu stalo, ale mám pocit, že bych to jen zhoršil a já mu chci pomoct, jak nejlépe to půjde! Ale jak mu mám pomoct aniž bych ho nenaštval a nebo to ještě nezhoršil?

J: "Uhmm,"...Zamručel.

V tu chvíli se mi zastavilo srdce, věděl jsem, že je to tady, že se musím zachovat jako chlap... Jako přítel!

B: "Justine? Jsi vzhůru?"
J: "Hmmm."
B: "Justine? Slyšíš mě?"
J: "Jo."

Asi mu pořád nedocházelo, o co tady jde!

J: "Briane?!"

Alespoň do teď!

J: "Co, co tu děláš?!"...Vyváděl.
B: "Jsem u tebe."
J: "Ale jak? Pane bože Debb, já jí zabiju!"
B: "Debbie za to nemůže, já jsem na to přišel sám."
J: "Ale proč? Psal jsem ti, že si potřebuju něco vyřídit... Neměl si to dělat."
B: "Co tím chceš říct?"
J: "Neměl si mě hledat... Já to nechtěl."
B: "Proč? Aby ses přede mnou mohl dál schovávat? Jak se vůbec opovažuješ mi nic neříct? Klidně si zmizíš a napíšeš mi skoro po dvou dnech, že si potřebuješ něco zařídit! Málem jsem zešílel strachy a pak tě najdu takhle... Můžeš mi říct, co se ti sakra stalo?"
J: "Vím, že jsem neměl jen tak zmizet, ale nechtěl jsem, abys mě takhle viděl."
B: "Ale proč?!"
J: "Protože by tě to zničilo, jako tenkrát, když..."
B: "Když co Justine?"
J: "Nic!"
B: "Jako když tě napadl Hobbs? To si myslel?!"
J: "To je jedno, zapomeň na to."
B: "Jako ty chceš zapomenout na to, že si gay?!"
J: "Vidím, že Debbie ti podala podrobný hlášení."
B: "Sakra Justine, co se ti stalo?"
J: "Nic se mi nestalo! Kolikrát mám říkat, že to byla jen nehoda?"
B: "Přestaň mi lhát Justine... Chci ti jen pomoc!"
J: "Už si pomohl dost!"

Věděl jsem, že Justin jednoho dne řekne něco, co mě bude hodně bolet, ale nikdy by mě nenapadlo, že až tak moc! Ten tón, ten hlas, kterým to řekl, jako by mi dával vinu, jako bych selhal, když jsem ho měl ochránit a teď všechno, co kdy chtěl, kým chtěl být... To všechno jako bych mu vzal já!

B: "Už si skončil?"
J: "Bri..."
B: "Protože já jo!"
J: "Briane, prosím, já to tak nemyslel."
B: "Ale řekl si to... Řekl... To stačí!"
J: "Briane..."
B: "Už nic neříkej! Prosím, jen už nic neříkej."

Nemohl jsem tam dál stát a dívat se mu do očí, když jsem cítil stejnou vinu, jakou mi ukázal, že mám! Otočil jsem se a chtěl jsem odejít...

J: "Prosím nechoď!"
B: "A proč Justine?"
J: "Protože tě potřebuju!"
B: "Vždyť si řekl..."
J: "Kolikrát si ty řekl něco, co si tak nemyslel?"
B: "Ale..."
J: "Briane prosím, já to nechtěl říct, byl jsem jen naštvaný, že si mě takhle našel, ale nikdy v životě bych to nemyslel vážně... Prosím neodcházej!"

Nemohl jsem odejít, věděl jsem, že v momentě, co bych vykročil těmi dveřmi, bych ho ztratil a já slíbil, že se k tomu postavím jako chlap! Místo, abych těmi dveřmi odešel jsem je zavřel...

B: "Já nikam nejdu."

Odpovědí mi byl pouze jeho krásný úsměv a rozzářené oči, ale potřeboval jsem něco víc! Šel jsem rovnou k němu a políbil ho, tak jako nikdy, tak aby na to vzpomínal, tak aby to chtěl neustále... Tak, aby se nechtěl změnit!
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Saskya Saskya | 19. ledna 2014 v 16:51 | Reagovat

konečne svitá na lepšie časy :)

2 Janča Janča | Web | 19. ledna 2014 v 17:08 | Reagovat

[1]: Zatím to tak vypadá, ale já jsem bohužel typ člověka, který když se něčo začíná měnit k lepšímu, tak všechno překope, takže počítej s tím, že se ještě nějak zblázním a udělám další zápletku :-D  :-D  :-D

3 Tonicka Tonicka | 19. ledna 2014 v 18:41 | Reagovat

Jsem moc rada ze to Brian nevzdal. Konecne je tam nejaky ten naznak toho ze vsechno bude v pohode :)
Uz se mic tesim na dalsi dil foufam ze uz vsechno bude jako driv :)

4 Janča Janča | Web | 19. ledna 2014 v 19:19 | Reagovat

[3]: Jsem ráda, že se těšíš :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama