"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Strach(3)

15. ledna 2014 v 5:00 | Janča |  Strach
Nový díl.

JUSTIN

Takhle přece nemůžu jít domů, takhle mě Brian nesmí vidět, to by ho absolutně zničilo, nerad se dívám na to, jak se trápí a tohle by ho rozhodně trápilo, ale přece někam musím jít, na ulici zůstat nemůžu, máma mě taky takhle nemůže vidět a kluci by to Brianovi hned donesli, takže zbývá jen jeden člověk, který i přesto jak moc nesnáší tajnosti, tak mě miluje na tolik, že si to nechá pro sebe... Alespoň na chvíli!


Debbie: "Sunshine, co tady... Pane bože, co se ti stalo?"
J: "Můžu u tebe prosím zůstat?"
Debbie: "Pojď, pojď dál."
J: "Děkuju."

Když si mě pořádně prohlídla na světle tak se hrozně zděsila, vytryskly jí slzy a neustále se mě ptala, co se stalo.

J: "Debb, já o tom nechci mluvit, chci si jen lehnout."
Debbie: "Ale ty musíš do nemocnice."
J: "Nechci do žádné nemocnice!"
Debbie: "Vždyť krvácíš a co ta ruka?"
J: "To bude dobrý."
Debbie: "Dobrý? Ukaž mi to."
J: "Kurva! Au!"
Debbie: "Tomu říkáš dobrý? Vždyť jí máš zlomenou, musíš k doktorovi."
J: "Debb já nechci."
Debbie: "Mě nezajímá, co chceš! Okamžitě jdi do auta, já ještě zavolám Brianovi, ať to ví."
J: "Pane bože Debbie to ne, prosím nevolej mu."
Debbie: "Musí to vědět."
J: "Nechci, aby mě takhle viděl."
Debbie: "Ale Justine..."
J: "Prosím Debb, klidně s tebou pojedu do nemocnice, ale hlavně mu nic neříkej, nikomu nic neříkej."
Debbie: "Sakra práce, tak jedeme."

Vůbec se jí nelíbilo, že to nechci Brianovi říct, byla tak hrozně vyděšená a vůbec jsem se jí nedivil, byl jsem celý od krve a ruku jsem měl asi opravdu zlomenou, vypadal jsem, jak kdyby mě přejel parní válec! Debbie přes slzy skoro neviděla na cestu, ale neřekla ani slovo, jen se soustředila na to, aby mě co nejrychleji dostala do nemocnice!

Debbie: "Sedni si tady, já dojdu pro doktora."
J: "Dobře."

Myslel jsem, že na místě umřu bolestí, ale pořád jsem se snažil udržet při vědomí, ale snaha byla k ničemu protože během vteřiny jsem měl černo před očima...

DOK: "Halo, slyšíte mě?"
J: "Co, co se stalo?"
DOK: "Omdlel jste."
J: "Proboha."
DOK: "Jak se cítíte?"
J: "Jako by přese mě přeběhlo stádo krav."
DOK: "Taky tak vypadáte... můžete mi říct, co se vám stalo?"
J: "Nic, jen jsem měl menší nehodu."
DOK: "Nehodu?"
J: "Jo, narazil do mě cyklista."
DOK: "Mně nemusíte lhát, protože pokud došlo k nějakému zločinu, mělo by se to nahlásit."
J: "Jak jsem řekl, byla to pouze nehoda."
DOK: "Ale vaše zranění tomu vůbec nenasvědčují, spíš to vypadá, že vás někdo napadl a ne jen jeden."
J: "Nic se nestalo."
DOK: "Tak dobře... Já vás teď ošetřím, dobře?"
J: "Jo, jasně."

Byla to celá věčnost, než mě konečně dal alespoň trochu dohromady, hrozně mě bolely žebra, na ruku mi vrazil sádru, měl jsem jí nadvakrát zlomenou, na čele pět stehů a několik modřin a podlitin, vypadal jsem jak těsně před smrtí a taky jsem si tak připadal!

DOK: "Nic nenasvědčuje tomu, že byste měl vnitřní krvácení, ale máte naražená žebra, jinak se zdá, že kromě té zlomené ruky a čela se zdáte být celkem v pořádku, modřiny a podlitiny zmizí, ale na tom čele vám zůstane jizva. Tady máte nějaké léky na bolest a pijte hodně vody a hlavně odpočívejte, potřebujete nabrat sílu."
J: "Jo dobře, děkuji."
DOK: "Nemáte zač a pokud je to tak jak si myslím, že to je měl byste to nahlásit."
J: "Na shledanou."
DOK: "Mějte se"

Ten doktor měl pravdu, měl bych to nahlásit, ale mám z toho hrozný strach, pořád to mám před očima, jak do mě kopají a nadávají mi a nejspíš bych si ani ničím nepomohl, jsem přece jen malej teplouš, ten si nezaslouží spravedlivý soud jako tenkrát s Hobbsem, kdy si odnesl jen veřejně prospěšné práce, tak k čemu by to bylo tentokrát?!

J: "Můžeme jít."
Debbie: "Bože ty vypadáš."
J: "Já vím."
Debbie: "Co ti řekl doktor?"
J: "Ruku mám zlomenou nadvakrát, na čele mám pět stehů a naražená žebra, ale jinak bych měl být v pořádku a dal mi nějaké léky na bolest."
Debbie: "To je dobře a co řekneš ty mně?"
J: "Co bych ti měl říct?"
Debbie: "Sunshine, nepřej si mě."
J: "Debb, byla to jen nehoda, nic víc."
Debbie: "Tak proč nechceš, aby to věděl Brian?"
J: "Víš, že rád dělá z komára velblouda."
Debbie: "Ale stejně se to dozví, protože tě vezmu domů."
J: "Debbie prosím, vezmi mě k sobě... Prosím!"
Debbie: "Justine, nemůžeš po mě chtít, abych lhala."
J: "Nemusíš lhát, jen řekni, že nevíš, kde jsem."
Debbie: "A to není lhaní?"
J: "Debbie prosím."
Debbie: "Ale řekneš mi, co se stalo."
J: "Já nemůžu Debb, nenuť mě k tomu."
Debbie: "Justine, já bych tě nejradši zaškrtila."
J: "Vím, že ti jen přidělávám starosti, ale já tě potřebuju."
Debbie: "Fajn, můžeš u mě pár dní zůstat, ale pak půjdeš za Brianem a všechno mu vysvětlíš."
J: "Slibuju, jen mu prosím do té doby nic neříkej."
Debbie: "Já kvůli tobě skončím v pekle! Nasedni."
J: "Děkuju."

Bylo mi líto, že musím Debbie nutí lhát, ale já prostě nechtěl, aby mě v tomhle stavu Brian viděl, vypadám opravdu úděsně, ale hlavně se pořád bojím, nechci se před ním složit jak domeček z karet, on byl pro mě vždycky silný, ale myslím, že já bych to kvůli němu nedokázal! Sice bych ho teď chtěl mít u sebe, být v jeho náruči, ale vím, že by ho zničil pohled na mě v tomhle stavu, po Hobbsovi byl absolutně v háji a trvalo dlouho, než se vzpamatoval, takže nechci, aby se to opakovalo!

Debbie: "Běž se trochu vyspat."
J: "Jdu a děkuju Debbie."
Debbie: "Nemáš zač."

Potřeboval jsem se vyspat, ale pokaždé když jsem zavřel oči, tak jsem je měl před očima, pořád do mě kopali, mlátili mě pěstmi a nadávali mi do teplouše, v tu chvíli jsem myslel, že umřu, v duchu jsem se loučil s Brianem a už jsem čekal na konec, ale oni pak přestali a nechali mě tam ležet jako kus smetí, ten hrozný strach nedokážu ani popsat!
Nakonec jsem si vzal prášky na spaní a podařilo se mi zabrat, ale ne na dlouho, vzbudila mě noční můra, byl jsem hrozně zpocený a přál si mít Briana u sebe, ale nemohl jsem...

Debbie: "Tak jak ti je?"
J: "Už je to lepší."
Debbie: "To jsem ráda, ale budu muset jít do práce, zvládneš to tu sám?"
J: "Ano mami, není mi pět."
Debbie: "Té bys to měl taky říct."
J: "Debbie prosím."
Debbie: "Dobře, ale odpočívej jo?"
J: "Slibuju, budu."
Debbie: "Zatím ahoj."
J: "Ahoj a nikomu nic neříkej."
Debbie: "Já vím, hlavně Brianovi ne."

Hodila po mně naštvaný, ale soucitný pohled a pak se vydala do jídelny a já se snažil nějakým způsobem zabavit, aby na to přestal myslet, ale nic nepomáhalo... Strachu se člověk jen tak nezbaví!
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | E-mail | Web | 15. ledna 2014 v 9:50 | Reagovat

Přiznávám, že něco takového jsem opravdu nečekala. Jsem zvědavá, co udělá Brian až to zjisti...

2 Janča Janča | Web | 15. ledna 2014 v 16:52 | Reagovat

[1]: :-(  :-(

3 Tonicka Tonicka | 15. ledna 2014 v 20:12 | Reagovat

Chudák Justin.Tohle si nezaslouží naše sluníčko se má usmívat. Ještě , že je tu ta Deb jinak bych si neuměla předtavit kam by šel. :-(
Rozhodně se ale těším na reakci Briana.Už se nemůžu dočkat až ho uvidí. Snad to Brian zvládne až to takhle uvidí :-)

4 Janča Janča | Web | 16. ledna 2014 v 17:23 | Reagovat

[3]: Jo je to naše sluníčko, takže to musí zvládnout a stejně tak Brian :-):-)

5 Karin Karin | 10. července 2015 v 22:52 | Reagovat

Tak to jsem nečekala jsem zvědava jak to vysvětli Brianovi. :-?

6 Janča Janča | Web | 11. července 2015 v 11:58 | Reagovat

[5]: Jsem ráda, že si zvědavá :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama