Strach(16)

27. ledna 2014 v 5:00 | Janča |  Strach
Nový díl.

BRIAN

Je to jako bych válčil sám se sebou! Je tu tolik otázek a tak málo odpovědí! Tak moc bych za ním chtěl jít, ale nevím jestli bych se dokázal smířit s tím, kdyby mi znova řekl, že neví jestli se mnou chce být! Vlastně jsem se s tím nesmířil ani na poprvé! Tak moc ho miluji, že to ani nedokážu popsat a chci s ním být víc než cokoliv, chci ho před vším ochránit a dokázat mu že na to nemusí být sám, ale on je tak moc tvrdohlavý! Myslí si, že všechno zvládne sám a že já nejsem schopný mu pomoct, ale já bych vynaložil všechno úsilí, abych to dokázal, tak proč to nemůže pochopit?!

Udělal jsem to co obvykle za posledních 14dní, zavolal jsem Tedovi a řekl co a jak, ale tentokrát jsem udělal něco, co jsem vůbec neplánoval! Vydal jsem se do jídelny, navzdory tomu, že se mi vůbec nechtělo, věděl jsem, že Debbie bude mít připravenou záživnou přednášku, ale z toho dovezeného jídla už mi začínalo být zle a tak jsem nastřádal energii a vydal vstříc popravě!

B: "Ahoj Debb, jedno kafe a omeletu. A pokud by to šlo, tak bez řečí kolem!"
Debbie: "Taky tě ráda po dvou týdnech vidím!"
B: "Neříkej, že jsem ti chyběl?"
Debbie: "Ne vůbec ne! Chceš zabít teď nebo až potom?"
B: "Nejdřív tu omeletu, pokud by to šlo."
Debbie: "Jak si přeješ! Sunshine, jednu omeletu!"
B: "Co, cože?!"
Debbie: "Co? Chtěl si omeletu."
B: "Ale co on tu dělá?"
Debbie: "Nevím, jestli si to slyšel, ale on tu pracuje."
B: "Ale vždyť má být..."
Debbie: "Schovaný u mě? No tak jsem ho vytáhla ven."
B: "Já mizím!"
Debbie: "Ani se nehni! Určitě bude rád, že tě vidí."

Přísahám bohu, že pokud by mě Debbie neprobodávala pohledem, který říkal, že mě zabije pokud se hnu jen o centimetr, tak bych utekl! Ale já v tu chvíli tak moc zpanikařil, že jsem na ní nebral ohled a hodně rychle jsem se zvedl, jenže v momentě, co jsem se otočil, jsem vrazil rovnou do něj a ta omeleta skončila rovnou na jeho tričku!

Debbie: "Teda, tohle je lepší než jsem si myslela."
J: "Briane? Co, co tu děláš?"
B: "Přišel jsem se najíst!"
J: "Jo a tvoje snídaně skončila rovnou na mě."
B: "Promiň,"...I přes to, že jsem na něho byl naštvaný jsem se musel smát, vypadal tak roztomile.
J: "Jsem rád, že se bavíš,"...Neotálel a taky se hned začal smát.

Na chvíli jsem zapomněl na to, co se před čtrnácti dny stalo, bylo to jako obvyklé ráno v jídelně! Teda až na tu omeletu! Jenže pak jsem se zase vrátil na zem a na vše si vzpomněl! A on si taky všechno uvědomil a do smíchu už mu nebylo!

Debbie: "Nehodláte tu stát jak dva pitomci, že ne?"
B: "Cože?"
Debbie: "Nechtěli byste si někam zalézt a promluvit si?"
J: "No, já, já..."
B: "Já bych rád."

Oba se na mě podívali jak na blázna, ale když pochopili, že to myslím vážně, tak ho Debbie přesvědčila, aby nechal práce a šel si se mnou promluvit!

B: "Slyšel jsem, že jdeš k soudu."
J: "Jo, Lindsayiny a Debbiiny přesvědčovací schopnosti jsou..."
B: "Úctyhodné... Já vím."
J: "To jsou."
B: "A kdy se to má konat?"
J: "Zítra."
B: "Páni, to je dost rychlý."
J: "No Melanie zatahala za drátky, chce, abych to měl rychle za sebou."
B: "To je od ní hezké, je skvělá."
J: "Tohle je asi poprvé, co tě slyším říct na Melanin účet kompliment."
B: "Taky, že je,"...Snažil jsem se o vtip, ale nějak mi to nešlo.
J: "A jak se jinak máš? Bože já jsem blbec! Jak se asi tak můžeš mít!"
B: "Kdyby se mi dostalo vysvětlení, tak bych se možná i cítil líp."
J: "A já bych ti ho rád dal, jen nevím, co říct."
B: "To už jsem jednou slyšel a pak jsem tě dva týdny neviděl."
J: "Vím, že to bylo zbabělý, ale musíš pochopit, že jsem k tomu měl důvod."
B: "Já to chápu... Ale rád bych věděl, jak to bude dál?"
J: "Já..."
B: "Prosím tě hlavně mi neříkej, že nevíš!"
J: "A co ti mám říct, když to opravdu nevím?"
B: "Měl jsi dost času o tom přemýšlet."
J: "Taky, že jsem přemýšlel."
B: "A?"
J: "A miluju tě."
B: "Ale?"
J: "Ale... Já prostě musel jít."
B: "Musel? To je všechno, co mi řekneš?"
J: "Já nevím, co víc ti mám říct!"
B: "Třeba důvod!"
J: "Nemohl jsem..."
B: "Co si nemohl, Justine?"
J: "Nemohl jsem tam s tebou zůstat, když jsem viděl, jak moc tě to ranilo."
B: "Ano ranilo mě to, ale to neznamená, že se něco změnilo, že bych ti nepomohl ani to že bych tě přestal brát takového, jaký jsi."

Myslím, že nikdy v životě jsem mu nedal tak moc najevo svojí lásku, ale z jeho výrazu jsem měl pocit, že na to už je pozdě!

J: "Ale já nevím, kdo jsem... Nevím, kde je ten kluk, kterým jsem ještě nedávno byl."
B: "Přímo přede mnou, jen ty se ho snažíš zazdít, aby si tomu nemusel čelit!"
J: "Čemu aby sem nemusel čelit?"
B: "Nám!"
J: "Nám? Vážně? Proč mám pocit, že kdykoliv se mi něco stane, tak jsme to najednou my? Tak si vzpomeneš, že k sobě patříme?!"

Měl pravdu! Vždycky, když se mu něco stane, tak mu to dávám najevo! Mám ale pocit, že to je pro to, že se vždycky bojím, že už nikdy nebudu mít možnost mu dokázat, jinak než slovy, jak moc ho miluju a že bych pro něho udělal prakticky cokoliv! Ale já neměl odvahu mu to říct!

B: "Na to ti nemám co říct."
J: "Jako obvykle!"

Jen jsme na sebe chvíli koukali toužebně, ale zároveň vražedně! Bylo to jako bychom se chtěli a zároveň nenáviděli! Ale pak jsem si uvědomil, že nejsem schopný ho nenávidět! On je vším co mám!

J: "Myslím, že asi půjdu."

Nechtěl jsem, tak moc jsem to nechtěl! V tu chvíli bych byl schopný snad udělat cokoliv! Políbit ho, přivázat ho k sobě, poprosit ho! Prostě cokoliv! V duchu jsem si jen opakoval "Nechoď, nechoď!" Ale vyslovit jsem to nedokázal!

B: "Myslíme oba na to samý."

Kretén, kretén, kretén! To jsem přesně já a nic jiného! Otočil jsem se a byl jsem navzdory tomu, že jsem nechtěl, připraven odejít, ale...

J: "Počkej!"

Přísahal bych, že se mi zastavilo srdce, ale to bych nějaké musel mít!

B: "Ano?"...Zeptal jsem se s nadšením.
J: "Můžu tě o něco poprosit?"

O cokoliv pomyslel jsem si!

B: "To záleží na tom, co to bude."
J: "Nechci, abys zítra přišel."
B: "Kam?"
J: "K tomu soudu, nechci tě tam."

Už ani nevím, co bolí víc! To že ode mě odešel nebo že se možná ani nevrátí anebo to, že už ani nemá zájem o to, abych mu byl oporou! Ale když to chce má to mít!

B: "A kdo řekl, že tam vůbec chci jít?"
J: "Nikdo, jen kdyby tě to náhodou napadlo."
B: "Věř, že jsem na to ani nepomyslel."
J: "Fajn, tak se měj."
B: "Nápodobně!"

Myslel jsem, že ho na místě zaškrtím! On je jedna velká, ne obrovská záhada, která mě pomalu rozežírá na kousky! On vidí, opakuji vidí, jak moc mi chybí, jak moc ho chci zpátky a že bych pro něho udělal cokoliv a místo toho, aby mi skočil kolem krku, mě bodne do zad! A já vím jen to, že láska opravdu bolí!
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | Web | 27. ledna 2014 v 17:08 | Reagovat

Ach jo, mám pocit, že to Briana bude ještě hodně bolet, co?

2 Janča Janča | Web | 27. ledna 2014 v 19:13 | Reagovat

Doufám, že už ne tolik :-( :-(  ale uvidim, jak to vymyslím, přece ho nemůžu nechat trápit pořád :-D :-D :-)

3 Tonička Tonička | 27. ledna 2014 v 20:23 | Reagovat

Tak to bylo vazne pekne :)
Tohle si Brian od Justina nezaslouzil.:(
Doufam ze na ten soud stejne pujde a bude o Justina bojovat :)
Ps: Ta omeleta byla fakt bozi.Skvely napad :-D  :-D

4 Janča Janča | Web | 27. ledna 2014 v 20:30 | Reagovat

[3]: Děkuju, jsem ráda, že se nápad líbil :-D :-D :-) Brian si to nezasloužil, ale snad to je jen nějaký chvilkový zvrat Justina :-D :-D :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama