Strach(11)

22. ledna 2014 v 5:00 | Janča |  Strach
Nový díl.

JUSTIN

Moje představa o tom, že si trochu odpočinu až Brian odejde se změnila v zběsilé přemýšlení, o tom jak se mám vypořádat s tím, že se večer budu nacházet u Briana doma a že se budu muset chovat jako že je všechno v naprostém pořádku a že mě nic netrápí! Nejradši bych dál zůstal u Debbie, ale vím, že by se to ani jí a hlavně Brianovi nelíbilo! Už takhle jsem mu ublížil tím, že jsem ho obvinil a ještě k tomu kdybych s ním odmítl jít domů, to bych ho asi opravdu odrovnal! Ale opravdu mám strach z toho, co se bude dít, až se za námi zaklapnou dveře jeho loftu a já nebudu mít kam utéct!


Debbie: "Sunshine, můžu dovnitř?"...Zaklepala na pootvřené dveře.
J: "Jo, pojď."
Debbie: "Teda tváříš se dost ztrhaně."
J: "A ty se mi divíš?"
Debbie: "Já nemůžu za to, že tě našel, on se jen nehodlal vzdát a byl jak šílený, alespoň vidíš, jak moc tě miluje."
J: "Ale tady nejde o to, že mě našel."
Debbie: "A o co teda?"
J: "O to co si mu řekla!"
Debbie: "Ale Justine..."
J: "Neměla si právo!"
Debbie: "Co tím chceš říct?! Já udělala všechno, co si chtěl, všem jsem lhala! Brian ten se málem zbláznil a já mu lhala do očí i když jsem věděla kde si! To je něco co mi nikdy neodpustí a udělala jsem to jen kvůli tobě, protože tě miluju a chci, abys byl v bezpečí! Ale taky vím, že toho můžu dosáhnout jedině tak, když ti Brian pomůže a může ti pomoct jen když bude vědět co tě trápí!"

Měla pravdu! Měla sakra pravdu a já jsem absolutní idiot! Ona kvůli mně naprosto všem lhala a trápila se a když se mi jen snažila pomoct tak já obviním! Stejně jako Briana!

J: "Promiň Debbie, máš pravdu, já sem jen, já..."...Zarazil jsem se.
Debbie: "Co Justine?"
J: "Já, já se jen bojím,"...Sklopil jsem pohled.
Debbie: "Já vím zlato,"...Sedla si ke mně na postel a objala mě.
J: "Chovám se jako vůl."
Debbie: "Chováš se jako někdo, komu bylo ublíženo."
J: "Jo, ale zlost si vybíjím na tobě a na Brianovi."
Debbie: "Brianovi?"
J: "Nařknul jsem ho z toho, že všechno je jeho vina."
Debbie: "Ale tys to nemyslel vážně, byl si určitě jen naštvaný."
J: "Debb, bojím se, že část mě to myslela doopravdy a ta část mu nedokáže odpustit."
Debbie: "Justine, zlato tohle není skutečnost, ale jen pocit, který brzo zmizí... Uvidíš."
J: "A co když ne?"
Debbie: "Tak se s tím poperete, jako vždy! Vy dva jste silní!"
J: "Doufám, že máš pravdu, protože ten pocit nesnáším! Briana miluju, hrozně moc a nechci, aby si myslel, že to je jeho vina."
Debbie: "On si tohle určitě nemyslí."
J: "Ale myslí, sám mi to řekl."
Debbie: "Vážně?"
J: "Jo, obviňuje se z toho, co se mi stalo."
Debbie: "Mám docela představu o tom, co se ti stalo, ale ráda bych to slyšela z tvých úst a myslím, že Brian taky."
J: "Ale Briana to zničí."
Debbie: "Jeho už to ničí... Sám si řekl, že se obviňuje."
J: "Jo, obviňuje se, aniž by pořádně věděl, co se mi stalo... Dokážeš si představit jak by na tom byl kdyby se dozvěděl skutečnost, kdyby se dozvěděl, jak moc vystrašený jsem byl a že sem se s ním už v duchu loučil, když do mě kopali."

Podívala se na mě se slzami v očích, a i když tušila, co se mi stalo, tak jí stejně zasáhlo a já v tu chvíli nemohl udělat nic, abych jí zbavil toho pocitu bezmoci!

Debbie: "Sunshine!"...Vydechla mezi vzlyky.
J: "Debb, já opravdu myslel, že umřu, ale nejvíc ze všeho jsem se bál, že už nikoho z vás neuvidím! Pořád do mě kopali, bili mě pěstmi a nadávali, ale největší bolest jsem cítil u srdce, když jsem představil, že už nikdy neuvidím Briana! On byl poslední, co jsem chtěl vidět před koncem a pak ti hajzlové přestali a nechali mě tam... Nemohl jsem se hnout, nemohl jsem se bránit, nemohl jsem udělat vůbec nic... Vůbec nic!"

Objala mě tak pevně, že jsem skoro nemohl dýchat! Na rameni jsem cítil její slzy a dál už jsem nemohl zadržovat ty svoje! Když jsem jí konečně dokázal říct pravdu byla to pro mě úleva, ale zároveň se mi ještě přitížilo! Vidět Debbie jak brečí anebo někoho koho miluju je to nejhorší co mě mohlo a může potkat!

J: "Já nevím, co mám dělat, nechci, abys brečela."
Debbie: "Vždyť já nebrečím."
J: "Debbie..."
Debbie: "Promiň, já se opravdu snažím, ale tys, já..."
J: "Proto jsem ti to nechtěl říct."
Debbie: "Ale já to nechápu... Ty si to největší sluníčko, jsi ten nejhodnější kluk a oni tě... Já to nechápu!"
J: "Měl jsem tomu zabránit."
Debbie: "Ale jak? Tomu se nedá zabránit!"
J: "Trvalo to pár týdnů, ale nečekal jsem, že to zajde tak daleko."
Debbie: "O čem to mluvíš?"
J: "Ti chlapy co mi to udělali mě už pár týdnů otravovali, nadávali mi a tak podobně a ten večer jsem se jim chtěl postavit a, a..."
Debbie: Takže ty víš, jak vypadali?"
J: "Jo vím... Ale ne nemysli na to!"
Debbie: "Ale Justine..."
J: "Prosím Debb, nechci se k tomu vracet! Stejně by vyhráli, jsem jenom malej teplouš! To žádný soud nezajímá!"
Debbie: "Tohle přece nemůžeš nechat jen tak!"
J: "Můžu a ty taky! Takže nic neříkej Brianovi... Debb myslím to vážně! Já slibuju, že se mu pokusím říct všechno, ale ty mu nic neříkej! Moc tě prosím!"

Tak moc to nechtěla, v těch očích jsem mohl vyčíst každou její myšlenku, ale věděl jsem, že i když se jí to nelíbí tak to pro mě udělá! Někdy si připadám jako sobec!

Debbie: "Jestli mě nezničíš teď tak jednou určitě."
J: "Vím, že toho po tobě chci hodně."
Debbie: "Dobře, udělám to pro tebe."
J: "Děkuju moc!"
Debbie: "Nemáš zač Sunshine."
J: "A ještě jedna věc."
Debbie: "Bojím se zeptat."
J: "Brian mě dneska bere domů."
Debbie: "To je skvělý! Ale proč to říkáš, jako kdyby se ti nechtělo?"
J: "Protože nevím, jestli chci."
Debbie: "Jak to myslíš?"
J: "Co když to nezvládnu být s ním v jednom bytě... Jenom my dva."
Debbie: "Ale Justine, vždyť ho miluješ a miluješ, když můžeš být jenom s ním tak čeho se bojíš?"
J: "Já ani nevím, jen uvnitř mě je takovej pocit, který mi říká, že něco stane a že nás to oba zničí."
Debbie: "To nezjistíš, dokud to nezkusíš."
J: "Někdy mě opravdu fascinuje, že máš pokaždé pravdu."
Debbie: "Ty to zvládneš."
J: "Doufám v to, protože ho potřebuju."
Debbie: "Já vím."
J: "Asi bych si měl posbírat věci, abych byl připravený, až si pro mě přijde."
Debbie: "To bys měl a držím ti palce."
J: "Děkuju."


Nikdy v životě jsem nebyl tak moc nervózní z čekání na Briana! Ten strach z toho, že když s ním odejdu a něco se podělá byl tak velký, že jsem se málem zamknul ve skříni, aby mě nenašel, ale věděl jsem, že bych tím ničemu nepomohl! Musím se s tím poprat teď, jedině tak to všechno můžu... Vlastně můžeme zvládnout!
Bylo to tady, slyšel jsem, jak někdo směřuje nahoru a bylo mi jasné, že to prostě musí být on! V tu chvíli jsem byl vyděšenějsí, než kdy dřív!

B: "Ahoj Sunshine,"...Vešel dovnitr.
J: "Ahoj Briane,"...Brian se ke mně natáhl pro polibek.
B: "Tak co připravený?"
J: "Jo jsem,"...Musel jsem být!

Naposledy jsem se rozhlédnul po pokoji, který mi sloužil jako útočiště a pak jsem se s Brianem vydal domů, kde to může dopadnout buď hodně dobře anebo hodně a to opravdu hodně špatně!
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 18:45 | Reagovat

teda, doufám, že to bude vypadat hodně dobře :-)

2 Janča Janča | Web | 22. ledna 2014 v 20:29 | Reagovat

[1]: To se ještě uvidí, co mě zase napadne a kdo ví, co z toho nakonec bude :-D :-D

3 Tonicka Tonicka | 23. ledna 2014 v 17:59 | Reagovat

To bylo vazne pekny. Jsem rada ze to aspon rekl Deb :)
Ted jen doufat aby to zvladli :)
Dokonalost :-D

4 Janča Janča | Web | 23. ledna 2014 v 19:22 | Reagovat

[3]: Děkuju :-)

5 Karin Karin | 11. července 2015 v 22:45 | Reagovat

Já věřím že to spolu zvládnou. :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama