"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Po 5 letech(17)

27. listopadu 2013 v 21:04 | Janča |  Po 5letech
Nový díl.

JUSTIN - Pittsburgh

Dnes se mi zdálo opět o Brianovi... Tento měsíc už asi po dvacáté. Byli jsme u něj doma a oddávali se opravdu žhavému sexu, prožil jsem orgasmus, jaký mi vždy mohl dopřát jedině Brian a pak jsem usnul v jeho náruči. Nemůžu ho prostě dostat z hlavy ať se snažím sebevíc, vlastně ani nechci i přes to co mi udělal, bych si přál, aby byl teď u mě!


Jenn: "Zlato jsi vzhůru?"
J: "Ano jsem."
Jenn: "Dobře, v kuchyni máš snídani, tak se pojď najíst."
J: "Jo, hned jsem tam."
Jenn: "Dobře."
J: "Páni, to vypadá skvěle."
Jenn: "Tvoje oblíbený."
J: "To jsi nemusela."
Jenn: "Musela, vidím tě jednou za uherský rok, tak mi alespoň dopřej to potěšení dělat ti snídani."
J: "Děkuju."
Jenn: "Není zač, zlato."
J: "A slibuju, že se budu snažit jezdit častěji."
Jenn: "To už jsem párkrát slyšela."
J: "Já vím, ale tentokrát to bude opravdu jiný."
Jenn: "Tak já ti teda budu věřit. A co máš vůbec dnes v plánu?"
J: "Vůbec netuším."
Jenn: "A co takhle se stavit v jídelně za Debbie? Určitě bude ráda."
J: "Já nevím, sice jsem ji včera řekl, že se stavím, ale nevím, jestli to je dobrý nápad."
Jenn: "A to proč? Po takový dlouhý době jsi tady a všichni by tě rádi viděli, takže doufám, že nehodláš být těch pár dnů zavřený v baráku, kvůli ty víš komu."
J: "Já ho jen nechci potkat, teda nechtěl jsem, ale teď si tím nejsem tak jistý."
Jenn: "Nepřemýšlel jsi, že by ses za ním stavil."
J: "On mě nechce vidět, kdyby chtěl, tak by mě neodkopl."
Jenn: "Justine zlato, Brian sice udělal pitomost, že od tebe odešel, ale to neznamená, že tě nechce vidět, věř, že mu opravdu chybíš."
J: "A na to jsi přišla jak?"
Jenn: "Protože tě miluje."
J: "Jo a stejně mě odkopnul."
Jenn: "On tě neodkopnul, on jen učinil rozhodnutí, kterým si myslel, že tě chrání."
J: "Ale před čím?"
Jenn: "Před sebou... Jsi pro něj vším a on si myslel, že tě akorát ničí, proto od tebe odešel, doufal, že ti tím zajistí lepší život."
J: "Mami, proč mi přijde, že jsi na jeho straně?"
Jenn: "Zlato, já jsem v tomhle případě Švýcarsko, jen říkám, jak to vidím já a je jen na tobě jak s tím naložíš."
J: "Tak to mi moc nepomáhá."
Jenn: "Proto si myslím, že by si měl jít na ven a popřemýšlet nad tím."

Nebyl to zas tak blbý nápad, vlastně dával docela smysl - půjdu ven, uvidím se s Debbie, možná i s někým jiným a navíc budu mít spoustu času na přemýšlení a třeba za ním nakonec opravdu zajdu... Potřebuju si to s ním vyjasnit.

J: "Tak já teda zajdu za Debbie."
Jenn: "Skvěle. Pozdravuj ji ode mě."
J: "Budu, zatím ahoj."
Jenn. "Ahoj zlato."

Šel jsem rovnou do jídelny a celou cestu jsem měl žaludek na vodě, bál jsem se, že tam potkám Briana, ale zároveň jsem si to přál, chtěl jsem ho vidět, vlastně nejen vidět, chtěl bych se ho dotýkat, líbat ho, být s ním...

J: "Ahoj Debb."
Debbie: "Sunshine, tys přišel."
J: "Řekl jsem, že přijdu, ne?"
Debbie: "Jo, ale nezněl jsi moc přesvědčivě."
J: "Popravdě se mi nejdřív moc nechtělo, bál jsem se, že..."
Debbie: "Potkáš Briana?"
J: "Jo."
Debbie: "Včera jsem s ním mluvila."
J: "Neřekla jsi mu, že jsem tady, že ne?"
Debbie: "Ne, neřekla, ale možná by si měl ty."
J: "Debbie, já, já..."
Debbie: "Ty co? Nemůžeš se mu navěky vyhýbat a on by tě určitě taky rád viděl."
J: "Tohle mi řekla i máma, ale nechápu, jak si to můžete myslet, vždyť mě v podstatě odkopnul, takže mi zrovna dvakrát nepřijde, že by mě chtěl vidět."
Debbie: "Brian je pitomec, ale to ty už dávno víš, ale taky víš, že dělá věci, kterých nakonec lituje."
J: "Tím chceš říct, že..."
Debbie: "Že mu chybíš."

Když jsem to uslyšel, vykouzlilo mi to úsměv na tváři, najednou mi to dávalo naději, že máme ještě šanci.

J: "On mi taky chybí, ale jsem na něj taky hrozně naštvanej."
Debbie: "To chápu, ale věř mi, že on je na sebe přímo nasranej, že tohle udělal."
J: "Myslíš?"
Debbie: "Já to vím, včera mi to v podstatě řekl... Řekl, že to bylo nejspíš to nejhorší rozhodnutí, jaké kdy učinil."
J: "To mi vůbec nezní jako Brian."
Debbie: "Ale je to on, ten chlap, který tě miluje a kterého ty miluješ, přesně ten chlap, který se díky tobě z něho stal."
J: "Debb já nevím, ještě potřebuju čas."
Debbie: "To chápu Sunshine a navíc bys ho v tom měl nechat vykoupat, ať si konečně uvědomí, jaký dělá hovadiny."
J: "To mám v plánu, neboj."
Debbie: "A co kdyby si mi tady trochu pomohl, byl jsi v tom tak dobrý a dneska jsem tu na všechno sama."
J: "Jasně, moc rád Debb."
Debbie: "Tak běž zjistit, co si hosti dají."
J: "Jdu na to."
Debbie: "Děkuju."

Připomnělo mi to staré časy, ještě před tím než jsem odjel do New Yorku, připadalo mi, jako kdybych nikdy neodjel, popravdě jsem tu práci miloval, vždycky jsme se tu všichni sešli, byli jsme jako rodina, nemůžu uvěřit, že už je to pryč a nejvíc ze všeho se bojím, že už to nepůjde vrátit zpátky.
Najednou se za mnou ozval známý hlas člověka, který mě vždycky rozveselil...

Emmett: "Zlato, ty ses rozhodl vrátit nadobro?"
J: "Emmette ahoj, ne já jen pomáhám Debb."
Emmett: "Ty jsi byl vždycky zlatíčko."
J: "Ale na tebe nikdo nemá."
Emmett: "No tak, žádné komplimenty nebo se ještě rozbrečím a tebe nikam nepustím... Chyběl jsi nám tady."
J: "Vždyť mně to taky chybělo, nemoct s vámi mluvit jako vždy, pro mě bylo deprimující, hodněkrát jsem se chtěl vrátit."
Emmett: "Ale?"
J: "Proč vždycky víš, že to má nějaký dovětek."
Emmett: "Protože se ten dovětek vždycky týká Briana."
J: "Brian se bohužel týká všeho."
Emmett: "V tom bude to jeho kouzlo."
J: "To asi jo."
Emmett: "A už jsi s ním mluvil."
J: "Na to se mě ptá dneska každý a odpověď je ne."
Emmett: "A máš to v plánu, já jen, že by potřeboval zase zkrotit."
J: "Nevím jestli ti to ušlo, ale my se rozešli, takže nevím, jestli jsem ten správný kandidát na to abych ho zkrotil."
Emmett: "Nerad ti to oznamuju, ale ty jsi jediný, kdo to dokáže a ty vaše rozchody už ani nevnímám, nikdy neměly žádnou váhu."
J: "Tentokrát je to jiný."
Emmett: "Ale prdlajs, jediný rozdíl je v tom, že ještě ani jeden z vás nesebral odvahu si s tím druhým promluvit. A pokud jsi chytrej, budeš to ty, kdo za ním půjde, dáš mu čočku a pak pořádně žhavej sex."
J: "Emmette, ty jsi blázen."
Emmett: "Říkají to o mě."
Debbie: "Sunshine, já myslela, že mi máš pomáhat."
J: "Promiň Debb, už jdu na to."
Emmett: "Tak se snad zase brzo uvidíme."
J: "Taky doufám."
Emmett: "Měj se zlato."
J: "Ty taky Emmette, ahoj."

Musel jsem nad tím pořád přemýšlet, všichni mi říkají ať za ním jdu a já to chci, moc ho chci vidět, chybí mi a stále doufám, že se to mezi námi nějak spraví, ale zároveň nechci aby z toho vyšel tak snadno jako vždycky, tentokrát chci aby jsi pamatoval ten pocit bezmoci, aby věděl jaký to je, myslet si, že už mě nikdy nebude mít, že mi opravdu ublížil, tentokrát musí konečně pochopit, že už je to poslední šance. Ale taky musím zjistit jestli jí vůbec chce, jestli to vůbec chce vrátit zpátky.

VEČER

Debbie: "Sunshine už můžeš jít, jestli chceš, pomohl jsi mi už dost."
J: "Dobře a jsi si jistá, že už nic nepotřebuješ."
Debbie: "Určitě, ale uvědomuješ si, že tě pouštím jen pro to, aby jsi..."
J: "Abych zašel za Brianem."
Debbie: "Chytrej kluk."
J: "Vím, že za ním musím jít, už to konečně potřebuju vyřešit."
Debbie: "Brian to taky potřebuje, potřebuje vědět, že tě ještě neztratil, takže běž a dej mu co pro to."
J: "Děkuju Debbie."
Debbie: "Není zač zlato a teď šup."
J: "Ahoj."
Debbie: "Ahoj."

Šel jsem rovnou k němu domů, bylo to tak zvláštní, touhle cestou jsem nešel tak dlouho a přitom jako by to bylo včera.
Byl jsem hrozně nervózní, nevěděl jsem, co mu má říct, v hlavě jsem měl tolik myšlenek, ale žádná nedávala smysl. Došel jsem až k jeho domu a znervózněl jsem ještě víc, díky bohu dveře byly otevřené, takže jsem nemusel zvonit, šel jsem po schodech, nechtěl jsem aby slyšel výtah a najednou jsem stál před jeho dveřmi, jen jsem na ně zíral, neměl jsem tušení co to vlastně dělám a pak jsem to zaslechl, vycházelo to z jeho bytu, byla to píseň, naše píseň... Save the last dance ...jen jsem dál stál a poslouchal, bál jsem se zaklepat... Moje ruka se už napřahovala a já sebral veškerou odvahu a zaklepal. Ozvalo se jen...

B: "Odpal."

A tak jsem klepal dál a ještě silněji. Chvíli se nic nedělo a pak jen řekl...

B: "Ať jsi kdokoliv, přísahám, že je po tobě."

Pak otevřel dveře a když mě zahlídl, doslova zbělal a jen na mě zíral a já se zmohl na jediné...

J: "Ahoj Briane."

Nikdy v životě jsem nebyl víc nervózní!
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rin Rin | 28. listopadu 2013 v 17:29 | Reagovat

Pěkný dílek. :) A nemůžu se dočkat dalšího, jsem strašně zvědavá, jestli si to už konečně nadobro vyříkají nebo se Brian dál bude chovat jako idiot. :D :D

2 Janča Janča | 28. listopadu 2013 v 17:53 | Reagovat

[1]: Děkuju :-)

3 Jane Jane | E-mail | Web | 28. listopadu 2013 v 19:42 | Reagovat

úžasné :-)
Doufám, že mu to dá Justin pořádně sežrat :-D :-D :-D

4 Tonicka Tonicka | 29. listopadu 2013 v 19:02 | Reagovat

:-)

5 Janča Janča | 30. listopadu 2013 v 9:07 | Reagovat

[3]: Děkuju :-)

[4]: :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama