"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

Po 5 letech(16)

26. listopadu 2013 v 16:43 | Janča |  Po 5letech
Nový díl.

BRIAN - Pittsburgh

Už je to měsíc od té doby co se Justin probral z komatu, od té doby co jsem ho naposledy viděl, co jsem mu řekl sbohem. Nemohl jsem s ním dál být, věděl jsem, že ho akorát ničím. Vím, že beze mě bude šťastnější, v bezpečí. Moje láska k němu se nikdy nezmění, vždycky ho budu milovat a bude mi šíleně chybět, ale vím, že takhle je to lepší, alespoň může žít život, který si zaslouží. Pravděpodobně mě teďka nenávidí, za to co jsem mu udělal, za to, že jsem ho opustil, ale možná je to tak lepší, radši ať mě nenávidí, než aby trpěl. Já teď musím jít dál, žít svůj bezcenný život... Bez Justina.
Nebudu na to prostě myslet. Půjdu do práce a budu dělat všechno pro, to abych vypadal, že jsem v pohodě. Díky bohu Kinnetic už zase funguje, sice mě to přišlo na pěkný balík, ale co bych pro svou milovanou firmu neudělal!


B: "Synthia?! Theodhore?!"
Ted: "Ano?"
Synthia: "Ano?"
B: "Do kanceláře! Hned!"
Ted: "Tak co potřebuješ, Briane?"
Synthia: "Jak co potřebuje? On na nás zavolá jak na psy a my mu hned máme plnit všechna jeho tajná přání. Vypadáme snad jak tvoji poskoci?"
B: "Hmmm, vydrž musím se chvíli zamyslet... Jo už to mám... Nevypadáte, vy jste."
Synthia: "Jo a na tos přišel jak?"
Ted: "Synthio, nech toho, to nemá smysl."
B: "Jo Synthio, poslechni Theodhora a jeho moudré rady."
Synthia: "Ty jsi vůl, Briane!"
Ted: "A je to tady."
B: "Já, že jsem vůl? Bacha na pusu nebo jsi ještě dneska bez práce."
Ted: "No tak Briane, ona to tak nemyslela."
Synthia: "To si teda piš, že jsem myslela a ty tvoje výhružky si strč za klobouk, nikdy na mě nezabíraly."
B: "Fajn... Máš padáka."
Ted: "Pane bože."
Synthia: "Co?"
B: "Říkám sbal si svých pět švestek a běž."
Synthia: "Ty ses úplně zbláznil, Briane! Kdy se z tebe stal tenhle kretén?"
Ted: "Při narození?"
B: "Theodhore, máš snad něco na srdci?"
Ted: "Od kdy tebe zajímá, jestli mám něco na srdci?"
B: "Nezajímá."
Ted: "Tak vidíš."
B: "Synthio ty jsi ještě tady?"
Synthia: "Ty jeden bl..."
Ted: "Pššš, já to nějak vyřídím, ty prostě běž nebo tě tady milostivej ještě nechá vyvést ochrankou."
Synthia: "Ale..."
Ted: "Běž!"
Synthia: "FAJN!"
B: "Pa, pa."
Synthia: "Běž do prdele!"
B: "Skvělej nápad... Proč na mě tak čumíš Theodhore?"
Ted: "Bylo to vážně nutný?"
B: "Co máš na mysli?"
Ted: "Musel jsi na ní být tak hnusný?"
B: "Ona mi řekla, že jsem vůl."
Ted: "A čím to asi bude?"
B: "Theodhore jestli mi chceš něco říct, tak to prostě udělej a nech si ty kecy okolo."
Ted: "Dobře... Vím, že jsi zažil opravdu špatný měsíc a divím se, že ještě stojíš na nohou, ale to tě neopravňuje k tomu aby ses k nám takhle choval."
B: "Tak teď ti řeknu něco já pane vševěde... Můj měsíc byl naprosto vyčerpávající a víš proč? Protože jsem šukal vše na co jsem narazil a za druhý já se k vám můžu chovat jak se mi zlíbí a proč? Já jsem šéf! Takže se teď zvedni, dojdi mi pro kafe a tu smlouvo, na kterou čekám už dva dny, pokud nechceš taky do týdne nocovat na veřejných záchodcích se Synthiou."
Ted: "Jak už jsem jednou říkal, nikdo nemá proslovy jako ty."
B: "Theo..."
Ted: "No jo, vždyť už jdu."
B: "Buď tak hodnej."

To jsem vážně potřeboval, ještě se hádat s těmahle dvěma, vážně na to nemám náladu. Ale jako obvykle ze sebe radši budu dělat debila než abych ukázal jak moc zničený jsem. Nechci aby mě někdo litoval, to by bylo ještě horší a já bych si po tom uvědomil, jak velkej kretén jsem, že jsem Justina nechal jít a to se nesmí stát, musím věřit tomu, že beze mě je mu líp. Teď tu strávím den vyplňováním nějakých formulářů, opravdu paráda, ale nikdo to za mě neudělá že?

Ted: "Tady máš tu smlouvu a kafe, šéfe."
B: "No vidíš, jak ti to jde."
Ted: "Jo, jasně."
B: "Děkuju Theodhore, moc si cením tvé práci."
Ted: "Bože Briane, jak se to stalo?"
B: "Co jak se stalo?"
Ted: "Jak si ztratil své kouzlo být ironickým blbcem?"
B: "Ještě jedno slovo a přísahám, že ti do ruky strčím štětku a na ty veřejný záchodky tě odtáhnu."
Ted: "Není třeba, už odcházím."
B: "Vážně? Ty umíráš?"
Ted: "Věřím, že by se ti to líbilo, ale ne. Jdu na uvítací párty."
B: "A hádám, že ty máš být překvapení. No ať už je ten chudák kdokoliv, doufám, že ho příliš nevyděsíš."
Ted: "Tohle jako obvykle budu ignorovat a prostě půjdu."
B: "Pozdravuj."
Ted: "Nazdar."

Já jsem asi vážně debil... Nejdřív od sebe odeženu lásku svého života a teď dokonce i přátele. Ale já si nemůžu pomoct, už jsem prostě takovej... Odháním lidi na kterých mi záleží. Kašlu na to, nebudu na to myslet a vyplním ty posraný formuláře.

VEČER

Konečně to mám vyplněný a můžu jít domu, ale nejdřív se stavím v jídelně, umírám hlady!

B: "Ahoj Debb."
Debbie: "Tak co to bude?"
B: "To nejlepší co pro mě máš."
Debbie: "Takže jednou prázdný talíř."
B: "Ah, chápu, seš na mě nakrknutá... Kvůli čemu tentokrát?"
Debbie: "Moc dobře víš kvůli čemu."
B: "Jo myslím, že se půjdu najíst někam jinam."
Debbie: "Sedni si!"
B: "Proč máš pořád potřebu mi přikazovat?"
Debbie: "Protože jsi debil a na ty nic jiného nefunguje."
B: "Páni, ještě nedávno jsem byl něco jako tvůj syn."
Debbie: "To jsi pořád, ale seš i debil."
B: "A to proč?"
Debbie: "Protože jsi udělal tu největší volovinu, jakou jsi mohl."
B: "A jsme zase u toho že?"
Debbie: "Jo a budeme u toho, dokud to nevyřešíš."
B: "Já myslel, že už jsem to vyřešil."
Debbie: "Tomu říkáš řešení..."Sbohem Justine"...to je to tvoje řešení?"
B: "Mohlo mě napadnout, že si bude stěžovat zrovna tobě."
Debbie: "Briane, to jsi vážně takovej pitomec?"
B: "Hádám, že jo. Debb, nemůžeš si to nechat na někdy jindy, dneska fakt nemám náladu."
Debbie: "Ne, to opravdu nemůžu je načase, aby si napravil to, co jsi posral."
B: "Já něco posral?"
Debbie: "Přestaň, Briane, nehraj na mě divadýlko... Moc dobře vím, jak hrozně se cítíš, ale mně to můžeš říct, říkala jsem ti, že tu pro tebe vždycky budu."

V tu chvíli jsem ztratil veškerou sílu hrát si, že jsem v pohodě a prostě to vyklopil.

B: "Debb, já nemůžu nic udělat... Když jsem mu řekl, že ho opouštím, tak v ten okamžik jsem věřil, že je to správný rozhodnutí, pořád tomu věřím, ale tam uvnitř mě je něco, co mi neustále opakuje, že jsem pitomec, který udělal tu největší hovadinu, jakou mohl. Ale teď už na tom stejně nezáleží."
Debbie: "Jak, že na tom nezáleží? Ještě není pozdě získat ho zpátky."
B: "Debbie nech toho, víš moc dobře, jak tvrdohlavý jsem a že si za svým rozhodnutím budu stát bez ohledu na to, že to bylo nejspíš to nejhorší rozhodnutí, jaký jsem kdy učinil."
Debbie: "Takže to prostě vzdáš?"
B: "Už to tak vypadá."
Debbie: "Ani nevíš, jak moc jsi mě zklamal."
B: "To už mám hold v povaze. A myslím, že mě nějak přešla chuť, takže se jdu domu vyspat."
Debbie: "Ty jsi takovej pitomec, že to snad ani není možný, ale přeju sladký sny."
B: "Tobě ironie vždycky šla."
Debie: "Učila jsem se od mistra."
B: "Já jdu, tohle nemá cenu."

Šel jsem domu a hlavu jsem měl celou napěchovanou jejími radami. Tohle už se mi opravdu začíná hroutit pod rukama, Debbie mi udělala přednášku a jako obvykle má pravdu a já teď ležím v posteli a myslím na Justina!
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jane Jane | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 18:17 | Reagovat

No, myslím, že má co napravovat :-(  :-D

2 Tonicka Tonicka | 29. listopadu 2013 v 18:51 | Reagovat

:-)  :-)

3 Tonicka Tonicka | 3. ledna 2014 v 17:18 | Reagovat

:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama