Po 5 letech(8)

18. listopadu 2013 v 7:45 | Janča |  Po 5letech
Nový díl.

BRIAN - PITTSBURGH (Před nehodou)

Nemohl jsem popadnout dech, slyšet Justinův hlas po tak dlouhé době bylo naprosto omračující. Byl to takový pocit štěstí a zároveň nejistoty z toho, co se mi chystá říct. Oba jsme chvíli nemohli vydat ani hlásku, ale nakonec to byl Justin, kdo začal mluvit. No mluvit by se říct nedalo, protože řekl...

J: "Jak se máš?"

V tu chvíli jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo brečet.

B: "No dobře a ty?"
J: "Jo super."

Tak to ti přeju, protože mně je mizerně.

B: "Tak to jsem rád, četl jsem, že budeš mít velkou výstavu v Londýně. Takže gratuluju."

Nemůžu uvěřit, že jsem mu právě pogratuloval k tomu, kvůli čemu mě opustil.


J: "Děkuju, je to pro mě úspěch."
B: "To sis přece vždycky přál - být úspěšný."

Doufal jsem, že mi řekne, že si vždycky přál být se mnou, ale to jsem asi naivní.

J: "To ano, je to skvělý."
B: "Jo to je."

Sakra, smutnějším tónem jsem to opravdu říct nemohl, teď si bude myslet, že jsem zoufalý. Sice to je pravda, ale nemusí to vědět, jelikož mu do řeči se mnou očividně moc není.

J: "Promiň, já musím končit, já prostě... Prostě musím jít, ahoj."

Ne, to ne, nezavěšuj prosím, chci ti něco říct, musíš to slyšet! Tyhle myšlenky se mi honily hlavou, ale místo toho sem jen vykřikl jeho jméno, teda spíš jsem chtěl, ale než jsem ho stihl dokončit, on zavěsil...

B: "Justi..."...Tút-tút-tút.

Stál jsem jako opařený, nemohl jsem uvěřit tomu, co se právě stalo, připadalo mi, jako kdybych měl každou chvíli omdlít. Debbie si toho všimla a hned za mnou běžela a pořád se mě vyptávala, co se stalo.

Debbie: "Briane, zlato, stalo se něco? Jsi v pořádku?"
B: "Jo je mi kurevsky skvěle, to to nevidíš?"

Byl jsem strašně nasranej a chtěl jsem se jí zbavit, ale jak všichni dávno víme, Debbie se jen tak člověk nezbaví.

Debbie: "Ne, to opravdu nevidím, protože jsi bílej jak stěna a vypadáš, jak kdyby si měl každou chvíli vypustit duši."
B: "A od kdy je tohle tvoje starost?"
Debbie: "Od tý doby, co jsi pro mě jako syn a mně na tobě záleží."

V tu chvíli se mi hrozně ulevilo, Debbie pro mě vždycky byla jako máma, ale nikdy sem jí neslyšel říkat, že já jsem pro ní něco jako syn. Nemyslel jsem si, že potřebuju slyšet zrovna něco takového, abych se zklidnil.

B: "Promiň, jsem vůl, neměl jsem na tebe křičet."
Debbie: "Páni, Brian Kinney se omlouvá, vyvěste prapory."
B: "Je to vážně nutný?"
Debbie: "Ne, omlouvám se, já jen, že tohle se nestává často."
B: "Já vím, poslední dobou se chovám ještě jako větší kretén, než obvykle."
Debbie: "Jo... No máš své důvody."
B: "To mám, ale jeden hodně velkej."
Debbie: "Budu hádat, Justin?"
B: "Bohužel jo."
Debbie: "A co se stalo?"
B: "Volal mi."
Debbie: "Cože? Kdy?"
B: "Teď, před pěti minutami."
Debbie: "A co říkal?"
B: "No právě, že nic moc a to je právě to, nevím, co si o tom mám myslet, zeptal se mě, jak se mám a pak v podstatě zavěsil."
Debbie: "Musel být hodně nervózní, ale už aspoň víš, jak na tom jsi."
B: "Co tím myslíš?"
Debbie: "Očividně mu chybíš."
B: "A to jsi vydedukovala z čeho?"
Debbie: "No zavolal ti, ne? To už něco napovídá, myslíš si, že by ti volal, kdybys mu byl u prdele?"

Debbie má asi pravdu, asi mu opravdu chybím, proč by jinak volal?

B: "Myslíš, že bych měl jet za ním?"
Debbie: "Myslím? Já to vím."
B: "A co mu má říct?"
Debbie: "Neříkej mi, že Brian Kinney neví, co má říct, tak to je poprvé."
B: "Díky, to fakt potřebuju."
Debbie: "Promiň, ale jen se tě snažím povzbudit tvou vlastní medicínou."
B: "No, moc to teda nepomáhá."
Debbie: "Že ne? Dobře tak já zkusím svou medicínu. Briane Kinney, zvedni ten svůj línej zadek, než tě profackuju, jeď na letiště a leť za ním a konečně mu řekni, jak moc ho miluješ, protože jestli to neuděláš, přísahám, že tě vlastnoručně zabiju."

Nerad to přiznávám, ale šla z ní docela hrůza, nezbývalo mi nic jiného než souhlasit.

B: "Ano, mami."
Debbie: "Já mám v sobě vážně jiskru."
B: "Spíš ohňostroj."
Debbie: "Díky, a teď už běž."
B: "Dobře, jdu."
Debbie: "Počkat, ještě vydrž, musím ti něco říct."
B: "Je to vážně nutný?"
Debbie: "Ano je, takže poslouchej. Posloucháš?"
B: "Poslouchám!"
Debbie: "Dobře, takže chci, abys věděl, že pokud tě Justin odmítne, tak to znamená, že si tě nezaslouží a hlavně si nemysli, že to je konec světa, protože tu máš přátele, kteří tě milují a taky mě, takže si pamatuj, že se máš kam vrátit, je ti to jasný?
B: Děkuju,"...Líbl jsem jí pusu na tvář, protože ona si to zasloužila, nevím, co bych bez ní dělal.
Debbie: Není zač a teď už konečně běž."
B: "Ahoj."

Cestou ven z jídelny jsem narazil na známé tváře - Michaela s Benem a Emmetta. Chtěl jsem se jim vyhnout, ale bohužel to bylo nemožný.

Emmett: "No nekecej, Brian Kinney žije."
B: "Taky tě rád vidím, Emmette"...Sarkasmus v hlase jsem si nemohl odpustit.
Maikey: "Vypadáš, že už je ti líp."
B: "Jo je mi skvěle."
Ben: "Tak to jsme rádi, mysleli jsme, že už..."
Maikey: "Bene!"
B: "Copak?"
Ben: "Ne nic."
B: "Ale, profesůrku, něco si chtěl říct, než tě ženuška zastavila. Tak co to bylo?"
Maikey: "Bene, Emmette, mohli byste nás nechat o samotě?"
B: "Ne, nechoďte, teprve se to rozjíždí."
Ben: "Jo, Emmette, radši jdeme."
Emmett: "Souhlasím, tohle totiž nebude hezký a já mám dneska až moc dobrou náladu, takže se od tebe, Briane, radši vzdálím, jelikož ty máš tendenci dobrou náladu kazit."
B: "Taky tě mám rád."
Eemmett: "Ty jsi vážně pitomec, pojď, Bene."
B: "Pa pa."

To jsem teď vážně potřeboval, být s Maikeym o samotě a slyšet zase jeden z těch jeho proslovů. Bože, co jsem komu udělal?

B: "Tak co máš na srdíčku?"
Maikey: "Nech si těch pitomostí, mě spíš zajímá, co je s tebou?"
B: "Oh, já ti to neřekl? Ten nový kadeřník mi to zkrátil víc, než jsem chtěl."
Maikey: "Ty jsi vážně debil, tohle nemá smysl, už mě to nebaví! Já jdu, tohle nikam nevede."

Ten pohled v jeho očích mě nenechal chladným, věděl jsem, že tentokrát jsem to už přehnal a sám za sebe jsem se styděl.

B: "Ne, Maikey počkej, promiň."
Maikey: "Musíš se pořád chovat jako kretén? To nemůžeš být jednou v životě upřímný, alespoň jednou? To je ti to vážně proti lidskosti?"
B: "Maikey, promiň. Já, já prostě... prostě.. kurva, vždyť víš, že se neumím vyjadřovat, když jde o něco vážného."
Maikey: "Proboha, neříkej mi, že se ti ta rakovina vrátila?"
B: "Ale ne nic takového."
Maikey: "Díky bohu."
B: "Je to horší."
Maikey: "Cože, horší? O co jde?"
B: "O Justina."
Maikey: "A do prdele, teď si snad i přeju, abys měl radši tu rakovinu."
B: "Ah, děkuju mnohokrát, je skvělý mít takového kamaráda."
Maikey: "Ne, promiň, to bylo blbý, to jsem neměl. Já jen, že cokoliv, co se u tebe týká Justina, je horší než jakákoliv zkáza světa. A co se s ním stalo?"

Nevěřím, že to řeknu, ale momentálně mi nic jiného nezbývá. Maikey musí vědět, že i když se k němu chovám jako k pytli hoven, tak pro mě moc znamená a proto se mu s tím musím svěřit, alespoň jednou to musím vyslovit.

B: "Já ho miluju a hrozně mi chybí, ale to ty už stejně dávno víš. No a tenhle blonďatej pitomec mi dneska volal a já si uvědomil, jak moc pro mě znamená a že chci být zase s ním. A když jsem to řekl tvé bláznivé matce, tak mě donutila k tomu, abych za ním jel, takže teď mám zamířeno na letiště. Hele, nedívej se na mě takhle, jako kdybych ti řekl něco neuvěřitelného, i když jsem to vlastně právě udělal, ale uvědom si, že jestli to někomu řekneš nebo jenom naznačíš, je z tebe mrtvej gay, rozumíš?!"
Maikey: "Čestný, skautský... Ty jeden Romeo!"
B: "Já věděl, že si nějakou poznámku neodpustíš."
Maikey: "To víš, četl jsem příručku Briana Kinneyho."
B: "Bohužel nejsem v pozici, abych si vyskakoval, takže to prostě jenom přejdu a příště si to slízneš."
Maikey: "Nic jinýho bych ani nečekal. A co, že tu vlastně ještě děláš? Neměl bys sedět v letadle do New Yorku?"
B: "Měl, ale nějakej pitomec mě tu pořád zdržuje."
Maikey: "No tak mazej už, jo a řekni Justinovi, že ho pozdravuju."
B: "Dobře řeknu a ty vyřiď Benovi a Emmettovi, že se omlouvám."
Maikey: "Vyřídím. Ahoj."
B: "Ahoj."

MAIKEY

Maikey: "To byste nevěřili, co se právě stalo."
Emmett: "Briana srazil autobus?"
Maikey: "Ne!"
Emmett: "Škoda."
Ben: "Emmette no tak!"
Emmett: "No co, vždyť je to pitomec."
Ben: "Jo to sice je, ale ani lidem jako je Brian by se neměly přát takový věci."
Emmett: "No tak s tím si dovolím nesouhlasit."
Ben: "Emmette!"
Maikey: "Heleť! Nevadím vám tady? Chtěl jsem něco říct."
Ben: "Promiň, lásko, už poslouchám."
Emmett: "Jo povídej, Baby."
Maikey: "Brian Kinney už dál není Brian Kinney!"
Emmett: "Nechal se přejmenovat? Tak to jsem nečekal."
Maikey: "Víš, Emmette, kdybys mě nechal alespoň jednou domluvit, dostal bych se k pointě."
Emmett: "Dobře teda, povídej."
Maikey: "No nejdřív se snažil ze sebe dělat to, co je u něj zvykem..."
Emmett: "Debila?"
Ben: "Emmette!!"
Emmett: "Dobře, už mlčím."
Maikey: "Emmette, tentokrát uznávám, snažil ze sebe dělat debila, ale pak najednou otočil a řekl něco opravdu neuvěřitelného, řekl, že jede za Justinem do New Yorku, aby mu mohl říct, jak moc mu chybí a jak moc ho miluje a potom dokonce řekl, abych vám vyřídil, že se omlouvá za, to jak se choval. No není to nádhera?"
Ben: "Jo je to přímo úžasný a co myslíš, že za tím bude?"
Emmett: "Drogy?"
Ben: "Jo anebo málo sexu."
Maikey: "Anebo láska? Proboha to jste vážně takový pitomci a musíte to shazovat?"
Ben: "Promiň, zlato, ale Brian Kinney a láska? Tomu přece sám nevěříš."
Maikey: "Jo asi bych taky nevěřil, kdybyste mi to řekli vy, ale vy jste u toho nebyli když to říkal, jako kdyby nikdy nic nemyslel víc, jako kdyby nikdy nemohl umřít, kdyby to neřekl."
Emmett: "Víš, je to skvělý, ale já si pořád stojím za tvrzením, dokud něco nevidím, tak tomu nevěřím."
Ben: "Jo, zlato, v tomhle se bohužel přikláním k Emmettovi."
Maikey: "Počkejte, Brian vám ještě vytře zrak."
Emmett: "Jo anebo prdel."
Ben: "Emmette!"

BRIAN

Vyrazil jsem domu a cestou si rezervoval letenku. Zabalil jsem si nějaké oblečení a ještě šel zavolat Tedovi, chtěl jsem mít jistotu, že se postará o Kinnetic, teda spíš o to, co z něho zbylo.

Ted: "Ahoj, Briane, co potřebuješ?"
B: "Jen se chci zeptat, jak na tom je Kinnetic?"
Ted: "No už se vyklidilo všechno, co bylo zničený, já spočítal škody a zjistil, kolik asi bude stát oprava... Počkej jen najdu ty papíry a hned ti to řeknu."
B: "Ne to nemusíš, teď to vědět nepotřebuju, volám, jen abych ti řekl, že budu pár dní mimo město a chci se ujistit, že se tam o to postaráš."
Ted: "Jasně, bez problému, o všechno se postarám, neměj strach. A kam razíš?"
B: "Od kdy je tohle tvoje věc?"
Ted: "Jo, promiň, už mlčím."
B: "Ne, ty promiň, neměl jsem tak vyjíždět. Já jedu do New Yorku za Justinem a dál se na nic neptej."
Ted: "Ah, tak... Ddobře, tak já se tady o to teda postarám, zatím se měj."
B: "A Theodore?"
Ted: "Ano?"
B: "Děkuju."
Ted: "Jo, jasně."
B: "Myslím to vážně, děkuju."
Ted: "To nestojí za řeč, tak ahoj."
B: "Ahoj."

Jel jsem rovnou na letiště, vyzvedl letenku a nasedl do letadla, mám před sebou tří hodinový let, takže mám snad dost času na to, abych vymyslel, jak to Justinovi řeknu!
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Rin Rin | 18. listopadu 2013 v 19:36 | Reagovat

V první řadě bych ti chtěla moc poděkovat. :) Seriál Queer as Folk miluju, patří mezi mé nejoblíbenější a pořád je strašně málo autorů, kteří by na tohle téma psali povídky v češtině, zatím jsem na internetu našla takové autory pouze dva. Proto jsem moc ráda, že jsem dostala doporučení na tvůj blog a že se objevil někdo další kdo by na Briana a Justina psal. :) Navíc píšeš úžasně, zhltla jsem na jeden nádech všechny díly této povídky, je to uvěřitelné, je to reálné, i postavy a dialogy jsou dobře napsané. :) Nemám jedinou kritiku a těším se na pokračování. :)

2 Jana Šmídová Jana Šmídová | 18. listopadu 2013 v 22:09 | Reagovat

[1]: Jsem opravdu polichocena a vděčná, že je tu někdo komu se mé povídky tak moc líbí :-) A děkuji za pochvalu opravdu si toho cením :-)

3 Tonicka Tonicka | 3. ledna 2014 v 16:23 | Reagovat

:-D

4 Karin Karin | 8. července 2015 v 22:15 | Reagovat

Moc pěkně píšeš. :-D

5 Janča Janča | Web | 9. července 2015 v 8:28 | Reagovat

[4]: Děkuju, jsem ráda, že se ti mé psaní líbí :-) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama