"IT ISN'T WHO YOU LOVE. IT'S HOW YOU LOVE."

"PEOPLE ARE WHO THEY ARE."

Love is a human right...

It was my fault // 17 //

10. července 2018 v 0:01 | Janča |  It was my fault

Tak tato povídka nám konečně dospěla do svého konce a doufám, že se Vám všem bude líbitUsmívající se
Zároveň Vám chci tímto oznámit, že si na nějakou chvíli dávám pauzu. Začaly nám letní prázdniny, a i když mně to asi jako pracujícímu člověku může být jedno, chci si je i tak pořádně užít a od psaní si chvíli odpočinout. Je to už rok, co jsem měla pauzu naposledy, takže jsem usoudila, že je správný čas na to si zase nějakou dát. Nejsem si jistá, jak dlouho bez psaní vydržím, protože musím říct, že mě pořád šíleně baví a naplňuje, ale potřebuju načerpat nějaké síly a nové nápady (jeden už se mi rýsuje v hlavěSmějící se) na další povídky. Každopádně to, kdy se vrátím, je opravdu těžké říct, může to být za 14 dní anebo taky za dva měsíce, ale stoprocentně to nebude dýl, jak na konci letních prázdnin, takže maximálně 3.9. 2018Usmívající se
Snad Vám to neubere na náladě a pořádně si všichni užijete prázdniny a doufám, že se tu brzy všichni zase sejdeme u dalších povídek z našeho Queer světa. Mějte se krásně.
Vaše Janča

Poslední díl

varování 18+

#BrianKinney #JustinTaylor #LindsayPeterson #MelanieMarcus

Brian

Najít Justina mi naštěstí nedalo moc práce. Byl doma. Díkybohu. Protože představa, že bych ho naháněl, kdo ví kde, byla hrozná. Ačkoliv se dá říct, že je logické, že šel přímo domů vzhledem k jeho strachu být venku mezi lidmi.
Už při příchodu jsem ale věděl, že se mnou nebude mluvit, seděl na pohovce, díval se před sebe a vypadal jako zatracenej ducha... anebo minimálně jako, že nějakého ducha viděl. Nechápal jsem, kam zmizel ten věčně usměvavej kluk, který mi ještě před dvěma měsíci nedal chvíli pokoj. Jak mi ten kluk chybí.

B: "Jsi v pořádku?"

Jen přikývl a nic víc neřekl. Muselo mi to stačit, protože momentálně to byl pro něj asi výkon. Byl zkrátka zničený. Z toho všeho. Kdyby se mi dostal Hobbs do rukou, zabil bych ho.
Došel jsem k závěru, že bude lepší ho nechat o samotě a tak jsem se schoval v ložnici. A ačkoliv jsem to neplánoval, nakonec jsem i usnul. Ráno mě probudila až tíha na prsou, která, jak se ukázalo, byla Justinovou hlavou. Při pohledu na jeho klidnou spící tvář jsem se musel usmát. Vlastně už jen z toho vědomí, že jsem ho mohl držet, protože toho se mi nedostalo už hodně dlouho.

J: "Hmmm," začal se líně protahovat.

Děsil jsem se toho, že až nabude pořádně vědomí a otevře oči a uvědomí si, že je ke mně přitisknutý, začne zase panikařit, ale místo toho otevřel oči a usmál se...

J: "Ahoj," zamumlal rozespale.
B: "Ahoj," pohladil jsem ho po vlasech a doufal, že mu to nebude vadit.
J: "Pěkně jsme vytuhli."
B: "Jo, to jo."

Nevěděl jsem, co stálo za jeho náhlou změnou chování a vlastně i nálady, ale byl jsem za to nesmírně vděčný. Sice jsem netušil, jak dlouho to bude trvat, ale hodlal jsem si to užít.

J: "Mrzí mě, jak jsem se choval... bylo toho na mě nějak moc."
B: "To je pochopitelný, Justine. Prošel sis něčím šíleným... ani nevíš, jak moc mě to mrzí."
J: "Co tím myslíš?"
B: "To, že jsem... tohle způsobil," povzdechl jsem si.

Justin zvedl hlavu a zadíval se mi hluboce do očí. Věděl jsem, co chce říct, ale já to nechtěl slyšet. Tohle je zkrátka moje vina. Ať si říká, kdo chce, co chce.

J: "Možná mám v paměti naprosté okno... a asi si ani nikdy nevzpomenu, ale... tohle ti budu opakovat, dokud tomu nezačneš věřit - nebyla to tvoje vina, Briane. Nebyla. Hobbs to udělal. Ne ty. Tak se za to prosím přestaň bičovat. Ani nevíš, jak moc bych si chtěl vzpomenout na náš tanec a na to všechno, co jsme spolu ten večer zažili, a já jsem ti vděčný, že si tam přišel, znamená to pro mě hodně. A jsem rád, že alespoň jeden z nás si to pamatuje."
 

It was my fault(16)

9. července 2018 v 0:03 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Ačkoliv jsem byl připravený na to, že tohle nebude nic snadného, stejně jsem to téměř nezvládal. Teda kvůli Justinovi jsem se snažil vypadat silně, protože to poslední, co právě teď potřeboval, bylo, abych se tu i já nějak hroutil. Jenže v loftu při snaze vyvolat vzpomínky na náš tanec se to ještě dalo, ale teď... když se blížíme tam, kde se to stalo... do té garáže... svírá se mi z toho srdce. Neumím si ani představit, jak je asi Justinovi.
Jakmile jsme dojeli na místo, cítil jsem, jak se mým tělem rozlil takový nepříjemný pocit, nechtěl jsem tu být, ale musel jsem. S Justinem jsme hned vylezli z auta a já se podíval kolem sebe, hned se mi vše promítlo před očima. Jenže teď tu nejde o mě, ale o Justina a o to, aby si vzpomněl...

B: "Šel si se mnou dolů k jeepu... a my jsme... jen tak blbnuli... zpívali jsme a tancovali. Pak jsem tě políbil a řekl jsem "Později" a ty ses na mě otočil zpátky a usmál ses. V tu chvíli jsem pochopil, proč ti Debbie říká Sunshine."

Vím, že v tuhle chvíli to pro něj asi nebyla žádná užitečná informace, ale tak nějak jsem to potřeboval říct. Chtěl jsem, aby slyšel i něco dobrého, ne jen ty špatné věci. A já to v tu chvíli opravdu pochopil, protože se vážně smál jako Sluníčko.

B: "A pak jsem nastoupil do jeepu a uviděl jsem v zrcátku, že jde za tebou..."

V tu chvíli jsem si vzpomněl na zvuk pálky, jak vrazila do Justinovy lebky, na to, jak jsem se ho snažil varovat, když jsem ho zavolal jménem "Justine!" a už jsem zkrátka nemohl pokračovat dál, naprosto jsem to ztratil svoje ovládání...

B: "Kriste!! To si... to si vážně nic nepamatuješ?" i na mém hlase bylo znát, že tohle vážně nezvládám.

Justin šel ke mně a položil mi ruku na hruď, asi ve snaze mě uklidnit, ale já věděl, že v tuhle chvíli mě neuklidní asi nic, protože představa, že si Justin nikdy nevzpomene a navždy se bude bát čehokoliv, byla nesnesitelná.

J: "Přál bych si, abych si dokázal vzpomenout."

Nejhorší na tom všem je asi to, že mu tak nějak závidím, že si nic z toho nepamatuje, protože já si pamatuju všechno a každý jeden detail mě ničí.

B: "Já si přeju, abych mohl zapomenout."

S Justinem jsme to nakonec vzdali a za úplné tichosti jsme vyrazili domů. Myslím, že ani jeden z nás nevěděl, co říct. Tohle byla zkrátka bezvýchodná situace. A já se děsil toho, že ho třeba... nakonec ztratím.

J: "Nemohli bychom zajet do jídelny? Mám docela hlad."
B: "Jo, jasně."

Já na jídlo sice neměl ani pomyšlení, vlastně kromě snahy vymyslet, jak Justinovi pomoct, jsem neměl pomyšlení vůbec na nic.

Debbie: "Zlato!" doslova se k nám... no i když asi spíš k Justinovi hnala.
J: "Ahoj, Debb."
Debbie: "Jak se máš? Je všechno dobrý?"
J: "Jasně."

Nic víc jí neřekl, vlastně se s ní neměl vůbec do řeči, místo toho zamířil rovnou k volnému stolu a sedl si, hlavu si zapřel o ruku a jeho výraz byl najednou tak zamyšlený. Debb se na mě hned nechápavě podívala.

It was my fault(15)

6. července 2018 v 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Tak to začíná vypadat, že moje chování Briana vyděsilo natolik, že radši vzal nohy na ramena. Řekl, že za chvíli bude zpátky a už je to dvě hodiny, co odešel. Ani si nevzal telefon, takže mu nemůžu zavolat. A abych ho šel hledat, nebo třeba jen zabít čas k někomu, jsem až moc podělaný za ušima. Prostě nejsem schopný jít mezi lidi, mám pocit, že už navždy budu zavřený doma a neuvidím denní světlo. A ještě k tomu nebudu schopný se s Brianem ještě někdy intimně sblížit, protože jsem psychicky totálně v háji. Bože, podělanej Hobbs! Brian říká, ať na něj nemyslím, ale to se prostě nedá. Zničil mi život. Zničil mě. A já nevím, jak s tím bojovat. Upřímně bych byl ale ochotný zkusit naprosto cokoliv.
Když už jsem nervozitou pochodoval po bytě sem a tam a zvažoval, že Brianovi vycucnu flašku Jima Beama, konečně jsem uslyšel klíč v zámku a běžel jsem Brianovi naproti, tak nějak jsem potřeboval jeho pevné objetí, abych věděl, že je opravdu tady. Jenže když se dveře najednou otevřely, zarazil jsem se v překvapení, kdo s ním přišel...

J: "Daphne?"
Daphne: "Ahoj, Justine."
J: "Co tady děláš?"
Daphne: "Brian mě vyzvedl s tím, že mě potřebuje... víc mi neřekl. Myslela jsem, že máš zase ten svůj záchvat vzteku..."

Když to řekla takhle, cítil jsem se jako nějaká tříhlavá saň. Ale očividně žádný záchvat vzteku nemám, tak proč sem Brian Daphne přivedl?

J: "Briane, o co jde?"
B: "Takže... všichni tady víme, že takhle to dál nejde... potřebuješ pomoc, Justine, ať se ti to líbí nebo ne. A jediný způsob, je přijít na to, jak rozpochodovat tvojí paměť, abys sis vzpomenul na všechno, co se na tom plese stalo..."
Daphne: "Počkat, cože? To nemyslíš vážně?!"

Zatímco Daphne bombardovala Briana, zda se náhodou nezbláznil, že mě chce vystavit něčemu tak traumatizujícímu, já jsem jen nehybně stál a vůbec jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Mám pocit, že to, že si to nepamatuju, je to jediný, co mi brání, abych se úplně nesesypal... takže pokud si vzpomenu, co když to bude můj konec?

B: "Nenapadlo mě to jen tak, Daphne, s někým jsem mluvil a ten mi řekl, že tohle je jediný způsob, jak to Justin dokáže zpracovat a jít dál."
Daphne: "Ale je to šílený!"
B: "Já vím, ale..."
J: "Počkat, s kým si mluvil?"

Brian se zarazil a já hned věděl, že jeho odpověď se mi nebude vůbec líbit. A taky, že nelíbila - cvokař. To poslední, co bych chtěl, se právě stalo. Brian musel sehnat odbornou pomoc, tak moc je z toho mého chování nešťastný. Ale na druhou stranu, asi to hodně vypovídá o tom, jak moc mu na mně záleží, protože jen tak pro někoho by tohle neudělal.

B: "Zlobíš se?"

Musel jsem se usmát a tak nějak mě to zahřálo u srdce. On se opravdu bál, že bych se na něj zlobil. A i když prvních pár vteřin mě provázel jakýsi vztek, že tohle udělal, tak právě teď jsem věděl, že on dělá, co může a že já musím taky.
 


It was my fault(14)

4. července 2018 v 17:37 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Po tom, co se večer stalo, jsem nemohl skoro celou noc spát, pořád jsem nad tím musel přemýšlet a cítil jsem se opravdu hrozně. Brian si o mně musí myslet, že jsem jak nějaká rozbitá hračka. Což asi ve výsledku jsem. Hobbs mě zmrzačil, jak fyzicky, tak psychicky a sám vyvázl jen s podělanou podmínkou. Svět je fakt spravedlivej. On mě skoro zabil a teď si svobodně chodí po zemi, zatímco já nejsem schopný mít ani sex, protože doteky od člověka, jehož doteky tak miluju, jsou mi najednou nepříjemné. Každý jeho dotyk ve mně vyvolá paniku a já se toho pocitu chci tak hrozně moc zbavit, chci se zase oddávat té rozkoši s ním a nebát se, nešílet, ale... není to tak snadné, jak jsem doufal. Myslel jsem, že být s ním mi pomůže a jo pomáhá mi to, svým způsobem, ale přes to začínám mít pocit, že už nikdy se mě nebude moct dotknout, aniž by mi nepřipomněl to, co se mi stalo a přitom to není jeho vina. Myslím, že kdybych měl být v blízkosti Hobbse, který tohle vše způsobil, tak by mě to asi už opravdu zabilo.
Styděl jsem se před Brianem tak moc, že jsem radši ležel zády k němu, abych na něj neviděl a to i přes to, že jeho tvář jsem chtěl právě teď vidět ze všeho nejvíc. Ale i když jsem ji neviděl, moc dobře jsem cítil jeho pohled v zádech...

B: "Justine?"

Úplně ve mně hrklo, když promluvil. Já vím, že bych se neměl takhle cítit, tak zahanbeně a asi i provinile, protože moje vina tohle není, já to vím. Ale přes to se tak cítím a bojím se, že mi Brian třeba moje chování zazlívá. I když vím, že je to hloupost.

B: "Opravdu spíš nebo to jen předstíráš?"

Chtěl jsem se toho chytit a spaní předstírat, protože jsem se bál s ním mluvit. Vím, že on není na nějaké velké rozhovory a jsem si celkem jistý, že to, co se včera stalo, nebude nijak rozebírat, ale stejně jsem chtěl udělat nějaká opatření, abych tomu vážně zabránil. Nakonec jsem se ale otočil čelem k němu, nezaslouží si, abych ho ignoroval.

J: "Jsem vzhůru," usmál jsem se, jak nejupřímněji jsem mohl.
B: "A je ti líp?"

Ač jsem si vědom toho, že vzhledem k tomu, co se mi stalo, tak je tohle celkem normální otázka, vlastně asi nejnormálnější, tak i přes to mě už opravdu začíná štvát. Akorát mi vždy připomene, že mě všichni vidí jako toho kluka, kterej málem umřel a teď je z něj blázen. A Brian je poslední člověk, který chci, aby mě tak viděl.

J: "Jo... je," odpověděl jsem trochu chladně.

Brian se začal natahovat k polibku a bylo to poprvé, co jsem necítil paniku, ale vlastně chtíč. Nebyl jsem teda připravený na něco víc, ale jeho rty jsem opravdu chtěl políbit. Brian se však najednou zarazil...

J: "Co?"
B: "Já jen... můžu?"

Najednou ve mně bojovaly dva Justinové, ten před plesem, který vždy chtěl, aby byl Brian víc romantický, starostlivý, ohleduplný... a Justin po plese, který přesně takovýhle druh otázek považuje za další připomínku toho, co Hobbs udělal. Štve mě, že ten chlap, který si vždy vzal, co chtěl a kde chtěl a koho chtěl a já na to na něm shledával tak sexy, se mě najednou ptá, jestli mě může políbit.
Nechtěl jsem mu na to proto odpovídat, protože dávat mu k něčemu takovému svolení, mi přišlo šílené. Proto jsem na nic nečekal a sám ho políbil, tak žhavě až jsem sám sebe zaskočil. Ale včas, než jsem mu dal pocit, že může něco víc, jsem to zastavil. A nesnášel jsem se za to. Proč jsem, sakra, tak vyděšenej?!

It was my fault(13)

2. července 2018 v 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: 18+

Justin ode mě další tři dny v podstatě neodešel a to ani v době, kdy jsem byl v práci, neměl jsem to srdce ho někam vyhánět, tak jsem ho v loftu nechal, domů se chodil prakticky jen převlíknout a ujistit mámu, že se mu kvůli mně zase něco nestalo. A nakonec, ač se to bude zdát naprosto mimo můj charakter a sám nějak nechápu, že jsem mu to navrhl, ale navrhl, tak jsem mu zkrátka řekl, že u mě může být. Mám jednoduše pocit, že mu to dlužím, že jen kvůli mně je na tom tak, jak je a že je moje povinnost se o něj teď postarat a pomoct mu, aby se co nejvíc vrátil zpátky do normálního života. A myslím, že všichni víme, že on nic nechtěl víc a já mu to nemohl odepřít. Dokonce i jeho máma souhlasila, protože věděla, že jenom já mu můžu pomoct tak, jak potřebuje. Že jen mě nechá, abych se ho dotýkal a zbavil ho toho strachu být mezi lidmi. A pokud pominu všechny tyhle důvody - ano, i já jsem ho u sebe chtěl mít.

J: "Nemůžu uvěřit, že si máma myslela, že nás může držet od sebe," radoval se, když jsem si ho vezl domů v autě plným jeho tašek.
B: "Jen se o tebe stará. Ani nevíš, jaké máš štěstí mít mámu, jako ona."
J: "Já vím, jen... neuměl jsem si bez tebe představit život."

Nic jsem mu na to nedokázal odpovědět, ale všichni víme, že ani já si nemohl představit svůj život bez něho. Je až šílené, jak moc mě dokázal změnit pouhý rok jeho přítomnosti.

J: "Ale teď u tebe můžu být. Ačkoliv stále nechápu, že si mi to nabídl."
B: "Nezapomeň, že jen do doby, než ti bude lépe."
J: "Nic mi není... kromě mojí zmrzačené ruky. Podělanej Hobbs."
B: "Prostě na to nemysli, dobře?"
J: "Proč tohle děláš?"
B: "Co přesně?"
J: "Necháváš mě u sebe?"
B: "Proč se staráš? Tohle si chtěl, ne?" dělal jsem vše pro to, abych se vyhnul odpovědi, kterou by ze mě stejně nedostal, protože víte proč.
J: "Já stejně vím, proč - protože mě miluješ, hluboce, vášnivě a šíleně."

Justin se jen smál, a i když jsem se snažil předstírat, jak moc mě jeho slova otravují, bylo na nich zkrátka něco pravdy, kterou nemůžu zapírat nebo ano můžu a budu, ale rozhodně ji nemohu ignorovat.
Jen, co jsme vešli do loftu, já ověšený Justinovými věcmi a on s úsměvem od ucha k uchu, pohltil mě zvláštní pocit štěstí. Vždy jsem hlásal, že tenhle byt je dost velký jen pro jednoho a přes to jsem právě teď nechtěl, aby Justin někdy odešel. Co se to se mnou, sakra, stalo?

J: "Co kdybych nám něco uvařil?"
B: "Jambalayu?"
J: "Koukám, že ji máš rád."
B: "Jo no... není špatná," trochu jsem si s ním hrál.
J: "Už teď se ti sbíhají sliny, to nezakryješ," zasmál se.

A než jsem se nadál, tak už v kuchyni vytvářel ta svoje kouzla, která mi tak neskutečně chyběla během jeho nepřítomnosti. Já mezitím udělal prostor na jeho věci a snažil jsem se přijít na to, jak k tomuhle všemu došlo. Kde je ten Brian Kinney 'Já nevěřím na lásku, ale na šukání'? Ale i přes to si právě teď jdu užít pohled na Justina v kuchyni, protože toho jsem se nikdy nedokázal nabažit, je v ní vždy tak sexy.

It was my fault(12)

27. června 2018 v 0:01 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: 12+

Nechybělo mnoho a málem jsem u Debbie naprosto vytuhl. Poslední dva měsíce pro mě byly tak vyčerpávající, že mám pocit, že bych teď usnul už prakticky kdekoliv a to i na Debbiiným naprosto rozvrzaným gauči, po kterém by mě tak týden bolel celý člověk. Jenže přeci jen tu byla věc, která mě v klidu usnout nenechala - a to má povaha, moje ego, moje hrdost. Už jen to, že jsem za ní dobrovolně přišel, protože jsem chtěl její společnost, abych se necítil tak mizerně, stačilo, abych si tohle všechno podkopl. Kdybych u ní strávil noc, jen abych nemusel zažít další noc v loftu, ve kterém mi pekelně chybí Justin, s myšlenkami na to, že jsem ho nejspíš nadobro ztratil, tak bych si už asi prakticky vykopal vlastní hrob.

Debbie: "Vážně si tu ale mohl zůstat."
B: "Díky, Debb, ale půjdu domů."
Debbie: "Dobře, ale pořádně si odpočiň... nejsi zrovna ve své kůži."
B: "Slibuju," líbl jsem ji na tvář a vyrazil domů.

Celou cestu v mojí hlavě vířily myšlenky a já si jen přál vypnout a aspoň chvíli na nic z toho nemyslet. Jenže jak se zbavit myšlenek na někoho, koho jste se dřív chtěli tak moc zbavit a nakonec, když jste to vlastně dostali, cítíte se jako byste ztratili část sebe? Sakra, je mi bez něj mizerně a představa zbytku života stráveného bez toho jeho sunshine úsměvu mě doslova trhá na kusy!
Celkem mě překvapilo, že ten starej krám v podobě výtahu byl dole, většinou si na něj totiž musím počkat a je to fakt zábavný, tentokrát jsem měl ale očividně štěstí. I když bych radši štěstí v něčem jiném.
Už jsem skoro usínal opřený o stěnu výtahu a neuměl jsem si představit, že se budu muset odplazit až do postele. Jenže to jsem ještě netušil, že mě u dveří bude čekat takové překvapení... za které bych byl neskutečně šťastný, kdybych nevěděl, že tohle znamená jediné - zas a znovu ho budu muset poslat pryč, protože on tu být prostě nemůže, ať už to oba chceme sebevíc.

B: "Justine, co tady děláš?"
J: "Čekám tu na tebe," vyskočil na nohy a usmíval se od ucha k uchu.

Kdybych jen mohl, okamžitě bych k němu šel a ten úsměv mu slíbal. Ale opravdu zuby nehty jsem se držel, abych to neudělal, a myslím, že to je poprvé v životě. Já si vždy vezmu to, co chci... ale tentokrát jsem prostě nemohl.

B: "To vidím. Běž domů, Justine," opravdu jsem se ho snažil ignorovat a začal jsem odemykat.
J: "Ale..."
B: "Nebudu se opakovat, nestojím o to, aby sem tvoje máma přišla a vymlátila ze mě duši."

Justin se pousmál, asi z představy, že bych se snad bál jeho mámy, protože ono to tak ve výsledku vyznělo. A možná, že se trochu bojím, ale ne snad proto, že bych byl nějakej posera, co nesnese nakládačku, ale proto, že je to jeho máma, která ho díky mně málem ztratila. Nechci jí způsobovat další problémy.

It was my fault(11)

26. června 2018 v 0:54 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Ležel jsem v posteli a přehrával jsem si v hlavě poslední hádku s mámou. Styděl jsem se za to, co jsem udělal. Opět jsem měl ten svůj výbuch, protože nemůžu vidět Briana, po tom, co jsem se vyplížil naposled, ji mám za zadkem už opravdu pořád a můj vztek mě naprosto ovládl, až jsem do mámy strčil, když se mě snažila chytit. V tu chvíli jsem si to ani neuvědomoval, byl jsem rozzlobený a nepřemýšlel jsem, ale teď zpožděně mi dochází, že jsem se zachoval hrozně. Neodpouštím jí za to, co udělala a stále jsem na ni neskutečně naštvaný a pokud brzo nezmění svůj názor, nejsem si jistý, že spolu ještě někdy budeme schopni normálně komunikovat, ale nějak fyzicky jí ublížit... to jsem nikdy nechtěl.
Když se na to koukám z jejího pohledu, tak asi chápu, proč tohle dělá, má mě ráda a myslí si, že je tohle pro mě nejlepší a především dává Brianovi vinu za to, co se mi stalo, takže nechce riskovat, že by se to někdy opakovalo... jenže já vím, že to jeho vina nebyla a taky to, že nic pro mě momentálně není lepší, než on. A mám pocit, že se za chvíli zblázním, pokud se za ním brzo nedostanu.

J: "Mami?" opravdu zahanbeně za to, co jsem udělal, jsem si k ní přisedl k televizi.
Máma: "Ano?"
J: "Chtěl jsem jen říct, že... že..." sakra ani omluvu jsem nebyl schopný vyslovit, jak jsem se styděl.
Máma: "Já vím, zlato... to je dobrý."

Není to dobrý ani trochu a my oba to víme, ale byl jsem rád, že to byla ochotná nechat takhle. Protože představa, že by mě za to nějak trestala, pro mě byla momentálně nesnesitelná.

J: "Nechtěl jsem udělat to, co jsem udělal, ale... musíš pochopit, že tohle mě ničí. Já ho miluju, mami. A tím, že mě od něj držíš, ničemu nepomáháš, ale právě naopak."

Nic neříkala, skoro jsem měl pocit, že mě ani nevnímala, jen se koukala někam do prázdna a měla takový zvláštní zamyšlený výraz, skoro jako by byla v jiném světě. Začínal jsem se bát, že tu větu budu muset celou zopakovat a že už nebude mít takovou váhu, jakou měla napoprvé.

Máma: "Dneska jsem byla za Debbie... nikdy jsem ti to neřekla, ale když jsem zjistila, že... že jsi gay, tak jsem si nevěděla rady a bála jsem se, že tě ztratím a jen díky ní jsem přišla na to, jak k tobě proniknout a promluvit si, aby vše bylo zase v pořádku. A dneska jsem doufala v to samé, protože já si opravdu nevím rady a ona mi jednu dala přesně, jak jsem čekala..."
J: "Ale?"
Máma: "Dala mi takovou, jakou jsem čekala, ale nechtěla ji slyšet, protože chci věřit, že ti můžu pomoct já... ale já nemůžu, že ne?"

Až teď jsem to asi začínal chápat, tady nešlo tak úplně o to, že máma zazlívá Brianovi to, co se mi stalo, teda samozřejmě, že z jisté části ano, ale... ona se jen cítí bezradná, protože chce být ta, která mi pomůže být jako dřív, myslí si, že když mi nedokáže pomoct, že selže... ale tak to není, já ji potřebuju stejně jako Briana... jen je to tak, že Brian mi může zkrátka pomoct jinak, než ona. Dá mi takovou pomoc, jakou potřebuju, ale to z mámy nedělá někoho, kdo by selhal nebo zklamal.

J: "Mami, ty mi pomáháš, dennodenně, od chvíle, co jsem vyšel jako gay, jsi tu pro mě byla, ne jako táta, ty jsi mě podporovala, dělala pro mě první poslední... a teď v nemocnici to samé, ano Brian byl důvod, proč jsem se tak moc chtěl dostat z nemocnice, ale ty jsi byla ta, která mi pomohla se z ní dostat tak brzo... tvoje podpora a přítomnost, mami."

It was my fault(10)

22. června 2018 v 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Věděl jsem, že Justin dříve či později přijde, bylo to jen otázkou času. Ale když se nakonec ukázal u mých dveří, myslel jsem, že ho pryč poslat nedokážu. Tolikrát jsem ho už odsunul na druhou kolej nebo mu řekl, aby mě nechal být, ale když jsem to udělal tentokrát... no řekněme, že jsem až do té chvíle netušil, jak moc to může bolet. Rozhodl jsem se respektovat přání jeho mámy, protože jsem myslel, že to takhle bude zkrátka lepší, ale zatím vím jen to, že bych dal snad cokoliv za to, abych ho mohl vidět, alespoň chvíli.
Hned po práci jsem nechtěl jít rovnou do loftu, tak jsem zamířil k holkám domů, abych strávil nějaký čas se svým synem, který jak se ukázalo, je tak trochu můj lék na mojí mizernou náladu.

Lindsay: "Vždycky ti to s ním tak jde, měl bys za ním chodit častěji."
B: "Polepším se. Co ty na to, Gusi? Chtěl bys, aby za tebou tvůj tatík chodil častěji?"

Jen jsem svou otázku dořekl, Gus se začal smát tím svým pronikavým smíchem. Stále nemůžu uvěřit, že tohle úžasné dítě, je mým synem. Jak jsem se sám sebe po jeho narození ptal, proč mi to nikdy nerozmluvil, tak teď jsem rád, že to nikdo neudělal.

Lindsay: "Mluvil si s Justinem?"
B: "Včera se ukázal u mých dveří, poslal jsem ho pryč."
Lindsay: "A ani si mu neřekl proč?"
B: "To je na jeho mámě, aby mu to řekla... či neřekla."
Lindsay: "Takže ty kvůli ní před ním budeš klidně za idiota, co ho zas a znova poslal do háje, kvůli svým vlastním důvodům, než abys mu řekl, že tě jeho máma poslala pryč?"
B: "Alespoň to jí dlužím."
Lindsay: "Co to má znamenat?"
B: "Ale nic."
Lindsay: "Nemůžeš si dávat za vinu to, co se mu stalo."

Tak mě sleduj, Linds, pomyslel jsem si. Vlastně je to celkem jednoduché, mám i pocit, že poslední dobou nedělám nic jiného. Jen si to dávám za vinu. Ta vina mě už začíná doslova užírat.

Lindsay: "A měl bys s jeho mámou ještě zkusit promluvit, třeba změní názor."
B: "Takhle je to lepší, já mám svůj život a on by měl žít ten svůj."
Lindsay: "Takže prostě budeš ignorovat to, co k němu cítíš?"

Nic jsem jí na to neřekl. Ale ano, jediný způsob, jak tohle zvládnout, je ignorovat city, které jsem k Justinovi začal cítit už dávno před jeho plesem, ale po něm jsem si je byl schopný připustit. Jenže teď už na tom nesejde. Je konec, jednou pro vždy.
Zůstal jsem u nich ještě nějakou chvíli a nakonec jsem se vydal domů, kde jsem ovšem dlouho nezůstal, jen jsem se zkulturnil a už jsem mířil do Babylonu, kde mě již netrpělivě očekávali kluci, teda hlavně Maikey.

It was my fault(9)

19. června 2018 v 0:02 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

JUSTIN

varování: žádné

Nevěděl jsem, co máma mohla chtít po Brianovi a to čekání v autě bylo nekonečné. Hrozně mě naštvala tím, že si pro mě přišla až k němu domů, protože překonat se a dojít až za ním, pro mě bylo téměř nesplnitelné, kdyby mě nehnala motivace vidět ho. Protože když jsem slyšel, že Hobbse nechali jít, byla to pro mě jako další rána. Počítal jsem s tím, ale přes to jsem na to nebyl ani trochu připravený. A v tu chvíli jsem chtěl a především potřeboval vidět Briana. Dokonce jsem byl po dvou měsících schopný usnout, aniž by se mi zdála nějaká noční můra a to jen díky tomu, že mě držel Brian v náruči. Tak moc jsem ho potřeboval. A máma mě o to připravila, aby si s ním mohla promluvit, takže je jisté, že to nebude jen tak.
A to se mi celkem potvrdilo, když máma konečně vyšla z jeho domu s výrazem, který asi mluvil za vše. Bál jsem se toho nejhoršího.

Máma: "Tak můžeme jet," nastoupila a za naprostého ticha jsme vyrazili domů.

Chtěl jsem se jí zeptat, o čem s ním mluvila, ale věděl jsem, že to bude muset počkat, protože jsem se s ní nechtěl dohadovat za jízdy. Ale hned jak jsme byli doma, nešlo to už vydržet.

J: "Mami, co se stalo? O čem si s Brianem mluvila?"
Máma: "Měl by sis jít odpočinout, zatím udělám večeři."
J: "Mami, na něco jsem se tě ptal."
Máma: "A já ti něco řekla."

Takhle jsem ji neznal, ona je ta, se kterou vždy můžu mluvit otevřeně, ne jako můj otec. Ale přes to právě v tuto chvíli jsem věděl, že pokud z ní budu dál něco tahat, je to jako bych dráždil hada bosou nohou.
A takhle to probíhalo následující dva dny, nechtěla mi nic říct, dozvěděl jsem se akorát tak to, že s ním mluvila o něčem důležitém a že teď už bude všechno v pořádku. Nechápal jsem to a ani jsem se nemohl zeptat přímo Briana, protože máma hlídala každý můj krok, pomalu ani na záchod jsem si nedošel, aniž bych ji neměl v patách.
Jenže dneska už jsem toho měl dost, potřeboval jsem ho jednoduše vědět a zjistit, co se děje a to za každou cenu. Proto jsem si počkal, až bude máma spát a vyplížil jsem se z domu. Opět to byl pro mě výkon dostat se až k němu, ale když se mi to podařilo, pocítil jsem tak neskutečnou úlevu. Bušil jsem mu na dveře jako šílený, nakonec jsem volal i jeho jméno "Briane, otevři! Prosím! Briane!"
A pak se najednou ty dveře otevřely, ale rozhodně jsem očekával něco jiného, než co jsem viděl - Brian se na mě nedíval jako by byl šťastný, že mě vidí, spíš jako by měl vztek, že jsem tady...

B: "Co tady děláš, Justine?"
J: "Chtěl jsem tě vidět!"
B: "No ale to nemůžeš, takže zase běž," začal dveře zase zavírat, ale já si stoupl do nich.
J: "Proč ne?"
B: "Přestaň, Justine a jdi domů."
J: "Ale já to nechápu... co se děje?"
B: "To, co se mělo stát už dávno - je na čase se přestat vídat."

Jeho slova mě uhodila jako rána z čistého nebe, že dřív než jsem si něco uvědomoval, jsem udělal pár kroků dozadu a Brian měl tak možnost dveře zase zavřít. Najednou jsem jen koukal na tu velkou kovovou překážku, která mě jako jediná držela od Briana se slzami v očích a vůbec jsem nechápal, co se právě stalo.

It was my fault(8)

18. června 2018 v 0:03 | Janča |  It was my fault
Nový díl.

BRIAN

varování: žádné

Jestli jsem se za tu dobu, co byl Justin v nemocnici, nebyl schopný pořádně vyspat, tak s vědomím, že je Justin konečně doma, jsem nebyl schopný zabrat už vůbec. Neustále jsem si v hlavě přehrával včerejšek a zároveň přemýšlel nad tím, co asi dělá. Chtěl jsem ho mít u sebe, jako by mi snad nestačilo vědomí, že je v pořádku, já to zkrátka potřeboval vidět. Ale přijde mi, že on se pohromadě drží mnohem lépe, než já. Ze mě se stala chodící troska a reklama na vinu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se jednou v mém životě objeví někdo, kvůli komu bych zešílel, kdybych ho ztratil.
Z mých myšlenek mě vytrhl zvonící telefon, na jehož displeji se objevilo Maikeyho jméno. Dokázal jsem si představit, co asi tak chce a chtěl jsem se tomu vyhnout, jenže ten telefon zvonil doslova nepřetržitě...

B: "Vidím, že to nevzdáš, takže... co potřebuješ, Mikey?"
Maikey: "Jen se chci zeptat, jestli jsi v pořádku?"
B: "V perfektním."
Maikey: "A Justin?"
B: "Hádám, že taky."

Je jisté, že oba máme k významu 'v pořádku' hodně daleko, ale lepší tvrdit tohle, než o tom vést dlouhé hlubokomyslné rozhovory, které by stejně ničemu nepomohly.

Maikey: "A jdeš dneska na ten soud s Hobbsem? Jdeme všichni, tak by ses mohl přidat k nám."

Do hajzlu! Totálně jsem zapomněl na to, že je to dneska. A první mojí myšlenkou bylo, jak to asi zvládá Justin. Všechno ve mně mu chtělo zavolat, ale... jsem, kdo jsem.

B: "Uvidím, možná se stavím."
Maikey: "Jasně."

Zavěsil jsem mu dřív, než stačil říkat nějaká moudra. Nevím, proč jsem Maikeymu na rovinu neřekl, že na ten soud půjdu, protože od chvíle, kdy stanovili datum, ho mám zakroužkovaný v kalendáři. Chci toho šmejda vidět, až půjde ke dnu.
Proto jsem se šel dát dohromady a ještě jsem se stavil v jídelně na něco k jídlu, Debb tam naštěstí nebyla vzhledem k tomu, že se sama připravovala na soud. Následně jsem vyrazil, ale vzhledem k zácpě jsem se na soud dostal trochu později a při příchodu jsem si našel místo hned za ostatními, z nichž někteří byli šokováni mým příchodem vzhledem k tomu, že žijí v domnění, že mi to je celé ukradené stejně jako Justin. Nevím, proč je pro mě lepší, že si o mě tohle myslí, ale je.
Co mě ovšem hned rozhořčilo, byla slova, která lezla soudci z huby...

Soudce: "Dokážu si představit, jak rozrušující bylo pro mladého muže s velkou morální výchovou jako je Chris Hobbs být sexuálně provokován svým spolužákem a pak vidět, jak se vychloubá svým životním stylem, když si přivedl svého milence na maturitní ples."

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezalo, jak jsem měl chuť po něm skočit. Nenapadlo by mě, že v téhle soudní místnosti bude kromě Hobbse i někdo jiný, koho bych klidně zabil. A když se v tomhle duchu vedl i zbytek soudu, byl jsem naprosto šokován.
A když následně padl rozsudek pro to monstrum v podobě dvou let podmínečně a 500 hodin veřejně prospěšných prací, dokázal jsem jenom sedět a propadat naprostému zoufalství. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se tohle děje. A nebyl jsem jediný, Debbie se zdála, že po tom soudci skočí stejně jako já.

Další články


Kam dál